23 Cdo 1321/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
A. P., zastoupeného Mgr. Liborem Špundou, advokátem, se sídlem v Olomouci –
Hodolanech, Fibichova 1141/2, proti žalované K+K Computer producer s.r.o., se
sídlem v Budišově nad Budišovkou, An. Dvořáka 160, okres Opava, PSČ 747 87, IČO
25366343, zastoupené JUDr. Věrou Skařupovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě -
Moravské Ostravě, Milíčova 8, o zaplacení částky 990 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 83/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2009, č. j.
1 Cmo 173/2008-129, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2009, č. j. 1
Cmo 173/2008-129, ve výrocích pod body II a III, rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 21. září 2007, č. j. 5 Cm 83/2005-82, a usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 11. září 2009, č. j. 5 Cm 83/2005-136, se zrušují a věc se
vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované proti výroku pod bodem I rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 17. června 2009, č. j. 1 Cmo 173/2008-129, se odmítá.
specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že v době od 18. 2. 1994 do 17. 9. 2003 byl
žalobce majitelem užitného vzoru s názvem Výztužná síť zapsaného pod číslem
zápisu 1407 v příslušném rejstříku vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví
České republiky. Dále bylo zjištěno, že účastníci mezi sebou dne 9. 6. 1998
uzavřeli Smlouvu o využívání vynálezu – užitného vzoru, s dodatkem ze dne 1. 10. 1998, prostřednictvím které poskytl žalobce žalované právo využívat užitný
vzor č. zápisu 1407 při výrobě výztužné sítě na technologickém zařízení BOGO II
v době od 1. 7. 1998 do 1. 7. 2003. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že právo
využívat užitný vzor souvisí vyloženě s pracovištěm žalované, které se nachází
na území České republiky, a žalovaná se za to zavázala zaplatit žalobci odměnu
ve výši 990 000 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že licenční smlouva nebyla
registrována Úřadem průmyslového vlastnictví. Žalovaná žalobci odměnu
nezaplatila. Dne 9. 6. 1998 uzavřela žalovaná smlouvu se společností SEPAS, a. s., na dodání technologického zařízení BOGO II, prostřednictvím kterého bylo
možno výztužnou síť vyrábět. Soud prvního stupně posoudil uzavřenou smlouvu jako smlouvu licenční podle §
508 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dospěl k závěru, že
skutečnost, že smlouva nebyla registrována Úřadem průmyslového vlastnictví,
nemá s ohledem na § 14 odst. 2 zákona č. 527/1990 Sb., v platném znění, na její
platnost žádný vliv. V řízení bylo prokázáno, že žalobce žalované poskytl právo na využití užitného
vzoru č. 1407 a žalovaná dohodnutý licenční poplatek nezaplatila. Soud prvního
stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná je povinna žalobci tento poplatek
uhradit. Tvrzení žalované, že zařízení BOGO II, na němž měla výztužnou síť
vyrábět, bylo vadné, není pro posouzení věci relevantní, jelikož dodavatelem
zařízení BOGO II byl subjekt odlišný od žalobce. K námitce odstoupení žalované od smlouvy soud prvního stupně uvedl, že v řízení
nebylo prokázáno, že by odstoupení od smlouvy bylo žalobci řádně doručeno. Z
obsahu samotného dopisu, v kontextu s podacím lístkem České pošty ohledně
doporučené zásilky R 067124929 R, který žalovaná k důkazu rovněž předložila,
není zcela zřejmé, zda tento dopis byl žalobci fyzicky doručen. I kdyby bylo
doručení prokázáno, pak soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neměla žádný
právní důvod k odstoupení od smlouvy a právní vztah mezi ní a žalobcem by tak
stejně nemohl zaniknout. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 1 Cmo 173/2008-129, rozhodl o nepřerušení řízení (výrok pod bodem I),
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem III). Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze
dne 11. září 2009, č. j. 5 Cm 83/2005-136, uložil žalované povinnost zaplatit
soudní poplatek. Odvolací soud se nejprve zabýval návrhem žalované na přerušení řízení
odůvodněným tím, že dne 20. 11.
2008 podala u Úřadu průmyslového vlastnictví
návrh na výmaz užitného vzoru, o který v této věci jde. Odvolací soud dospěl k
závěru, že případné rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví nepředstavuje
řešení předběžné otázky, kterým by byl soud vázán a kterou by sám rozhodnout
nemohl (§ 135 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“). Vyšel z osvědčení
o zápisu užitného vzoru a dospěl k závěru, že předmětný užitný vzor byl zapsán
proto, že v něm byl použit jiný materiál na distanční prvky, a to pěnový
polystyren ve tvaru čoček. Na základě toho uzavřel, že není vůbec jasné, proč
by měl být užitný vzor vymazán. Proto odvolací soud návrhu žalované na
přerušení řízení nevyhověl. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil v řízení
správná skutková zjištění, která poté i správně právně posoudil. Účastníci mezi
sebou platně uzavřeli licenční smlouvu ve smyslu § 508 odst. 1 obch. zák. Smlouva obsahuje nutná ujednání ohledně rozsahu oprávnění žalované k využívání
užitného vzoru, je také určeno území, ve kterém je žalovaná oprávněna k výkonu
tohoto průmyslového práva, a to její pracoviště (na území České republiky), a
smlouva je sjednána písemně. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že nedošlo k odstoupení od
licenční smlouvy, jelikož žalovaná neprokázala, že se tento jednostranný právní
úkon dostal do dispoziční sféry žalobce. O nemožnost plnění nemůže jít, neboť
žalobce plnění poskytl a k žádným jiným povinnostem se smluvně nezavázal. Odvolací soud dospěl k závěru, že okolnost, že žalobce byl předsedou
představenstva akciové společnosti, která žalované prodávala stroj BOGO II,
situaci nemění, jelikož v případě dodání vadného stroje se jedná o porušení
povinností společností SEPAS, a. s. V tom nelze shledat ani rozpor s dobrými
mravy. Námitku promlčení vznesla žalovaná teprve v odvolání a teprve v odvolání začala
tvrdit, že licenční smlouvu uzavřel žalobce jako fyzická osoba, z toho důvodu k
ní odvolací soud nepřihlédl. Jelikož účastníky byla dohodnuta úplata ve výši 990 000 Kč a žalovaná na tuto
částku doposud nic nezaplatila, rozhodl odvolací soud, že podaná žaloba je
zcela důvodná a rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaná předně namítá, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. z důvodu, že řízení mělo být přerušeno do doby, než Úřad
průmyslového vlastnictví vydá rozhodnutí o výmazu užitného vzoru, na který byla
žalobcem žalované poskytnuta předmětná licence. Soud tento návrh odmítl s tím,
že otázku výmazu užitného vzoru může vyřešit jako předběžnou otázku. Dovolatelka namítá, že k takovému posouzení neměl soud potřebné doklady,
disponoval pouze návrhem na výmaz a jeho následnými doplněními. Žádné
dokazování k posouzení předmětné otázky neprovedl. Žalovaná se proto
neztotožňuje se závěrem soudu, že není vůbec zřejmé, proč by měl být užitný
vzor vymazán.
S ohledem na zachování principů civilního řízení (rychlost,
hospodárnost a jednotnost řízení) je žalovaná toho názoru, že soud měl řízení
přerušit a vyčkat do rozhodnutí o výmazu užitného vzoru. Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož nesouhlasí s právním posouzením věci, ke kterému odvolací soud
dospěl. Žalovaná namítá, že předmětná licenční smlouva je neplatná pro
neurčitost ujednání o rozsahu výkonu licenčního oprávnění. Ze smlouvy není
zřejmé, pro kolik pracovišť byla licence poskytnuta, a nelze z ní dovodit, pro
které území byla licence poskytnuta. Žalovaná je toho názoru, že od smlouvy řádně odstoupila a že toto odstoupení se
dostalo do sféry vlivu žalobce. Ohledně důvodnosti odstoupení od smlouvy
žalovaná tvrdí, že žalobce se dopustil porušení licenční smlouvy tím, že stroj,
který měl vyrábět výrobky chráněné předmětným užitným vzorem, na který byla
licence udělena, byl nefunkční a trpěl vadami. Ačkoli prodávající byl odlišný
od žalobce, žalovaná připomíná, že žalobce byl v dané době předsedou
představenstva prodávající společnosti SEPAS, a. s. Žalobce a společnost SEPAS,
a. s., tak jednali ve vzájemné shodě a žalobce jako předseda představenstva
mohl ovlivnit, jestli bude možné užitný vzor poskytnutý na základě licence
vůbec užívat. Tím, že žalobce jako předseda představenstva společnosti SEPAS,
a. s., nezajistil bezvadnost stroje, který vyrábí výrobky chráněné předmětným
užitným vzorem, porušil licenční smlouvu podstatným způsobem. Po žalované tudíž
nelze spravedlivě požadovat, aby platila licenci k užívání užitného vzoru,
který chránil výrobky stroje, který prokazatelně nebyl funkční, a žádný jiný
neměla žalovaná k dispozici. Ohledně otázky promlčení nesouhlasí dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že
její tvrzení, že žalobce uzavřel licenční smlouvu jako nepodnikatel, je
nepřípustnou novotou. Tvrzení o tom, kdo s kým uzavřel licenční smlouvu, jsou
obsažena v samotné žalobě. Při uplatněné námitce promlčení se tak jedná pouze o
posouzení, zda byl žalobce při uzavírání smlouvy fyzická osoba podnikatel nebo
fyzická osoba nepodnikatel. Žalovaná je toho názoru, že předmětná smlouva byla
uzavřena v režimu občanského zákoníku, neboť žalobce je na smlouvě označen jako
fyzická osoba nepodnikatel, což nemůže zhojit ani to, že na konci smlouvy
vyznačil razítka s názvem PALACKÝ, soukromý podnik. Při podpisu smlouvy tedy
nebyly splněny podmínky obsažené v § 261 odst. 1 obch. zák., a proto je
promlčecí doba ve smyslu občanského zákoníku tříletá. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po lhůtě k podání dovolání zaslala žalovaná ještě dvě podání doplňující samotné
dovolání. Ve sdělení ze dne 22. 3. 2010 žalovaná namítá nedostatek aktivní
legitimace žalobce ve věci, neboť žalobce dne 6. 2. 2008 oznámil žalované, že
postoupil předmětnou pohledávku na společnost SEPAS a. s. Přípisem ze dne 8. 2. 2009 byla žalovaná informována o provedení jednostranného zápočtu vzájemných
pohledávek společnosti SEPAS a. s.
a společnosti K+K Computer producer s.r.o. Právo, které je uplatňováno v tomto řízení, nemůže příslušet žalobci, neboť
toto právo zaniklo v průběhu soudního řízení před soudem druhého stupně. Důkazní oporou v tomto je i podání společnosti SEPAS a. s. ze dne 13. 3. 2008,
kterým ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 15 Nc 3002/2007, vznesla společnost SEPAS a. s., v procesním postavení
povinného, námitku zániku vymáhané pohledávky, a to formou započtení s odkazem
na výše uvedené přípisy ze dne 6. 2. 2008 a 8. 2. 2008. V doplnění dovolání, které Nejvyššímu soudu došlo dne 19. 10. 2010, žalovaná
zasílá rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictvím dne 7. prosince 2009, sp. zn. PUV 1993-1313, č. j. PUV 1993-1313/67969/2008/ÚPV, jímž se vymazává užitný vzor
č. 1407, a rozhodnutí ze dne 8. října 2010, sp. zn. PUV 1993-1313, č. j. PUV
1993-1313/890/2010/ÚPV, jímž se toto rozhodnutí potvrzuje. Žalovaná na základě
těchto rozhodnutí namítá, že užitný vzor byl zapsán a registrován neoprávněně a
byl proto vymazán se zpětným účinkem. Žalobce ve vyjádření k dovolání považuje námitky žalované za ryze účelové. Dle
žalobce nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci po právní stránce zásadní
význam. Návrhem na výmaz užitného vzoru a přerušení řízení chtěla žalovaná
toliko oddálit rozhodnutí ve věci. Námitka neplatnosti licenční smlouvy je
zcela nedůvodná, jelikož ze smlouvy lze dovodit, že licenční smlouva byla
uzavřena pro území České republiky. Tvrzení, že od licenční smlouvy žalovaná
odstoupila, bylo vyvráceno. I kdyby bylo doručení prokázáno, pak bylo
odstoupení od smlouvy nedůvodné. Námitka promlčení je rovněž nepřípadná,
jelikož vztahy mezi účastníky se řídily obchodním zákoníkem, nadto byla námitka
uplatněna opožděně až v odvolacím řízení. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl. Podáním ze dne 17. června 2011 žalovaný sdělil, že proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 8. října 2010 podal správní žalobu k
Městskému soudu v Praze, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
zabýval přípustností podaného dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř., podle
něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto ve věci samé, tedy o žalobou uplatněném nároku. Napadený výrok
rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I však takovým rozhodnutím není, protože
odvolací soud jím rozhodoval o nepřerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. Tato část rozhodnutí odvolacího soudu má tak povahu
usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních
§ 238, § 238a a § 239 o. s. ř., přičemž v posléze zmíněném ustanovení jsou
obsažena tzv. usnesení nemeritorní povahy, jejichž výčet je taxativní. Jiná,
než zde vyjmenovaná usnesení, tedy napadnout dovoláním nelze. Usnesení o
přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však v tomto výčtu
uvedeno není (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna
2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2008, jež je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Lze proto uzavřít, že dovolání žalované proti výroku pod bodem I rozsudku
odvolacího soudu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání v
tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.]. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání
je přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl v dané věci v rozporu s hmotným
právem. Dovolání je tudíž i důvodné. V průběhu řízení před odvolacím soudem byl u Úřadu průmyslového vlastnictví
podán návrh na výmaz předmětného užitného vzoru. V souvislosti s tím podala
žalovaná návrh na přerušení řízení s argumentem, že s ohledem na jednotnost a
hospodárnost řízení mělo být řízení před odvolacím soudem přerušeno do doby,
než Úřad pro průmyslové vlastnictví vydá rozhodnutí o výmazu užitného vzoru. Podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí
závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud řízení může přerušit, probíhá-li současně jiné řízení,
v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Otázkou
řešenou v jiném řízení podle písmena c) je míněna otázka, kterou by si jinak
soud mohl vyřešit předběžně sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), takže přerušení
řízení z tohoto důvodu odůvodňuje především hledisko hospodárnosti řízení. Podle § 135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu;
soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž
přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o
takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. V dané
věci nejde o předběžnou otázku, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo
jiný správní delikt a kdo jej spáchal či o rozhodnutí o osobním stavu. Nejedná
se tedy ve smyslu § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o otázku, kterou by nebyl
soud v řízení oprávněn řešit jako otázku předběžnou. Závěr odvolacího soudu
řízení nepřerušit, jelikož je odvolací soud oprávněn sám vyřešit předběžnou
otázku týkající se výmazu užitného vzoru, je tedy v souladu s postupem
upraveným v občanském soudním řádu, pokud se odvolací soud hodlal vypořádat s
touto předběžnou otázkou. Dovolací soud se ovšem neztotožňuje s právním posouzením této předběžné otázky
odvolacím soudem. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud byl oprávněn
posoudit předběžnou otázku, zda předmětný užitný vzor splňuje zákonem
předpokládané podmínky pro poskytnutí ochrany podle § 1 zákona o užitných
vzorech (jedná se technické řešení, které je nové, přesahuje rámec pouhé
odborné dovednosti a je průmyslově využitelné). Otázka, zda je skutečně užitný
vzor zapsaný pod č. 1407, jehož užívání je předmětem licenční smlouvy,
způsobilým ochrany ve smyslu zákona o užitných vzorech, je otázkou, která má
zásadní význam pro rozhodnutí sporu v dané věci. K výmazu užitného vzoru dojde
mj. v případě, že technické řešení není způsobilé ochrany podle § 1 a 3 zákona
č. 478/1992 Sb. Výmaz užitného vzoru pak má účinky, jako by užitný vzor nebyl
do rejstříku zapsán [§ 17 odst. 2 zákona č. 478/1992 Sb.].
Pokud by tedy bylo v
řízení rozhodnuto, že užitný vzor nesplňoval podmínky zápisu do rejstříku
užitných vzorů podle § 1 a 3 zákona č. 478/1992 Sb., pak v době uzavření
licenční smlouvy neexistoval její předmět, tj. užitný vzor zapsaný pod č. 1407. Na licenční smlouvu by se tak muselo hledět jako na absolutně neplatnou smlouvu. Odvolací soud při posuzování této předběžné otázky dospěl k závěru, že z
osvědčení o zápisu užitného vzoru vyplývá důvod zapsání užitného vzoru do
rejstříku (výztužná síť bude zhotovena z naplněné odlehčené organické hmoty), a
proto není zřejmé, proč by měl být užitný vzor vymazán. Tento závěr odvolacího
soudu, který vycházel jen z osvědčení užitného vzoru bez bližšího odůvodnění,
není správný. Podle zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, vzniká ochrana
užitnému vzoru zápisem do rejstříku užitných vzorů. U užitných vzorů dochází k
zápisu do rejstříku v rámci tak zvaného registračního způsobu řízení. Podle
zákona nedochází před udělením průmyslověprávní ochrany k porovnání předmětu
přihlášky užitného vzoru se stávajícím stavem technik, přihláška užitného vzoru
se přezkoumává jen co do splnění formálních náležitostí (§ 8 zákona č. 478/1992
Sb.). Podle § 11 zákona o užitných vzorech se přihláška zapíše do rejstříku,
splňuje-li podmínky stanovené v § 8 a není-li její předmět zjevně v rozporu s §
2, 3 a 5. Tak se v souladu s právním předpisem stává, že předmětem zapsaného
užitného vzoru může být i technické řešení, které nesplňuje podmínky novosti
nebo překročení odborné dovednosti. K přezkumu způsobilosti ochrany podle
zákona o užitných vzorech (užitným vzorem jsou chráněna technická řešení, která
jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově
využitelná) dochází teprve v rámci řízení o výmazu užitného vzoru, k němuž je
příslušný Úřad průmyslového vlastnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že skutečnost, že užitný vzor byl zapsán do
rejstříku, mu poskytuje ochranu podle zákona o užitných vzorech, ovšem s
ohledem na registrační řízení při zápisu užitných vzorů nezaručuje, že se u
konkrétního užitného vzoru skutečně jedná o takové technické řešení, které je
způsobilé ochrany ve smyslu zákona o užitných vzorech. Při jejím řešení je soud
povinen řádně zkoumat, zda užitný vzor splňuje podmínky § 1 a § 3 zákona o
užitných vzorech a zda nejsou naplněny důvody pro jeho výmaz (§ 17 a násl. zákona o užitných vzorech). Tyto podmínky je soud v rámci posuzování předběžné
otázky povinen zkoumat, ačkoli je k rozhodnutí o výmazu užitného vzoru
příslušný Úřad průmyslového vlastnictví, jehož pravomocné rozhodnutí podléhá
přezkumu ve správním soudnictví (usnesení zvláštního senátu zřízeného podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 1. 12. 2004, č. j. Konf 97/2003-19). Dovolací soud tedy uzavřel, že právní
posouzení předběžné otázky odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné,
jelikož odvolací soud řádně nezkoumal, zda užitný vzor zapsaný pod č. 1407 je
způsobilým ochrany ve smyslu § 1 a § 3 zákona o užitných vzorech, pouze
dovodil, že mu není zřejmé, proč by měl být užitný vzor vymazán.
Dovolatelka dále namítá, že licenční smlouva je neplatná pro neurčitost
ujednání o rozsahu výkonu licenčního oprávnění. Podle § 508 obch. zák. je
podstatnou náležitostí licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví,
tj. i užitnému vzoru, sjednání území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví. Ze skutkových zjištění vyplývá, že právo využívat užitný vzor souvisí s
„pracovištěm žalované“. Ze smlouvy o využívání vynálezu – užitného vzoru – však
nelze dovodit, kde se nachází pracoviště žalované a pro jaké území je tedy
licenční smlouva sjednána. Jelikož je určité sjednání území výkonu práv
podstatnou náležitostí licenční smlouvy, je nutné uzavřít, že závěr odvolacího
soudu, že licenční smlouva byla uzavřena platně pro zemí České republiky, je
nesprávný. Další námitka dovolatelky směřuje proti právnímu posouzení odstoupení od
smlouvy. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou doručení odstoupení od
smlouvy. Odvolací soud se dle odůvodnění ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že žalovaná neprokázala, že by se jednostranný úkon odstoupení od
smlouvy dostal do dispoziční sféry žalobce. Tento závěr založil na skutkových
zjištěních soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z
obsahu samotného dopisu v kontextu s podacím lístkem České pošty ohledně
doporučené zásilky R 067124929 R, který žalovaná k důkazu rovněž předložila,
nelze jednoznačně určit, zda byl tento dopis žalobci fyzicky doručen. Pokud
založil odvolací soud svůj právní závěr, že jednostranný úkon odstoupení od
smlouvy se nedostal do dispoziční sféry žalobce, na těchto skutkových
zjištěních, je jeho právní posouzení nesprávné. Soud prvního stupně učinil
skutková zjištění ohledně toho, zda byl právní úkon odstoupení od smlouvy
fyzicky doručen žalobci, neučinil skutková zjištění k prokázání, zda se dostal
do dispoziční sféry žalobce. Pro posouzení doručení právního úkonu odstoupení
od smlouvy není rozhodné, zda byl fyzicky doručen adresátovi, ale zda se dostal
do sféry dispozice adresáta. Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních
úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je
doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovní spojení
„dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních
předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s
jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností
chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i
případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu
adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do
poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu
objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby
se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl
objektivně příležitost tak učinit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 2622/2006).
Ze shora uvedeného vyplývá, že
právní posouzení otázky doručení odstoupení od licenční smlouvy odvolacím
soudem je nesprávné. Nejvyšší soud se však ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném
případě nebyly naplněny důvody pro odstoupení od smlouvy. Otázka, zda žalovaná
měla možnost užívat užitný vzor, je právně bezvýznamná, jelikož stroj dodávala
společnost odlišná od žalobce. Vady stroje, které by znemožnily využívat
licenční smlouvu, tak nelze přičítat k tíži žalobce, ale prodávajícího, tj. společnosti odlišné od žalobce. Takové vady proto nemohou založit důvod pro
odstoupení od licenční smlouvy mezi žalobcem a žalovanou. Dovolací soud se ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu ohledně námitky
promlčení. Odvolací soud k námitce nepřihlédl, jelikož v řízení před soudem
prvního stupně ji netvrdil a nebyla předmětem dokazování. Tvrzení, že žalobce
uzavřel smlouvu jako fyzická osoba, se objevuje až v odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně. Námitka promlčení vznesená žalovanou v průběhu soudního řízení je jednostranný,
výslovný a adresný právní úkon, jenž působí, že promlčené právo nelze uplatnit,
avšak věřitelovo právo trvá jako součást obsahu tzv. naturální obligace. Pro
posouzení důvodnosti námitky promlčení ve smyslu § 388 odst. 1 obch. zák., tj. aby námitka soudu bránila o takovém právu věcně rozhodnout a přiznat žalobci
promlčené právo, musí ze skutkových zjištění vyplývat, že k promlčení práva (k
tzv. první fázi - k marnému uplynutí promlčecí doby) došlo, a žalované
(dlužníku) tak vzniklo právo jednostranným právním úkonem v soudním řízení
dosáhnout toho, že proti němu nelze promlčené právo uplatnit. Žalovaná má
důkazní břemeno, povinnost tvrzení a dokazování ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. k námitce promlčení, tj. uvést všechny okolnosti promlčení práva (že
uplynula právním předpisem přesně vymezená doba), a oprávněný subjekt, ač tak
měl učinit, své právo nevykonal. Tyto skutkové okolnosti žalovaná v řízení před
soudem prvního stupně netvrdila. V režimu neúplné apelace se může odvolací soud
zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení jen, není-li spojená
s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 162/2003). Systém neúplné
apelace má za cíl zvýšit odpovědnost účastníků řízení (tím, že je vede k tomu,
aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatnili již před soudem
prvního stupně a neponechávali si je až na odvolací řízení) a ve svých
důsledcích zrychlit projednávání sporu a zamezit účelovému jednání účastníků se
záměrem prodlužovat soudní řízení a oddalovat konečné rozhodnutí soudu. Proto
nemůže být v neprospěch žalobce, který důkazní břemeno nenese ve vztahu k
promlčení práva, vznese-li žalovaná až v průběhu odvolacího řízení námitku
promlčení a z okolností ve spise a skutkových zjištění soudu prvního stupně
nevyplývá, že marně uplynula promlčecí doba. Soud nemůže k námitce vznesené v
odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů
posoudit její důvodnost.
Odvolací soud se proto správně nezabýval námitkou
promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, protože tato námitka je spojena s
nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. K námitkám, které uplatnila dovolatelka v doplnění dovolání, dovolací soud
nepřihlédl. Doplnění dovolání byla podána po uplynutí lhůty k podání dovolání. Dovolatelka jimi navíc uplatňuje nové skutečnosti a důkazy, k nimž nemohl
dovolací soud přihlédnout, neboť tyto skutečnosti nebyly v řízení před soudem
prvního stupně ani před soudem odvolacím uplatněny a v dovolání nové
skutečnosti a důkazy dle § 241a odst. 4 o. s. ř. uplatňovat nelze. Ze shora uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve
výrocích pod body II a III podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Stejně tak zrušil i závislý výrok o povinnosti
žalované uhradit soudní poplatek obsažený v usnesení soudu prvního stupně ze
dne 11. září 2009, č. j. 5 Cm 83/2005-136. Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.