ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyň
a) JSTB International, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Petrská 1168/29, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 28135466, b) JUMPING INTELLECTUAL PROPERTY,
s.r.o., se sídlem v Praze 1, Petrská 1168/29, PSČ 110 00, identifikační číslo
osoby 03504883, obou zastoupených Mgr. Ing. Janem Kabešem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Petrská 1168/29, PSČ 110 00, proti žalovanému J. V., podnikateli se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Bejčkem,
advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 976/12, PSČ 170 00, o určení
majitele užitného vzoru, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm
28/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.
10. 2019, č. j. 3 Cmo 96/2019-235, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit každé z žalobkyň na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 2 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobkyň, Mgr. Ing. Jana Kabeše, advokáta.
1. Napadeným rozsudkem odvolací soud ve věci samé změnil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, č. j. 2 Cm 28/2017-178, tak, že
zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že je majitelem užitného vzoru č.
XY.
2. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že žalovaný má na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož určovací návrh je jediným
způsobem, kterým je možné konstituovat vlastnické právo osoby, která tvrdí, že
je původcem průmyslového práva, tudíž by případně měla i právo podat přihlášku
užitného vzoru a následně by se stala (po splnění formálních podmínek zápisného
řízení) i vlastníkem tohoto práva. Dle názoru odvolacího soudu však vzájemný
návrh žalovaného není důvodný proto, že i kdyby bylo soudem určeno, že žalovaný
je vlastníkem užitného vzoru, pak by se ve veřejném rejstříku pouze vyznačilo
jeho vlastnické právo (tedy v části Přihlašovatel/Majitel), ale nic by se
nezměnilo na stavu v rejstříku v části Původce. Stav rejstříku by tedy ani po
vyznačení pravomocného rozhodnutí soudu neodpovídal skutkovým tvrzením
žalovaného, tedy tomu, že jediným původcem sporného řešení je on sám. Navíc
vzhledem k tomu, že po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též „o. z.“), ke dni 1. 1. 2014 došlo k významné změně v chápání
průmyslových práv jako věcí se všemi důsledky z toho plynoucími, není možné
určení vlastnického práva k (nehmotné) věci, která v době vyhlášení rozsudku
odvolacího soudu neexistuje, neboť ke dni 13. 3. 2019 se žalobkyně b) jako
zapsaná majitelka vzdala předmětného užitného vzoru podle § 16 zákona č.
478/1992 Sb., o užitných vzorech. Ve smyslu závěrů vyjádřených např. v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014, je nutno naléhavý
právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), zkoumat podle stavu ke dni
vyhlášení rozsudku, a tudíž není možno vzájemnému návrhu žalovaného vyhovět.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl ve věci samé žalovaný dovoláním,
které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek
závisí dle žalovaného na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež dosud
nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
4. Svými otázkami procesního práva se žalovaný táže, zda a případně za
jakých podmínek je možno podle § 80 o. s. ř. určit právo k zaniklému užitnému
vzoru, zvláště měl-li tento vzor zaniknout jeho vzdáním se ze strany zapsaného
majitele tohoto vzoru a je-li zároveň v rejstříku užitných vzorů zapsána
poznámka spornosti takového úkonu, a zda je v řízení o takovém určení, jehož se
osoba domáhá z titulu svého původcovství užitného vzoru, nutno se domáhat i
určení, že je původcem tohoto vzoru. Dále žalovaný překládá k řešení otázku
hmotného práva, zda se může osoba zapsaná v rejstříku jako majitel užitného
vzoru platně vzdát tohoto vzoru, přestože jí „materiálně“ práva k užitnému
vzoru nenáleží, resp. zda je možno považovat takový užitný vzor za zaniklý.
5. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje
žalovaný v tom, že určovací žalobou lze dle jeho názoru určit též právo k
zaniklé věci, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem. To je v případě
žalovaného dáno tím, že nároků z užitného vzoru se jeho majitel může domáhat i
po zániku užitného vzoru. Žalovaný jako skutečný majitel užitného vzoru z
titulu původcovství nemá jinou možnost, jak se svých práv domáhat. A to zvláště
za situace, kdy užitný vzor formálně zanikl jeho vzdáním se ze strany zapsaného
majitele a tento zánik byl napaden poznámkou spornosti. Rozhodnutí o určení
majitele užitného vzoru nastává s účinky ex tunc, v důsledku čehož by bylo
nutno pohlížet na vzdání se předmětného užitného vzoru ze strany žalobkyně b)
jako na nicotný či neplatný právní úkon.
6. Kromě toho má žalovaný za to, že pro úspěch jeho vzájemného návrhu na
určení majitele užitného vzoru není nutno, aby přímo ve výroku bylo deklarováno
jeho původcovství, neboť změny zápisu původcovství v rejstříku užitných vzorů
by se žalovaný domáhal v řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví.
7. Dále žalovaný namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu je
nepřezkoumatelný, že odvolací soud neseznámil účastníky se svým posouzením věci
a nedal jim ani poučení podle § 118a o. s. ř. ani příležitost se k němu
vyjádřit, v důsledku čehož se jedná o překvapivé rozhodnutí, a že odvolací soud
na základě shodných skutkových okolností rozhodl odlišně od svého předchozího
rozhodování, čímž se odvolací soud odchýlil od v dovolaní žalovaným uvedené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřily v tom smyslu, že
považují napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné. K úvahám žalovaného
zejména uvedly, že nemohla-li by žalobkyně b) jako majitelka užitného vzoru
činit právní jednání ve vztahu k tomuto vzoru, musela by být nicotná též žádost
žalobkyně b) o prodloužení platnosti tohoto vzoru a ten by proto zanikl z
důvodu uplynutí jeho platnosti, v důsledku čehož by stejně nebylo možno určit
žalovaného jako majitele tohoto užitného vzoru. Žalobkyně navrhly, aby dovolací
soud dovolání žalovaného zamítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem
(§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
14. Dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, že pro úsudek
dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou
relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj.
právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž
řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26
Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 26. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3.
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
15. Odvolací soud své napadené rozhodnutí na dovolatelem formulované
otázce hmotného práva týkající se platnosti právního jednání, jímž se žalobkyně
b) vzdala předmětného užitného vzoru, ačkoli jí dle žalovaného práva k užitnému
vzoru „materiálně“ nenáležela, nezaložil. Odvolací soud ve svém rozhodnutí
otázku platnosti právního jednání žalobkyně b) z žalovaným tvrzeného důvodu
neposuzoval, nýbrž dospěl v tomto směru k závěru, že za daného stavu nelze
majitele předmětného užitného vzoru způsobem požadovaným vzájemným návrhem
žalovaného určit. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení
této dovolatelem formulované otázky nezávisí, nemůže tato otázka přípustnost
dovolání v projednávané věci založit.
16. Namítá-li dovolatel nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu či jeho překvapivost, resp. nedostatek procesního poučení,
nepředkládá tím žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
tedy otázek právních, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu
procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání
nezakládá (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn.
23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
17. Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení
dovolatelem vymezených otázek týkajících se podmínek úspěšnosti žaloby
(vzájemného návrhu) na určení majitele užitného vzoru na základě tvrzeného
důvodu, že dovolatel je původcem tohoto vzoru, neboť se jedná o otázky, jež
dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při
vyřešení těchto otázek nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.).
19. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
20. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Naléhavý právní zájem na určení majitele užitného vzoru
21. Podle § 80 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014) určení, zda tu
právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na
tom naléhavý právní zájem.
22. Podle § 985 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu
se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno,
domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to
na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu
působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co
dotčená osoba o zápis požádala.
23. Podle § 986 odst. 1 o. z. kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen
zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného,
může se domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu
poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam vede, vymaže poznámku spornosti
zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od doručení žádosti, že své
právo uplatnil u soudu.
24. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu naléhavý právní
zájem na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, je dán zejména tam,
kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto
určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. zejm. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod
číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. Naléhavý právní zájem na určení je dán, jestliže je rozhodnutí o
určovací žalobě způsobilé vytvořit pevný základ pro právní poměry účastníků
sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, kdy
určovací žaloba je tak způsobilejší než procesní prostředky jiné. Přitom nejde
o určovací žalobu jako takovou, nýbrž o to, jakého konkrétního určení se
žalobce domáhá a z jakých konkrétních právních poměrů vychází. Za nedovolenou
lze považovat určovací žalobu tehdy, nesloužila-li by potřebám praktického
života, nýbrž jen k neefektivnímu zmnožování soudních sporů (srov. zejm.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001,
uveřejněný pod číslem 65/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000,
uveřejněný pod číslem 45/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Pevný právní základ pro právní poměry účastníků sporu vytváří pouze
žaloba na určení existence právního poměru, od něhož (jako od pevného právního
základu) lze další poměry účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním
případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní poměry mají být od
onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení
požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení
rozsudku (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21
Cdo 811/2014, uveřejněný pod číslem 79/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
27. Naléhavý právní zájem na určení práva je vždy dán tam, má-li být
soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do veřejného seznamu a tímto
způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným ve veřejném
seznamu (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2
Cdon 756/97, uveřejněný pod číslem 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo
2639/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo
3703/2017).
28. Vzhledem k tomu, že rejstřík užitných vzorů vedený Úřadem
průmyslového vlastnictví podle § 20 zákona o užitných vzorech má povahu
veřejného seznamu nehmotných věcí (srov. též důvodovou zprávu k návrhu
občanského zákoníku, sněmovní tisk číslo 362, Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky, v jejím 6. volební období 2010 - 2013; v tomto smyslu též
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5330/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo
2025/2019), s nimiž lze nakládat jako s předměty vlastnictví, lze v souladu se
shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přisvědčit závěru odvolacího
soudu, že na určení majitele užitného vzoru je dán naléhavý právní zájem tehdy,
má-li být soudním rozhodnutím o takovém návrhu odstraněn nesoulad mezi stavem
zaznamenaným v rejstříku užitných vzorů se skutečným právním stavem.
29. Tvrdí-li tedy účastník řízení, že zde jsou skutečnosti, v jejichž
důsledku je zápis majitele užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů v rozporu
se (skutečným) právním stavem, má účastník řízení na takovém určení, jímž se
svojí žalobou či vzájemným návrhem domáhá odstranění tohoto rozporu, naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.
Aktivní věcná legitimace k určení majitele užitného vzoru
30. Naléhavý právní zájem na určení právního poměru nebo práva vyjadřuje
způsob právní ochrany, které se má žalobci (žalovanému) dostat, zatímco aktivní
věcná legitimace vyjadřuje, že se žalobce (žalovaný) účastní právního poměru
nebo mu svědčí právo, o něž v řízení jde, nebo že se sporný právní poměr či
právo týká jeho právní sféry (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, popř. též. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4.
2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011,
sp. zn. 29 Cdo 3469/2009).
31. Proto předpokladem úspěšnosti žaloby (vzájemného návrhu) na určení,
zda tu právní poměr nebo právo je či není, není pouze naléhavý právní zájem
žalobce (žalovaného) na požadovaném určení, nýbrž také jeho aktivní věcná
legitimace. Ze samotné existence naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení neplyne, že žalobce (žalovaný) je k požadovanému určení aktivně věcně
legitimován a že je tedy jeho žaloba (vzájemný návrh) proto důvodná. V tomto
smyslu je třeba mezi naléhavým právním zájmem a aktivní věcnou legitimací ve
sporu rozlišovat (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp.
zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 29
Odo 777/2006).
32. Proto v řízení, v němž se účastník řízení svojí žalobou či svým
vzájemným návrhem domáhá určení, že je majitelem užitného vzoru, může být tento
účastník úspěšný pouze tehdy, pokud mu podle právní úpravy (na ochranu užitných
vzorů) toto právní postavení přísluší, tedy že mu svědčí právní titul, s nímž
tato právní úprava vznik právního postavení majitele užitného vzoru spojuje a
jehož účinky dosud trvají.
Práva k užitnému vzoru
33. Podle § 1 zákona o užitných vzorech technická řešení, která jsou
nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná, se
chrání užitnými vzory.
34. Podle § 6 zákona o užitných vzorech právo na ochranu užitným vzorem
má původce nebo jeho právní nástupce (odst. 1). Původcem užitného vzoru je ten,
kdo jej vytvořil vlastní tvořivou prací (odst. 2).
35. Podle § 11 odst. 2 věta první a druhá zákona o užitných vzorech
zápisem užitného vzoru do rejstříku vzniká jeho ochrana podle tohoto zákona.
Přihlašovateli, který se zápisem užitného vzoru do rejstříku stává majitelem
užitného vzoru, vydá Úřad osvědčení o zápisu užitného vzoru do rejstříku a
zápis užitného vzoru do rejstříku oznámí ve Věstníku.
36. Podle § 12 odst. 1 zákona o užitných vzorech bez souhlasu majitele
užitného vzoru nikdo nesmí technické řešení chráněné užitným vzorem při své
hospodářské činnosti vyrábět, uvádět do oběhu nebo upotřebit.
37. Podle § 19 zákona o užitných vzorech úřad na návrh odejme užitný
vzor majiteli, jestliže z rozhodnutí soudu zjistí, že mu právo na užitný vzor
podle § 6 nepříslušelo (odst. 1). Návrh na odnětí ochrany podle odstavce 1 je
oprávněna podat pouze osoba, které podle rozhodnutí soudu přísluší právo na
ochranu užitným vzorem, nebo její právní nástupce (odst. 2). Na návrh osoby,
které přísluší právo na ochranu užitným vzorem, podaný do jednoho měsíce od
pravomocného rozhodnutí soudu, Úřad zapíše tuto osobu jako majitele užitného
vzoru (odst. 3). Nebude-li podán návrh na přepis podle odstavce 3, Úřad provede
výmaz užitného vzoru z rejstříku z moci úřední (odst. 4).
38. Ze shora citovaných ustanovení plyne, že zákon o užitných vzorech
(obdobně jako je tomu v případě ostatních tvůrčích průmyslových práv, srov.
zejm. § 8 a § 11 zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, §
3 a § 10 zák. č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, či
§ 12 a § 19 zák. č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona
č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve
znění pozdějších předpisů) rozlišuje právo na ochranu užitným vzorem na straně
jedné a účinky vyplývající ze zápisu užitného vzoru do rejstříku užitných vzorů
na straně druhé.
39. Obsah práva na ochranu užitným vzorem spočívá v možnosti podat
přihlášku užitného vzoru (resp. technického řešení splňujícího náležitosti
užitného vzoru) a být na základě této přihlášky zapsán v rejstříku užitných
vzorů vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví jako majitel užitného vzoru. Toto
právo svědčí původci užitného vzoru (resp. původci technického řešení
splňujícího náležitosti užitného vzoru) nebo jeho právnímu nástupci (§ 6 zákona
o užitných vzorech).
40. Oproti tomu zákon o užitných vzorech přiznává majiteli užitného
vzoru absolutní majetková práva k ochraně tohoto užitného vzoru. Tato práva
nejsou nijak spjata se samotným vytvořením užitného vzoru (resp. s vytvořením
technického řešení splňujícího náležitosti užitného vzoru), nýbrž vyplývají ze
zápisu tohoto vzoru do rejstříku užitných vzorů (§ 12 zákona o užitných
vzorech). Proto majitelem užitného vzoru se stává vždy přihlašovatel užitného
vzoru, a to výlučně v důsledku zápisu tohoto užitného vzoru do rejstříku
užitných vzorů (§ 11 odst. 2 zákona o užitných vzorech). Pravidlo, podle
kterého je (původním) majitelem užitného vzoru (a potažmo též subjektem
absolutních práv k tomuto užitnému vzoru) jeho přihlašovatel v důsledku zápisu
tohoto vzoru do příslušného rejstříku, je odrazem samotného formálně zápisného
principu ochrany průmyslových práv, jenž tento právní obor (prakticky
celosvětově) ovládá.
41. Právní úprava na ochranu užitných vzorů tedy se samotným
původcovstvím užitného vzoru právní titul vzniku právního postavení majitele
tohoto vzoru nikterak nespojuje.
42. Jinak řečeno, zápis užitného vzoru a jeho majitele do rejstříku
užitných vzorů má v tomto smyslu konstitutivní soukromoprávní účinky a nejedná
se pouze o deklaratorní zápis již dříve existujícího právního stavu. Proto
původce technického řešení, jež bylo na základě přihlášky jiné osoby zapsáno
jako užitný vzor do rejstříku užitných vzorů, se nestává pouze z titulu svého
původcovství majitelem tohoto užitného vzoru. Tím je vždy osoba, která užitný
vzor přihlásila. Z tohoto důvodu proto nelze uplatněnou žalobou či vzájemným
návrhem podanými pouze z důvodu původcovství užitného vzoru (resp. na základě
takto tvrzených rozhodujících skutečností) úspěšně zpochybnit ani vznik (resp.
zápis vzniku) právního postavení přihlašovatele užitného vzoru jako majitele
tohoto vzoru (resp. majitele absolutních majetkových práv k jeho ochraně) ani
zánik (resp. zápis zániku) předmětného užitného vzoru v důsledku jeho vzdání se
ze strany jeho majitele podle § 16 písm. b) zákona o užitných vzorech.
43. Je tomu tak ostatně i proto, že vzájemný střet těchto subjektivních
práv podle zákona o užitných vzorech, tj. práva původce (či jeho nástupce) na
ochranu užitného vzoru (resp. na ochranu technického řešení splňujícího
náležitosti užitného vzoru) na straně jedné a absolutních práv majitele
užitného vzoru na straně druhé, řeší tento zákon prostřednictvím úpravy
institutu odejmutí užitného vzoru jeho majiteli a jeho případného přepisu
osobě, které přísluší právo na ochranu užitným vzorem (§ 19 zákona o užitných
vzorech).
44. Lze tak uzavřít, že původce technického řešení chráněného užitným
vzorem přihlášeným k zápisu do rejstříku užitných vzorů jinou osobou, není
pouze z důvodu svého původcovství aktivně věcně legitimován v řízení o určení,
že je majitelem tohoto užitného vzoru.
Právní posouzení v poměrech projednávané věci
45. Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění, jež sama
dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř.), k právnímu závěru, že vzájemnému návrhu žalovaného nelze
vyhovět, neboť požadované určení není opodstatněno skutkovými tvrzením
žalovaného, a proto tímto určením nelze zpochybnit ani vznik právního postavení
žalobkyně b) jako majitelky tohoto užitného vzoru ani zánik tohoto vzoru jeho
vzdáním se ze strany žalobkyně b), je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné.
46. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem není způsobilé
zpochybnit ani tvrzení žalovaného o existenci zapsané poznámky spornosti zápisu
zániku předmětného užitného vzoru jeho vzdáním se ze strany žalobkyně b), neboť
absence aktivní věcné legitimace žalovaného v řízení o jeho vzájemném návrhu
není na zápisu poznámky spornosti ve smyslu § 986 odst. 1 o. z. nikterak
závislá.
Posouzení existence vad řízení
47. Vzhledem k přípustnosti dovolání přezkoumal dovolací soud podle §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo nebylo.
48. Ve vztahu k dovolatelem namítané nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku odvolacího soudu je možno uvést, že otázka, za jakých okolností je
možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v
rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu
se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat
rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na
tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto
rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na
jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo
nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím
nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto
opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze
pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům
nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
49. Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
50. Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelem vyplývá, že mu
bylo zřejmé, že odvolací soud shledal vzájemný návrh žalovaného nedůvodným
proto, že žalovaným požadované určení práva není opodstatněné jím tvrzenými
rozhodujícími skutečnostmi, a není mu tak možno vyhovět ani proto, že předmět
tohoto práva zanikl.
51. Byť tedy dovolatel ve svém dovolání namítá nepřezkoumatelnost
dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, přesto je z obsahu jeho
dovolání zřejmé, že věděl, jak odvolací soud rozhodl a z jakého důvodu. Protože
ani případné nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohly být na
újmu práv dovolatele, není možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí odvolacího
soudu bylo nepřezkoumatelné (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
52. Lze tak uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu je v tomto smyslu srozumitelné a dostatečné, a řízení v projednávané věci
touto vytýkanou vadou netrpí.
53. Nedůvodná je též námitka dovolatele, že odvolací soud v rozporu s
legitimním očekáváním rozhodl v projednávané věci bez dostatečného odůvodnění
odlišně od svého dřívějšího rozhodování ve skutkově obdobné věci, neboť
odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku stručně a jasně vyložil, v čem byla
dřívější věc, o níž rozhodoval, odlišná (když v předchozí věci se jednalo se o
odlišné určení práva, a to o určení práva na ochranu užitným vzorem, a nikoli o
určení majitele užitného vzoru).
54. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za rozhodnutí
překvapivé, neboť mu není možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu
předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena
možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by
účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je
vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015,
či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07).
55. Otázka, zda je opodstatněné určení žalovaného jako majitele
předmětného užitného vzoru na základě tvrzení žalovaného o původcovství tohoto
užitného vzoru, byla v projednávané věci posuzována již v řízení před soudem
prvního stupně, proto rozhodnutí odvolacího nelze označit za překvapivé.
56. Důvodná není ani námitka dovolatele o absenci poučení podle § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. v odvolacím řízení, neboť odvolací soud nezaložil své
rozhodnutí na neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního ze strany
dovolatele, nýbrž své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolatelem dostatečně
tvrzený a v řízení zjištěný skutkový stav nelze po právní stránce posoudit
takovým způsobem, aby bylo možno vzájemnému návrhu vyhovět.
V. Závěr
57. Lze tak uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je
rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
58. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §
243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle
výsledku dovolacího řízení mají žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení souvisejících s jejich vyjádřením k dovolání. Tyto náklady
spočívají v odměně za zastupování advokátem, jejíž výši dovolací soud odvodil
ze sazby mimosmluvní odměny jednoho úkonu právní služby ve výši podle § 7 a § 9
odst. 3 písm. d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v celkové
výši 4 000 Kč a dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč
(§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a rovněž v náhradě DPH 21 % z odměny a
náhrad advokáta ve výši 903 Kč, celkem 5 203 Kč, přičemž na každou ze žalobkyň
připadá částka 2 601,50 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 21. 12. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu