22 Cdo 3703/2017-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
Zemědělského obchodního družstva Lubná, IČO 00129712, se sídlem v Lubné 326,
zastoupeného Mgr. Ing. Jindřiškou Jirákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v
Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 279, proti žalovanému F. B., narozenému XY,
bytem XY, zastoupenému JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem v Hradci
Králové, Eliščino nábřeží 304/17, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 460/2013, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
22. 3. 2017, č. j. 27 Co 325/2016-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku ve výši 4 114 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Ing. Jindřišky
Jirákové, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 6 C 460/2013-240,
určil, „že stavba (hlavní budova) bez č. p./č. e. stojící na pozemcích p. č. st. XY, p .č. XY, XY o celkové výměře 2 183 m2 dle GP 467-121/2013 č. XY, písm. a), b), c) se součástmi stojícími na p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY zapsaných
na LV č. XY pro žalovaného v částech a výměrách dle GP 467-121/2013 a
geodetické dokumentace IG129-2014, jež je přílohou tohoto rozsudku, všechny v
k.ú. XY, je ve vlastnictví žalobce.“ Určil, že „budova (příslušenství hlavní
budovy) stojící na p.č. XY, XY zapsaných na LV č. XY pro žalovaného ve výměře a
částech dle přílohy k GP 467-121/2013 označené jako p.č. st. XY a XY, jež je
přílohou tohoto rozsudku, všechny nemovitosti v k.ú. XY, je ve vlastnictví
žalobce.“ Dále určil, že „budova (příslušenství hlavní budovy) stojící na
pozemcích p. č. XY, XY a XY zapsaných na LV č. XY pro žalovaného ve výměrách a
částech dle přílohy k GP 467-121/2013 označená p. č. st. XY pod písm. d) o
výměře 22 m2, písm. e) o výměře 35 m2 a q) o výměře 27 m2, která je přílohou
tohoto rozsudku, všechny nemovitosti v k. ú. XY, je ve vlastnictví žalobce.“
Rovněž určil, že „příslušenství hlavní budovy – vodovod, kabelové vedení NN,
plynovod, oplocení a venkovní zpevněné plochy vyznačené v geodetické
dokumentaci č. IG129-2014 a GP 467-121/2013 v k. ú. XY, které jsou přílohou
tohoto rozsudku, je ve vlastnictví žalobce“ (výrok I.). Rozhodl také, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k
odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 27 Co 325/2016-299,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, a to v tomto správném
znění: „Určuje se, že stavba (hlavní budova) bez č.p./č.e. stojící na pozemku
st.p.č. XY o výměře 2183 m2, který vzniká dle geometrického plánu č. 467-121/2013 sloučením pozemku st.p.č. XY, dílu ‚c‘ pozemku p.p.č. XY, dílu ‚a‘
pozemku p.p.č. XY a dílu ‚b‘ pozemku p.p.č. XY, se součástmi stojícími na p.č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY zapsaných na LV č. XY pro žalovaného v částech a
výměrách dle GP 467-121/2013 a geodetické dokumentace IG129-2014, jež je
přílohou tohoto rozsudku, všechny v k. ú. XY, je ve vlastnictví žalobce. Určuje
se, že budova (příslušenství hlavní budovy) stojící na pozemcích st.p.č. XY o
výměře 100 m2 a st.p.č. XY o výměře 277 m2, které vznikají dle geometrického
plánu č. 467-121/2013 (pozemek stavební parcela č. XY vzniká sloučením dílu ‚j‘
pozemku p.p.č. XY a dílu ‚h‘ pozemku p.p.č. XY, které jsou zapsány na LV č. XY
pro žalovaného, pozemek stavební parcela č. XY vzniká sloučením dílu ‚u‘
pozemku p.p.č. XY, dílu ‚m‘ pozemku p.p.č. XY a dílu ‚p‘ pozemku p.p.č. XY),
jež je přílohou tohoto rozsudku, všechny nemovitosti v k.ú. XY, je ve
vlastnictví žalobce. Určuje se, že budova (příslušenství hlavní budovy) stojící
na pozemku st.p.č. XY o výměře 84 m2, který vzniká dle geometrického plánu č. 467-121/2013 sloučením dílu ‚q‘ pozemku p.p.č. XY, dílu ‚d‘ pozemku p.p.č. XY a
dílu ‚e‘ pozemku p.p.č.
XY, který je přílohou tohoto rozsudku, pozemky jsou
zapsány na LV č. XY pro žalovaného, všechny nemovitosti v k. ú. XY, je ve
vlastnictví žalobce. Určuje se, že příslušenství hlavní budovy – vodovod,
kabelové vedení NN, plynovod, oplocení a venkovní zpevněné plochy vyznačené v
geodetické dokumentaci č. IG129-2014 a GP 467-121/2013 v k.ú. XY, které jsou
přílohou tohoto rozsudku, je ve vlastnictví žalobce.“ (výrok I.). Dále rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud uzavřel, že žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva
naléhavý právní zájem, protože se nemůže bez součinnosti s žalovaným domoci
zápisu vlastnického práva k označeným stavbám do katastru nemovitostí, přičemž
žalovaný odmítá tuto součinnost poskytnout. Jelikož vlastnické právo žalobce ke
stavbám nebylo v řízení zpochybněno, rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo
žalobě vyhověno, jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva
naléhavý právní zájem. Uvádí, že od počátku řízení vlastnické právo žalobce
nesporoval. Odkazuje na judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96), ze které se podává, že
určovací žaloby jsou preventivního charakteru a slouží tomu, aby jejich
prostřednictvím byl eliminován stav ohrožení práva či nejistoty a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Uvádí, že vlastníka pozemku, na kterém
byly v minulosti zřízeny stavby (jejichž vlastnictví ani oprávněnost vlastník
pozemku nesporoval a nesporuje, avšak tyto stavby nebyly zapsány do katastru
nemovitostí z důvodu nedbalosti stavebníka), nelze „zatěžovat vedením soudního
sporu a nést náklady řízení“. Žalobce mohl dosáhnout zápisu vlastnického práva
postupem podle § 7 a 8 zákona č. 265/1992 Sb. (v této souvislosti odkazuje
např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo
1865/2002). V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka
existence naléhavého právního zájmu u žaloby na určení vlastnického práva ke
stavbě v případě, že vlastnictví k této stavbě nikdo nepopírá, vlastník pozemku
a vlastník stavby jsou odlišné osoby a stavbu lze zapsat do katastru
nemovitostí podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění
pozdějších předpisů. Má za to, že i v těchto případech bude aplikovatelná
ustálená rozhodovací praxe přijatá dovolacím soudem v poměrech zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
účinného do 31. 12. 2013, na kterou žalovaný v dovolání odkazuje. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014) je rovněž závěr
odvolacího soudu, že je třeba určit vlastnické právo žalobce i k příslušenství
hlavní budovy. Namítá, že odvolací soud se existencí těchto staveb (zejména
jejich samostatností v právním slova smyslu) vůbec nezabýval. Ze všech shora uvedených důvodů má žalovaný za to, že naléhavý právní zájem
žalobce na požadovaném určení vlastnického práva v poměrech projednávané věci
nebyl dán, a proto spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním
posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že žalovaný jako vlastník pozemků, na kterém jsou umístněny stavby ve
vlastnictví žalobce, nebyl ochoten poskytnout žalobci součinnost nezbytnou pro
zápis těchto staveb do katastru nemovitostí, a to i když podle svého tvrzení
vlastnické právo žalobce k těmto stavbám nepopírá. V takovém případě je ovšem
ohroženo vlastnické právo žalobce a trvá stav nejistoty ohledně tohoto práva, a
proto je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.
Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl, protože rozhodnutí odvolacího soudu je
věcně správné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez
tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení
stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými
slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň
v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní
situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen,
případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov.
obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35,
sešit 3, ročník 1995).
Určovací žaloba ve smyslu § 80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a
má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým
potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů.
Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také
k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3
Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn.
22 Cdo 1668/2015, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud
podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 2014, sp. Odvolací soud založil své rozhodnutí o existenci naléhavého
právního zájmu žalobce na tom, že příslušný správní orgán (katastrální úřad)
fakticky odmítl zapsat vlastnické právo žalobce ke stavbám z důvodu absence
součinnosti ze strany žalovaného jako vlastníka pozemků, na kterých se tyto
stavby nachází (odvolací soud vyšel především ze sdělení Katastrálního úřadu
pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY ze dne 28. 7. 2014, č. j.
PD-11887/2014-609). Tento závěr (o faktickém postupu katastrálního úřadu)
žalovaný v dovolání nijak nenapadá, pouze namítá, že zápisu vlastnického práva
žalobce do katastru nemovitostí mohlo být dosaženo i bez součinnosti
žalovaného. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem ke shora nastíněnému postupu
katastrálního úřadu nemá žalobce jinou možnost domoci se zápisu vlastnického
práva k těmto stavbám do katastru nemovitostí než prostřednictvím soudního
rozhodnutí v řízení o určení vlastnického práva, a proto shledal naléhavý
právní zájem žalobce na požadovaném určení.
V poměrech projednávané věci považuje dovolací soud za nutné zdůraznit, že
správní orgán (katastrální úřad) fakticky podmiňuje zápis vlastnického práva
žalobce do katastru nemovitostí součinností žalovaného, který ji však odmítá
poskytnout. V takovém případě se stává právní postavení žalobce nejistým a
existuje nejistota ohledně vlastnických vztahů k těmto stavbám (v této
souvislosti lze odkázat např. na vzájemné předkupní právo vlastníka stavby a
pozemku zakotvené v § 3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a princip
materiální publicity zápisů do veřejného seznamu upravený v tomto zákoně).
Žalobce tak nemá pro nastolení jistoty v právních vztazích v podstatě k
dispozici jiný právní prostředek než právě určovací žalobu. Soudy totiž nemohou
v občanskoprávním řízení přezkoumávat správnost postupu správních orgánů (srov.
přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018).
Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobce má na požadovaném určení
vlastnického práva naléhavý právní zájem, je jeho rozhodnutí v souladu se shora
uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Relevantní v poměrech projednávané věci není rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002, na který odkazuje v dovolání žalovaný.
Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1865/2002 totiž nevyšel
dovolací soud ze zjištění, že na základě faktického postupu katastrálního úřadu
nemá žalobce jinou možnost domoci se zápisu vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Z tohoto důvodu nejsou závěry zde přijaté přiléhavé v poměrech
projednávané věci.
Žalovaný dále namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím určil rovněž vlastnické
právo žalobce i k dalším stavbám jakožto příslušenstvím věci hlavní, aniž by se
zabýval existencí těchto staveb, zejména jejich samostatností v právním slova
smyslu. Proto je podle žalovaného rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014.
Tato námitka není opodstatněná. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1413/2014 se totiž podává, že i příslušenství věci hlavní je
samostatnou věcí v právním slova smyslu (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013), a proto se lze k příslušenství
věci hlavní (jakožto samostatné věci v právním slova smyslu) domáhat určení
vlastnického práva. Faktickou existenci těchto staveb vzal soud za zjištěnou na
základě provedeného dokazování, především z geometrického plánu č. 467-121/2013
vypracovaného V. P.
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních
otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 9. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu