Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marie Voříškové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2024 č. j. 28 Cdo 1322/2024-407, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. září 2023 č. j. 7 Co 823/2023-356, ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 7 Co 823/2023-369, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. dubna 2023 č. j. 18 C 118/2021-292, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Ireny Šimečkové, DiS., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem České republiky, zejména (dle petitu) práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (správně "Dodatkového protokolu k Úmluvě").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 84 200 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o její dlužnou odměnu (jako advokátky) za dva úkony právní služby ve věci vypořádání společného jmění vedlejší účastnice a jejího bývalého manžela podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud zejména vysvětlil, že k dohodě o ceně poskytovaných právních služeb a způsobu jejího určení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nedošlo. Stěžovatelka nepostupovala transparentně a neposkytla vedlejší účastnici předem úplnou a jasnou informaci o ceně poskytovaných právních služeb. Navíc to byla stěžovatelka, která smluvní vztah mezi ní a vedlejší účastnicí vypověděla. Vedlejší účastnice přitom měla v daném vztahu jednoznačně postavení spotřebitele. Sama stěžovatelka i během řízení potvrdila, že na dotaz vedlejší účastnice týkající se ceny služeb jí tuto informaci neposkytla. Netransparentní postup stěžovatelky v době uzavření smlouvy s vedlejší účastnicí posoudil okresní soud jako zjevné zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které nepožívá právní ochrany, a proto žalobu zamítl. Byť za této situace byla vedlejší účastnice v soudním sporu zcela úspěšná, nepřiznal jí okresní soud s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), náhradu nákladů řízení, neboť zohlednil, že smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena, stěžovatelka pro vedlejší účastnici vykonala právní službu, v čemž spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné.
3. Na základě podaných odvolání obou účastnic Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok) a změnil II. výrok tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 100 865,60 Kč (II. výrok) a náhradu nákladů odvolacího řízení (ve znění opravného usnesení) ve výši 18 045,94 Kč (III. výrok). Podle krajského soudu bylo povinností stěžovatelky postupovat transparentně, v zájmu vedlejší účastnice, a proto bylo její povinností poskytnout jí předem úplnou a jasnou informaci o ceně právní služby, popřípadě o způsobu jejího určení, a to s dostatečným předstihem, aby vedlejší účastnice měla možnost posoudit ekonomické dopady uzavření smlouvy o poskytování právních služeb.
V řízení přitom bylo prokázáno, že stěžovatelka tuto informační povinnost vůči vedlejší účastnici řízení nesplnila. Jako významnou posoudil též krajský soud skutečnost, že stěžovatelka smluvní vztah ze smlouvy o poskytnutí právních služeb ukončila výpovědí, aniž došlo k naplnění účelu zastoupení (po ukončení právního zastoupení vedlejší účastnici ani neposkytla zpracovanou dohodu o majetkovém vypořádání, ač právě s takovou dohodou stěžovatelkou uplatňovaný nárok na úhradu právních služeb souvisel).
Krajský soud se proto ztotožnil s okresním soudem v tom, že postup stěžovatelky je třeba podřadit pod § 8 občanského zákoníku, a proto potvrdil výrok zamítající její žalobu. Neztotožnil se však s okresním soudem v tom, že by v dané věci existovaly důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., tudíž stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu nebyly v její věci splněny zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž dovoláním vytčená otázka (na jejímž řešení závisel rozsudek krajského soudu, tj. poměřování uplatněného práva korektivem dobrých mravů) byla krajským soudem vyřešená podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a nebyly dány důvody uvedenou otázku posuzovat jinak.
Soudy nižších stupňů v daném případě měly za zjištěné mimořádné okolnosti, pro které bylo možné označit požadavek stěžovatelky na uhrazení jí požadované částky za nemravný. Proto úvaha krajského soudu vychází z komplexního posouzení zjištěných okolností a je správná. Přípustnost dovolání nezaložila stěžovatelkou formulovaná otázka platnosti ujednání o smluvní odměně (na základě hodinové sazby), neboť na této otázce rozsudek krajského soudu nebyl založen. K tomu Nejvyšší soud doplnil, že soudy nižších stupňů v dané věci nedospěly k závěru o neplatnosti smluvního ujednání o odměně, nýbrž k tomu, že odměna o ceně právních služeb (týkajících se vypořádání společného jmění manželů, tedy plnění penězi ocenitelného) nebyla vůbec sjednána, zatímco odměna hodinovou sazbou byla sjednána toliko pro případ věci "penězi neocenitelné".
Je-li rozsudek krajského soudu založen na závěru o rozporu žalobního nároku stěžovatelky s dobrými mravy, není rozhodující ani otázka eventuálně jiné právní kvalifikace uplatňovaného nároku, tedy jako nároku na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení.
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s jí formulovanými otázkami v dovolání, tedy zda je v rozporu s dobrými mravy, nepoučí-li prokazatelně advokát klienta, že se odměna za právní služby bude řídit advokátním tarifem. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, měly povinnost hledat v daném sporu taková řešení, aby jí byla odměna přiznána; alternativně měly uplatněný nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka vedlejší účastnici o své odměně rámcově poučila, což si nechala i písemně potvrdit, byť vzhledem k duševnímu rozpoložení vedlejší účastnice nechtěla zacházet do detailů. Vedlejší účastnice proti dokumentům, které jí stěžovatelka dala k podpisu, neměla námitky. Pokud v průběhu času stěžovatelka s vedlejší účastnicí řízení uzavřenou smlouvu o poskytování právních služeb vypověděla, učinila tak s ohledem na nedostatek součinnosti vedlejší účastnice.
6. Stěžovatelka odkazuje na recentní judikaturu Ústavního soudu [např. na nálezy ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22 nebo ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], podle níž musí obecný soud vždy při rozhodování o náhradě nákladů řízení zkoumat ocenitelnost sporu, a proto musí primárně vycházet z § 8 advokátního tarifu a nikoliv z náhradního kritéria ve smyslu § 9 advokátního tarifu. I tato judikatura Ústavního soudu podle stěžovatelky ukazuje, že aplikace advokátního tarifu může být problematická. Napadená rozhodnutí povedou k tomu, že pokud nebude mít advokát při kontaktu s klientem svědka, bude to znamenat velkou nejistotu, neboť klient může dohodu o odměně za právní zastoupení zpochybnit. Podle stěžovatelky je vedlejší účastnice dostatečně inteligentní na to, aby jí mohlo napadnout, že při sporu o vypořádání majetkové hodnoty ve výši okolo 18 000 000 Kč, nemůže být odměna za právní zastoupení ve výši jen jednotek tisíc korun. V její věci nelze aplikovat usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 303/15 , neboť okolnosti tohoto usnesení se od její věci (jak uvedla i v dovolání) výrazně liší. Dále stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je prioritou výklad, který nezakládá neplatnost, základním principem výkladu smluv. Obecné soudy měly nárok stěžovatelky případně posoudit jako nárok na náhradu bezdůvodného obohacení nebo měly odměnu stěžovatelky určit na základě hodinové sazby.
7. V samotném závěru ústavní stížnosti stěžovatelka bez dalšího odůvodnění stručně uvádí, že nepovažuje za spravedlivé rovněž rozhodnutí o nákladech řízení před obecnými soudy, neboť byla nucena uhradit náklady řízení přesahující 100 000 Kč.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Napadá-li stěžovatelka II. výrok rozsudku okresního soudu, který změnil napadeným rozsudkem krajský soud, není Ústavní soud příslušný k rozhodování o jeho ústavnosti (není povolán rušit, co již bylo změněno).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
11. Stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti je do značné míry opakováním námitek uplatněných již před obecnými soudy, které se s nimi náležitě vypořádaly, Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí a s jejich závěry se ztotožňuje. Obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně popsaly skutkové okolnosti případu, načež vysvětlily, proč stěžovatelka nepostupovala v souladu s dobrými mravy a jí uplatněný nárok plynoucí ze smlouvy o poskytnutí právních služeb nepožívá právní ochrany.
Za dané situace proto není přiléhavý odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, podle které mají obecné soudy povinnost posuzovat právní jednání (například uzavření smlouvy) spíše jako platné než jako neplatné. V napadených rozhodnutích je uvedeno, že obecné soudy neměly důvod zpochybňovat uzavření samotné smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, avšak zdůraznily, že stěžovatelka vedlejší účastnici o výši odměny dostatečně neinformovala, a proto (a jen proto) jí nebyla žalovaná částka přiznána.
Za této situace nebylo důvodu pokoušet se kvalifikovat uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Nebyl ani důvod stěžovatelce přiznat odměnu alespoň na základě časového kritéria (k tomu Nejvyšší soud v napadeném usnesení trefně poznamenal, že hodinová odměna byla mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení ujednána jen pro případ, že by v daném sporu šlo o věc penězi neocenitelnou; ve stěžovatelčině věci však byl předmět sporu - vypořádání společného jmění manželů - jednoznačně ocenitelný).
Případné nejsou ani odkazy na nález sp. zn. III. ÚS 2040/22 nebo sp. zn. IV. ÚS 1788/23
. V posuzované věci totiž nejde o neústavní aplikaci náhradního kritéria pro určení tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu namísto § 8 advokátního tarifu, vycházejícího (zjednodušeně řečeno) z výše plnění, které je předmětem soudního sporu. Obecné soudy nezpochybňují, že majetková entita, představovaná společným jměním manželů, je penězi ocenitelná. Ovšem stěžovatelka přiznala, že vedlejší účastnici o výši své odměny přímo nepoučila, a proto není případná její představa, že advokát by měl mít při dohodě s klienty o výši své odměny k dispozici svědka.
K námitce stěžovatelky, že na její věc nelze aplikovat závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 303/15 , Ústavní soud, aniž by to bylo podstatné, sděluje, že tyto závěry jsou přiměřeně použitelné. Konečně podle Ústavního soudu neobstojí ani blanketní a stručná námitka stěžovatelky proti rozhodnutí o nákladech řízení. Krajský soud podle Ústavního soudu dostatečně vysvětlil, proč se s okresním soudem ohledně aplikace § 150 o. s. ř. neshodl, proto lze na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat (srov. jeho bod 13.).
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, ve zbylé části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu