USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. V., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované I. Š., zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, o zaplacení 84 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 18 C 118/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2023, č. j. 7 Co 823/2023-356, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2023, č. j. 7 Co 823/2023-369, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Šimků, advokáta se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 4. 2023, č. j. 18 C 118/2021-292, potvrzen ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 84 200 Kč se specifikovaným příslušenstvím
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“), v rozsahu meritorního výroku I, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (formulovaná otázka týkající se posouzení uplatněného nároku na odměnu advokáta ve výši mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu i s použitím korektivu dobrých mravů), jakož i na posouzení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jestliže v situaci, kdy měly za nemravnou odměnu advokáta ve výši mimosmluvní odměny, soudy nehledaly takový způsob výkladu účastnicemi uzavřené smlouvy, jenž by vedl k závěru o platnosti smluvního ujednání o odměně, event. nezkoumaly, má-li žalobkyně právo na peněžitou náhradu za poskytnuté právní služby z titulu bezdůvodného obohacení).
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. K dovolatelkou nastolené otázce týkající se poměřování jí uplatněného práva korektivem dobrých mravů (případně zneužití práva), sluší se připomenout, že ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou). [Závěry rozhodovací praxe přijaté k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017.]
8. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22, jehož konkluze byly reflektovány i Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 177/2023; dále přiměřeně srovnej např. i nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016) se pak podává, že uplatnění korektivu dobrých mravů není vyloučeno ani ve vztahu advokát – klient při účtování odměn za advokátní zastoupení podle advokátního tarifu [vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
9. V tomto směru úvaha odvolacího soudu žádným defektem netrpí a nelze jí vytýkat ani nepřiměřenost (odvolací soud se konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu, nastíněným výše, nikterak nezpronevěřil), v situaci, kdy měly soudy za zjištěné právě takové mimořádné okolnosti (při zohlednění specifických individuálních okolností případu), pro něž bylo lze označit požadavek žalobkyně na uhrazení požadované částky za nemravný. Úvaha odvolacího soudu vychází z komplexního posouzení zjištěných okolností (jež jsou do značené míry individuální a specifické), tedy nikoliv (jenom) z absence poučení klienta advokátem o tom, že se výše odměny (nebyla-li sjednána odměna smluvní) bude řídit advokátním tarifem a jaká je předpokládaná výše této odměny (jak dovolatelka odvolacímu soudu podsouvá při formulaci jí kladené otázky).
10. Dovolatelkou současně formulovaná otázka stran platnosti ujednání o smluvní odměně (na základě hodinové sazby) přípustnost dovolání založit nemůže již proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci na jejím posouzení založeno není, a tedy ani z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí (a tudíž nemůže být v rozporu ani s dovolatelkou citovanou judikaturou). Okolnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že byla pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.; srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013. Již jen nad rámec uvedeného lze k žalobkyni kladené otázce dodat i tolik, že soudy v posuzované věci ani nedospěly k závěru o neplatnosti smluvního ujednání o odměně, nýbrž k tomu, že odměna nebyla ve vztahu k ceně právních služeb (týkajících se vypořádání společného jmění manželů, penězi ocenitelného plnění) sjednána vůbec, zatímco odměna hodinovou sazbou (na níž poukazuje dovolatelka v dovolání) byla ujednána toliko pro případ věci „penězi neocenitelné“. Pro rozhodnutí odvolacího soudu, jež je založeno na závěru o rozporu žalobního nároku s dobrými mravy, pak není určující ani posouzení otázky možné kvalifikace uplatněného práva kupř. i jako náhrady z titulu bezdůvodného obohacení (nehledě na to, že koncept dohody o vypořádání společného jmění manželů odvolací soud hodnotil jako pro zamýšlený účel zcela nepoužitelný a nadto ho žalobkyně poskytla žalované až po výpovědi smlouvy, v čemž je implicitně obsažen i ten závěr, že v tomto konkrétním případě se žalované ani žádného majetkového prospěchu plněním žalobkyně reálně nedostalo).
11. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčená otázka (na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí) byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, jež sestávají z odměny advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 4 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 008 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu