22 Cdo 3732/2013

22 Cdo 3732/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobců: a) V. K., a b) Ing. V. K., proti žalovaným: 1) M. N., a 2) V. N.,

zastoupeným Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské

náměstí 66, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 3/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č. j. 18 Co 75/2013-134, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č. j. 18 Co

75/2013-134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. července 2012,

č. j. 38 C 3/2012-106, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k

dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. července

2012, č. j. 38 C 3/2012-106, určil, že rodinný dům na pozemku parc. č. 733/1

– zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný u Katastrálního úřadu pro hlavní město

Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. 5163 pro obec Prahu a k. ú. H.,

byl ke dni úmrtí pana V. K. ve spoluvlastnictví podílem ? ve společném jmění

manželů V. K. a V. K. a podílem ? ve vlastnictví V. N.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel V. K., který

zemřel 20. 8. 2008, darovali 15. 6. 1998 ze svého společného jmění své dceři

- žalované 2) id. ? nemovitostí, a to domu skládajícího se z objektu A a B s

příslušenstvím a id. ? pozemků parc. č. 733 a 735 v k. ú. H. Objekty A a B, oba

zbudované na pozemku parc. č. 733, byly samostatnými bytovými objekty

propojenými provozně inženýrskými sítěmi.

V roce 1998 byla povolena na žádost žalovaných, kterou podali se souhlasem

žalobkyně a jejího manžela, přestavba, nástavba a přístavba objektu A. Na

základě tohoto povolení žalovaní provedli na své náklady demolici domu A až na

základovou desku a následně vystavěli nový dům s vlastním plynovým vytápěním a

s elektrickými rozvody napojenými na stávající společné sítě na hranici pozemku

parc. č. 733. Předmětný dům užívají žalovaní se svými dětmi od prosince 1998.

Objekt B užívala žalobkyně s manželem a později se synem - žalobcem b). Číslo

popisné 1671 bylo přiděleno pouze nové stavbě, ačkoliv dříve náleželo oběma

objektům a žalovaní byli v katastru nemovitostí zapsání jako výluční vlastníci

nové stavby v režimu společného jmění manželů.

Soud posuzoval otázku, zda původní nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí ve

spoluvlastnictví žalobkyně a jejího zemřelého manžela a žalované 2) zanikla a

na jejím místě vznikla nemovitost nová, nebo zda i po přestavbě objektu A

zůstaly spoluvlastnické vztahy zachovány. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu,

že objekty A a B v době darování tvořily jeden celek, nemohlo dojít vybudováním

nové stavby na místě objektu A k vytvoření nové věci, ale dále zůstalo

zachováno podílové spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela a žalované 2) k

celku, tj. k objektům A a B. Přestavbou došlo pouze ke zhodnocení

spoluvlastnických podílů. Ke vzniku nové věci by mohlo dojít jedině za

předpokladu, že by byl zbořen a znovu postaven i objekt B, který byl od roku

1962 nedílnou součástí objektu A, a tvořil s ním provozně jeden celek (nikoliv

stavebně). Posouzení stavby z hlediska stavebně technického ani zápis nově

postaveného domu na pozemku parc. č. 733/1 do výlučného vlastnictví žalovaných

v režimu společného jmění manželů v katastru nemovitostí na tom nemůže nic

změnit. (Původní pozemek parc. č. 733 byl rozdělen na parc. č.733/1 - zastavěná

plocha a nádvoří, na které se nachází objekt A, a na parc. č. 733/2 – zastavěná

plocha a nádvoří, kde se dle sdělení žalovaných a snímku z pozemkové mapy

nachází objekt B) K jinému určení spoluvlastnických podílů nedošlo.

K námitce vydržení, kterou vznesli žalovaní, soud uzavřel, že k vydržení

nedošlo, jednak proto, že nový dům byl součástí celku nemovitostí – objektu A a

B a jednak proto, že nelze usuzovat na dobrou víru žalovaných po celou

desetiletou vydržecí dobu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne

20. března 2013, č. j. 18 Co 75/2013-134, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil.

Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za

správné. Žalované bylo známo, že předmětem darování byl mimo podílu na

pozemcích spoluvlastnický podíl k domu, který sestával ze dvou částí, A a B.

Odvolací soud dovodil, že žalovaná a její manžel v zásadě obešli ustanovení o

zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Bez ohledu na skutečnost, že

v druhé části domu (v části B) bydlí matka a bratr žalované, dosáhli správní

cestou zápisu svého vlastnického práva k domu sestávajícího ze dvou částí pouze

do svého vlastnictví - společného jmění manželů. Tak by se stali vlastníky

celého objektu sestávajícího z části A a B. Jestliže odstranili demolicí pouze

část budovy a nahradili ji stavbou novou, nemohlo dojít k zániku

spoluvlastnického práva rodičů vzhledem k celku. Žalovaná, která byla v době

přestavby objektu A pouze podílovou spoluvlastnicí všech nemovitostí, nemohla

žádným originálním způsobem (vydržením nebo zhotovením věci nové) nabýt

vlastnické právo k přestavěnému objektu A a zároveň k celé nemovitosti včetně

příslušenství a pozemků.

K vydržení nemohlo dojít ani proto, že předmětem vydržení může být pouze věc

celá a nikoliv její část. V tomto směru odkázal odvolací soud na rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 53/92. Mimo to vzhledem k zápisu v katastru

nemovitostí nebyla splněna ani podmínka dobré víry žalovaných.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost

opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací

důvod uvedený v § 241a o. s. ř.

Žalovaní spatřují přípustnost dovolání v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena otázka, jaký vliv může mít na vlastnictví

nemovitosti skutečnost, že jeden ze samostatných objektů, jímž je tvořena

nemovitost, je zcela přestavěn. Zda mnohost objektů může nějak měnit podstatu

přestavby nemovitosti, zda může být určující, že jeden z objektů je objektem v

pozici věci hlavní určující právní osud celé nemovitosti, tedy i dalšího

objektu, který by tvořil příslušenství věci hlavní.

Žalovaní vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně nesprávné právní

posouzení věci. Namítají, že rozhodnutí soudu prvního stupně, z něhož odvolací

soud vychází, nezdůvodňuje jasně, proč považuje oba objekty A a B za jednu

nemovitost, když uvádí, že se jedná o dva samostatné bytové objekty stavebně

propojené pouze funkčně; přitom nebylo náležitě prokázáno, tedy zda jde o

jediný dům nebo domy dva.

Jestliže však soud učinil závěr, že se jedná o jednu nemovitost sestávající ze

dvou objektů, pak neposoudil správně, který z nich je věcí hlavní a který je

jejím příslušenstvím; nesprávně posoudil, jako věc hlavní objekt B. Žalobci

mají za to, že objekt A, který je určený k bydlení a nahradil původní dům

postavený v roce 1956, má charakter věci hlavní vzhledem k objektu B, který byl

postavený dodatečně v roce 1962 a nesplňuje náležitosti bydlení a byl nakonec

kolaudován jako garáž a nouzový domek. Tuto úvahu dále rozvádějí a tvrdí, že

přístup soudů při posuzování charakteru obou objektů v sobě nese nebezpečí

libovůle.

Žalovaní dále namítají nesprávnost závěru, že nesplnili podmínky vydržení

vlastnického práva. Nemovitost užívali od roku 1998 dosud a jejich dobrá víra

byla zpochybněna až podáním žaloby v roce 2011. Pokud odvolací soud uvedl, že

vydržet lze pouze celou věc a nikoliv jen její část, vycházel z neaktuální

judikatury, která byla překonaná. V tomto směru poukázali na rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 837/98. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud

zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných

ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.

89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se

ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných

a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů.

Protože v řízení je posouvána existence vlastnického práva ke dni 20. 8. 2008,

tedy před 1. 1. 2014, kdy nový občanský zákoník nabyl účinnosti, a před tímto

datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací

soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964

Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb. a podle

článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterými se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, dovolací soud projednal rozhodl o dovolání podle

občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s.

ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

důvodné. Úvaha odvolacího soudu o tom, že výstavbou nové stavby na místě

odstraněné části původního domu nemůže vzniknout samostatná stavba jako věc v

právním smyslu a může jít pouze o součást stavby původní, není v souladu v

judikaturou dovolacího soudu a částečně jde o problematiku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Jádro problému je v tomto: Žalovaní odstranili část stavby, jejímiž

spoluvlastníky byli spolu se žalobci, a na místě odstraněné stavby zřídili

jinou. Otázkou je, zda tato nově zřízená stavba mohla být předmětem jen

výlučného společného jmění manželů – stavebníků, nebo zda je i nadále jako

přírůstek původní stavby předmětem spoluvlastnictví všech účastníků.

Vlastnické právo lze nabýt i vytvořením nové věci. Takto lze však nabýt

vlastnictví jen k věci, která může být samostatným předmětem právních vztahů (§

118 obč. zák.), nikoliv k nesamostatné součásti věci. „Součástí věcí je vše, co

k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc

znehodnotila“ (§ 118 odst. 1 obč. zák.).

V rozhodnutí publikovaném jako R 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek se uvádí: „Je-li přístavba k rodinnému domku, který tvoří samostatné

jmění manželky, součástí věcí… nepatří do zákonného majetkového společenství

manželů (dnes společného jmění manželů), i když byla provedena za trvání

manželství. Z tohoto názoru vychází i konstantní judikatura. Stala-li se

přístavba domu, který náleží jen jednomu z manželů, jeho součástí, nestala se

předmětem jejich společného jmění (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne

2. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 220/2008).

V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 17. května 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93,

uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994, a též v

systému ASPI, soud dovodil, že „přístavba se obvykle stává součástí (původní)

stavby a nemění tak nic na již vytvořených vlastnických vztazích k věci.

Jestliže však je na „přístavbu“ usuzováno pouze z hlediska funkčního propojení

dvou staveb (například spojovací chodbou a podobně), nelze obvykle uvažovat v

kategoriích věc a její součást. V takovém případě může jít o dvě (relativně)

samostatné věci – byť – porovnáním jejich účelu a významu soudě – může jedna z

nich mít povahu příslušenství stavby druhé“. K vlivu stavebních úprav na

charakter stavby jako věci uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února

2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 280: „Jestliže nově dostavěné části,

funkčně a provozně technicky propojené s původní stavbou, která jako věc

nezanikla, jsou její součástí ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., nepředstavují

samostatný předmět občanskoprávních vztahů a neupírají identitu původní stavbě,

včetně způsobilosti být předmětem restitučních vztahů.“

Z uvedeného se podává, že nová stavba, postavená na místě odstraněné části

původní stavby, se stává částí původní stavby jen v případě, že je stavebně

funkčně propojená s původní stavbou, která jako věc nezanikla. Jinak řečeno,

nově zřízená stavba je součástí původní stavby jen jestliže splňuje kritéria §

120 odst. 1 obč. zák., tedy jde-li o část, která k původní stavbě podle její

povahy náleží a nemůže být oddělena, aniž by se tím původní stavba

znehodnotila. Může-li jak část původní stavby, která nebyla odstraněna, tak i

nová část plnit samostatně svou funkci a také samostatně existovat, jde o dvě

samostatné stavby jako věci v právním smyslu.

V dané věci tedy bylo třeba nejprve učinit zjištění, zda po provedené přestavbě

každý z „objektů“ – část B a stavba postavená namísto původní části A – tvoří

samostatnou stavbu, která může být podle stavebního provedení samostatným

předmětem právních vztahů, nebo zda jsou obě části natolik stavebně a funkčně

propojené, že jde o jedinou stavbu. Jestliže by šlo o dvě samostatné stavby,

pak by byla namístě úvaha o tom, že vlastnické právo k nové stavbě nabyli

žalovaní v důsledku jejího zhotovení (§ 132 odst. 1 obč. zák.); pokud by i po

stavebních pracích šlo i nadále o jedinou stavbu, pak by původní

spoluvlastnické vztahy zůstaly nedotčeny, neboť to, co po odstranění části A

přirostlo k stále existující (a právní kontinuitu původní stavby zakládající)

části B, by bylo nutno považovat za (neoddělený) přírůstek (§ 135a obč. zák.).

Pro úplnost se uvádí, že nelze ani vyloučit možnost, že by se v důsledku

přístavby zcela změnil stavební charakter celé dosavadní stavby a její funkční

určení tak, že by dosavadní stavba jako samostatná věc zanikla a stala se

součástí nové stavby (např. samostatně stojící garáž je vestavěna do obytného

domu); pak by přicházel do úvahy postup podle § 135b obč. zák.

Odvolací soud uvedl, že došlo jen k přestavbě objektu A. Kdyby tomu tak bylo,

byla by správná úvaha o tom, že přestavba nemohla mít vliv na vlastnické vztahy

k domu (pokud byl objekt A jen součástí původní stavby skládající se ze dvou

částí, jeho přestavbou nemohlo dojít ke změně právních vztahů). Ke stavbě však

nelze nabýt vlastnictví její přestavbou („přepracováním“ či zpracováním - §

135b obč. zák.). Nabytí vlastnictví k „přestavěné“ stavbě je možné jen tehdy,

pokud původní stavba jako věc v právním smyslu v důsledku přestavby zcela

zanikla. Jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a

stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu

k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní

(neodstraněné) stavbě, náleží vlastníku této původní stavby. (rozsudek

Nejvyššího soudu z 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, Soubor civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. C 1524, rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010). Skutková zjištění učiněná v

řízení však úvaze o přestavbě objektu A nenasvědčují, neboť měl být zbourán až

na základovou desku.

Jestliže tedy odvolací soud nezkoumal možnost, že na místě odstraněné části

původní stavby vznikla nová stavba, ke které mohli stavebníci nabýt originálně

(jejím zhotovením) vlastnické právo, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném

právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.; závěr, že tento

objekt je ve spoluvlastnictví účastníků, je tak předčasný.

K námitce o vydržení se poznamenává: „Předmětem vydržení může být jen věc v

právním smyslu, tedy věc, která je způsobilým předmětem právních vztahů.

Takovou věcí ovšem nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak

oddělena a nelze s ní samostatně disponovat. Tomuto závěru nasvědčuje nejen

text zákona, ale i skutečnost, že v případě neoddělené části věci nelze přesně

vymezit, kde začíná vlastnictví jednoho vlastníka a kde končí vlastnictví

druhého. Proto dovolací soud neshledává důvod pro to, aby se odchýlil od

konstantní judikatury, podle které se část stavby může stát samostatným

předmětem právních vztahů (nejde-li o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994

Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy

je-li vertikálně stavebně oddělena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, publikovaný v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1130, rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, Soubor civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5046). Ovšem pokud v dané věci vznikla v

důsledku výstavby na místě objektu A samostatná věc (stavba), pak je úvaha o

vydržení nadbytečná; nevznikla-li, nemohlo k vydržení dojít, neboť

nesamostatnou část věci skutečně vydržet nelze. Judikatura, na kterou

dovolatelé odkazují, se týká vydržení části parcely, a tedy zcela jiné

problematiky.

Námitky dovolatelů o tom, který z objektů je věcí hlavní a který jejím

příslušenstvím se netýkají podstaty věci; i příslušenství je totiž samostatnou

věcí v právním smyslu (viz § 121 odst. 1 obč. zák.). V daném případě jde o

problém věci a její součásti, což je něco jiného.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. června 2014

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu