22 Cdo 781/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) M. B., zastoupené advokátem, a b) K. B., zastoupenému advokátem,
proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C
1024/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 7 Co 1417/2005-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2005, č. j.
7 Co 1417/2005-189, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky níže
uvedených nemovitostí, které užívají jako vlastní od roku 1963; vlastnické
právo k nim měli vydržet.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
21. února 2005, č. j. 6 C 1024/2002-111, výrokem pod bodem I. určil, „že
žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý z nich ideální ½
pozemku – parc. č. 1339/2 o vým. 27 m² (zast. pl./rod. dům) oddělené
geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 1176-17 Fi/2002 ze dne 27. 2.
2002, /který je nedílnou součástí tohoto rozsudku/ od pozemku – parc. č. 1339
(zast. plocha a nádvoří) o vým. 186 m², vše v k. ú. a obci S. L.“, a
výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, „pokud se žalobci domáhají určení, že jsou
podílovými spoluvlastníky, a to každý z nich ideální ½ části domu čp. 297
oddělené od zbývající části domu čp. 297 (vertikální) rovinou procházející
hranicí vyznačenou geometrickým plánem pro rozdělení pozemků č. 1176-17 Fi/2002
ze dne 27. 2. 2002 /který je nedílnou součástí tohoto rozsudku/ mezi pozemkem –
parc. č. 1339/1 a pozemkem – parc. č. 1339/2, vše v k. ú. a obci S. L.“.
Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná M. Š. a spolu s ní Z. P. a L. C. byly
spoluvlastnicemi domů čp. 297 a čp. 298 se stavebními parcelami. Dům čp. 297
se stavební parcelou č. 1339 přešel v roce 1962 podle vládního nařízení č.
15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi
socialistického sektoru, do vlastnictví tehdejšího L. s. d. J. J. H. (dále
„J.“) a dům čp. 298 se stavební parcelou č. 1340 uvedené spoluvlastnice v roce
1963 prodaly žalobcům, kteří u J. v domě čp. 297 pracovali. Dům čp. 298 žalobci
před jeho koupí užívali jako nájemci včetně části domu čp. 297 s jednou
místností a části stavební parcely č. 1339 (dále „sporná část nemovitostí“).
Dům čp. 297 se stavební parcelou č. 1339 byl v roce 1991 vydán podle zákona č.
403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, původním shora
zmíněným vlastnicím (výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí se posléze stala
žalovaná), a ty dopisy z října a prosince 1991 žalobce vyzývaly, aby spornou
část nemovitostí vyklidili; do té doby její užívání žalobci nikdo
nezpochybňoval. Soud k tvrzení žalobců, že vlastnické právo ke sporné části
nemovitostí vydrželi, uzavřel, že žalobci vydrželi pouze vlastnické právo k
pozemku, nikoliv k sporné části budovy. Předmětem vydržení práva totiž může být
jen věc, která může být předmětem právních vztahů, a jedná-li se o součást
věci, musí být oddělena. V daném případě jde o místnost a neoddělený půdní
prostor, takže jde o nezpůsobilý předmět vydržení vlastnického práva.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání všech
účastníků řízení rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 7 Co 1417/2005-189,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a ve výroku pod
bodem II. jej změnil tak, že určil, „že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky,
a to každý z nich ideální jednou polovinou části domu čp. 297 oddělené od
zbývající části domu čp. 297 vertikální rovinou procházející hranicí vyznačenou
geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 1176-17 Fi/2002 ze dne 27. 2.
2002, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku mezi pozemkem – parcelní č.
1339/1 a pozemkem – parcelní č. 1339/2, vše v katastrálním území a obci S. L.“.
Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem ohledně vydržení
vlastnického práva k předmětné stavební parcele. Nesdílí ale jeho právní názor,
že zatímco sporná parcela je samostatnou věcí a je tedy způsobilým předmětem
vydržení vlastnického práva, část sousední stavby nikoliv. V tomto směru
akceptoval námitku žalobců, že předmětná část stavby, užívaná se sousedící
stavbou jako jedna věc, s ní tvoří jeden funkční celek a předmětem vydržení
tedy může být, byť není v daném okamžiku stavebně oddělena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Popírá, že byly
splněny podmínky k vydržení pozemku a namítá, že soudy obou stupňů
nerespektovaly, že znakem tzv. kvalifikované držby je to, že vydržitel musí mít
věc ve své moci, nakládat s ní jako s vlastní, a po celou vydržecí doby musí
být v dobré víře, že mu věc patří. Tvrdí, že sporná část pozemku nebyla
využívána výlučně žalobci, takže ji neměli fakticky ve své moci. Tato část
pozemku nebyla nikdy reálně oddělena; to se stalo až geometrickým plánem z 27.
2. 2002 jako důsledek vyplynuvší z rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 9. 10. 2001, č. j. 19 Co 1787/2001-442, vydaného v související
právní věci. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 25. 11.
2003, č. j. 22 Cdo 296/2002-475, a geometrický plán tak zřejmě ztratil právní
oporu. Tuto argumentaci, uplatněnou žalovanou v odvolání, odvolací soud
neakceptoval. Dovolatelka dále namítá, že nebyla splněna ani další podmínka
vydržení, to je držba trvající po celou zákonem předpokládanou dobu. V tomto
směru odkazuje na obsah spisu v související právní věci, vedené u soudu prvního
stupně pod sp. zn. 2 C 1213/2003. Pokud jde o samotný dům čp. 297, tedy druhou
část žalobního návrhu, dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu,
který změnil rozsudek soudu prvního stupně. V této souvislosti upozorňuje na
odůvodnění shora zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu, konkrétně na argumentaci
na str. 5 k otázce reálného dělení stavby. Jeho závěr odvolací soud v dané věci
nerespektoval a rozhodl proto nesprávně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně 1) se k dovolání nevyjádřila. Žalobce 2) ve vyjádření k dovolání
polemizuje s argumentací žalované a obecně odkazuje na závěry, k nimž dospěl
odvolací soud, s nimiž se ztotožňuje.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je v části, týkající se vydržení
pozemku, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a v části, týkající se
vydržení dílu domu podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
K obsahu dovolání Nejvyšší soud poznamenává: Dovolání je mimořádným opravným
prostředkem, na jehož závažnost zákon reaguje tím, že jeho projednání váže na
povinné zastoupení účastníka advokátem, a svěřuje je Nejvyššímu soudu. Důvody,
pro které je dovolání podáno, lze uvádět jen ve lhůtě pro podání dovolání
(srov. § 241b odst. 3 OSŘ). Proto se dovolací soud nezabýval těmi částmi
dovolání, ve kterých se jen odkazuje na jiná podání ve spisu, nebo dokonce na
podání učiněná v jiném sporu mezi stejnými účastníky.
Vzhledem k tomu, že k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít ke dni 1.
prosince 1990, posuzoval dovolací soud věc podle občanského zákoníku ve znění
před novelou č. 509/1991 Sb.; závěry zde uvedené však platí i pro úpravu v
občanském zákoníku v platném znění. Odvolací soud akceptoval námitku žalobců,
že část stavby, která je se sousední stavbou užívána jako jedna věc a tvoří s
ní jeden funkční celek, může být předmětem vydržení, i když není v daném
okamžiku reálně stavebnětechnicky oddělena a nejedná se o samostatnou
nemovitost, která by byla bez dalšího způsobilá být předmětem právních vztahů.
Tento názor dovolací soud nesdílí.
Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan,
který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a
nemovitou věc po dobu deseti let (§ 135a odst. 1, věta první ObčZ ve znění před
novelou č. 509/1991 Sb.). Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci a práva,
pokud to povaha práva připouští (§ 118 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991
Sb.).
Již z textu zákona je zřejmé, že předmětem vydržení může být jen věc v právním
smyslu, tedy věc, která je způsobilým předmětem právních vztahů. Takovou věcí
ovšem nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak oddělena a nelze
s ní samostatně disponovat. Tomuto závěru nasvědčuje nejen text zákona, ale i
skutečnost, že v případě neoddělené části věci nelze přesně vymezit, kde začíná
vlastnictví jednoho vlastníka a kde končí vlastnictví druhého. Proto dovolací
soud neshledává důvod pro to, aby se odchýlil od konstantní judikatury, podle
které se část stavby může stát samostatným předmětem právních vztahů (nejde-li
o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-
li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo
1465/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1130).
Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního
stupně v odstavci I., je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud jde o
otázku, zda předmětem vydržení může být i pozemek, který je částí parcely a
tedy nebyl oddělen oddělovacím geometrickým plánem (R 40/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Otázku vydržení pozemku, ke kterému mělo dojít před
1. 1. 1992, však odvolací soud i soud prvního stupně řešily v rozporu s
hmotným právem i s judikaturou dovolacího soudu.
V dané věci bylo třeba posuzovat vydržení § 135a podle občanského zákoníku ve
znění do novely č. 509/1991 Sb., který zněl:
1) Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane
občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří
let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak,
nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2).
2) Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a
odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního
užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát;
občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v
rozsahu uvedeném v § 200. Je-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná
výměra podle § 200 a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí
přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku má občan právo vybrat si
jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou
zřídí právo osobního užívání.
3) Takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc,
ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.
Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví
nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních
předpisů.
4) Do doby podle odstavců 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho
právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával
právo odpovídající věcnému břemenu.
5) Na běh dob podle odstavců 1 a 2 použije se přiměřeně ustanovení o promlčení.
Z tohoto ustanovení se podává, že pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen
pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992,
kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991
Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z
toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv.
osobního vlastnictví (§ 127 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož
i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky
vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání
pozemku podle § 135a odst. 2 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991. Pokud však
taková dohoda uzavřena nebyla, a oprávněná držba pozemku tu k 1. 1. 1992 již
nebyla, nemohl držitel nabýt vlastnické právo vydržením (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2003, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2141; v tomto rozhodnutí je i vysvětleno, proč
takový přístup není v rozporu s Listinou základních práv a svobod). Pokud tedy
soudy vycházely z toho, že k nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením
došlo před 1. 1. 1992, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci a je tak i v této části dán dovolací důvod, uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí v případě posouzení vydržení sporného pozemku i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, a tak by v této části bylo namístě i zrušení tohoto
rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obě části řízení jsou tak spjaty, že by tu byly
podmínky pro spojení věci (§ 112 odst. 1 OSŘ), zrušil dovolací soud jen
rozhodnutí odvolacího soudu a celou věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu