33 Cdo 1590/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
Advokátní kanceláře Němec, Bláha & Navrátilová, s.r.o., se sídlem v Praze 8 -
Karlíně, Prvního pluku 206/7 (identifikační číslo osoby 285 09 951), zastoupené
Mgr. Janem Martynkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti
žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Martinem Valem, advokátem se sídlem v Praze
10, Korunní 810/104, o 876.998,16,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 131/2014, o dovoláních žalobkyně a
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č.j. 27
Co 337/2015-168, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č.j. 27 Co
337/2015-168, v části, jíž byl potvrzen rozsudek ze dne 17. 4. 2015, č.j. 8 C
131/2014-128, kterým Okresní soud Praha - západ zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala po žalovaném zaplacení 476.998,16 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5%
od 28. 7. 2012 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou
stupňů, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 4. 2015, č.j. 8 C
131/2014-128, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po
žalovaném zaplacení 476.998,16 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5% od 28. 7.
2012 do zaplacení, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu Praha
- západ k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10.
2015, č.j. 27 Co 337/2015-168, v části, jíž byl potvrzen rozsudek ze dne 17. 4.
2015, č.j. 8 C 131/2014-128, kterým Okresní soud Praha - západ uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni 400.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5%
ročně od 28. 7. 2012 do zaplacení, proti výrokům o nákladech řízení před soudy
obou stupňů, se odmítá.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č.j. 8 C
131/2014-128, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 400.000,- Kč se
specifikovanými úroky z prodlení, žalobu co do 476.998,16 Kč s příslušenstvím
zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č.j. 27 Co 337/2015-168, Krajský soud v
Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v obou výrocích o věci samé a ve výroku o
nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že přiznání odměny za právní
služby ve sjednané výši (876.998,16 Kč) by bylo nepřiměřené, protože „právní
pomoc musela být při daném způsobu sjednání odměny jako podílové v době
uzavření smlouvy … nepochybně očekávána ve větším rozsahu, než ve skutečnosti
nakonec poskytnuta byla“. Vzhledem k okolnostem zjištěným v řízení před soudem
prvního stupně má tedy žalobkyně nárok jen na část smluvní odměny (400.000,-
Kč) a – pokud jde o částku 476.998,16 Kč – nedovoluje její přisouzení
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“); výkon jejího práva vyplývajícího z platné smlouvy o poskytování právní
pomoci je totiž v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně v dovolání, jímž podle obsahu podání napadla rozsudek ve
výroku, kterým odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé, namítla, že skutkové okolnosti, z nichž odvolací soud vycházel,
vylučují aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Vzájemnou provázanost § 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb /advokátní tarif/, dále jen vyhl. č. 177/1996 Sb.“, a § 3 odst. 1 obč. zák. vysvětluje tak, že není-li důvod pro snížení odměny podle § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., neměl by být („vyjma zcela excesivních případů“) prostor pro
uplatnění korektivu dobrých mravů. Vnitřně rozpornou shledává argumentaci,
podle níž právní pomoc poskytla v intencích toho, co bylo sjednáno („ve zcela
očekávatelném rozsahu“), se závěrem odvolacího soudu o očekávaném „větším
rozsahu“ právních služeb. Upozorňuje, že právní služby žalovanému poskytla v
rozsahu, který odpovídal tomu, co bylo sjednáno, a že žalovaný žádné další
požadavky ve smyslu článku 1.3 smlouvy nevznesl. Žalovaný v dovolání – podle svého obsahu jen proti výroku, jímž
odvolací soud potvrdil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně o věci
samé – v první řadě polemizuje se skutkovým stavem, z něhož odvolací soud
vycházel při právním posouzení žalobou uplatněného nároku, a své právní závěry
následně formuloval na základě jiného než odvolacím soudem zjištěného skutku
(že žalobkyně neposkytla za celou dobu trvání právního vztahu s žalovaným žádné
právní služby a nevykonala pro něho žádnou činnost). Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Dovolání žalovaného není přípustné. Podle ustanovení § 237 o.s.ř.
je dovolání – není-li stanoveno jinak –
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239
o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolání žalovaného je založeno na námitkách týkajících se skutkového
stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně a převzatého odvolacím
soudem. Platí však, že uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 2
o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. I když žalovaný
odkázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud při
řešení otázky použití § 3 odst. 1 obč. zák. odchýlit (rozsudek ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, rozsudek ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo
2126/2009), zpochybňoval v jejich kontextu pouze skutkové závěry týkající se
obsahu a rozsahu poskytnutých právních služeb; žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by byla s to založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o.s.ř., nepředložil. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Dovolání žalobkyně je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu; předpoklady použitelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. na výkon
práva na odměnu vyplývajícího z platné smlouvy o poskytování právních služeb
posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno níže. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je smluvní odměna ujednáním
mezi advokátem a klientem o částce, za niž bude právní služba poskytnuta, anebo
o způsobu jejího určení. Neposkytuje-li advokát právní služby ve sjednaném
rozsahu, přísluší mu poměrná část smluvní odměny, není-li dohodnuto jinak (§ 5
vyhl. č. 177/1996 Sb.). Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud vyšel z toho, že smlouvou o poskytování právní pomoci z
15. 7. 2010 se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému právní služby ve věci
vedené u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární
komoře České republiky pod sp. zn. Rsp: 353/09 proti ATLANTIK finanční trhy,
a.s., a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni odměnu. Odměnu za právní služby
sjednali účastníci jako podílovou (z vymožené /nebo zachráněné/ částky /jistiny
bez příslušenství/ ve třech pásmech, a to z částky do 70.000.000,- Kč 3% + DPH,
z částky převyšující 70.000.000,- Kč do 100.000.000,- Kč 6% + DPH a z částky
nad 100.000.000,- Kč 10% + DPH).
V odměně byly zahrnuty hotové výdaje
(vnitrostátní poštovné, telekomunikační a faxové poplatky, místní přepravné na
území hlavního města Prahy a cestovné na území České republiky). Rozsah
právních služeb byl dohodnut tak, že agenda zahrnuje zejména a/ telefonické
konzultace při řešení právních problémů nesporné a sporné agendy zadané
klientem, sepsání doporučení a návrhů na řešení kauzy, účast na dohodnutém
jednání v souvisejících záležitostech, b/ sepsání právních rozborů, smluv a
příprava dokumentů a další právní služby na požádání klienta, účast na
ostatních dohodnutých jednáních neuvedených v písmenu a/, c/ příprava a
sepisování podání souvisejících s kauzou, jednání se státními a jinými orgány,
zastupování při jednáních před státními a jinými orgány a další právní služby
na požádání klienta (článek 1.2). Podle článku 1.3, věty první, měla žalobkyně
právní službu poskytovat „na základě požadavků a instrukcí klienta ve formě
předepsané právními předpisy“. Žalobkyně na základě uvedené smlouvy poskytla
žalovanému právní služby spočívající v převzetí věci a přípravě zastoupení, v
účasti na jednání v rozsahu 30 až 60 minut a ve třech až čtyřech telefonických
konzultacích. Dále bylo zjištěno, že v době před uzavřením smlouvy s žalovaným
poskytovala žalobkyně žalovanému právní pomoc v dané věci prostřednictvím
smlouvy o poskytování právní pomoci, již – s vědomím a souhlasem žalovaného –
uzavřela 30. 10. 2009 s Profidebt s.r.o., která spor žalovaného s ATLANTIK
finanční trhy, a.s., financovala. Po ukončení spolupráce žalovaného s Profidebt
s.r.o. dohodou z 22. 4. 2010, poskytovala právní služby žalovanému, jehož tehdy
zastupovala na základě smlouvy z 1. 9. 2007 advokátní kancelář Hartmann,
Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o., žalobkyně podle smlouvy z 15. 7. 2010. Právní služby poskytované žalobkyní měly „převážně“ konzultační charakter,
žalobkyně byla ke spolupráci přibrána jako expertka na rozhodčí řízení, přímo
žádné listiny nepřipravovala, ale podílela se na výběru rozhodce a konzultovala
zásadní dokumenty. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. dává soudu možnost posoudit, zda výkon
subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak
není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona,
avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Pod pojmem dobrých mravů je třeba rozumět souhrn společenských, kulturních a
mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují
podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a
mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze
dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo
1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007 a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007). Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze
dne 26. 6. 1997, sp. zn.
3 Cdon 69/96, rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33
Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro
použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž
rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti,
které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje (v projednávaném
případě žalovaný), tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva
domáhá (v projednávaném případě žalobkyně). Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v
rozporu s dobrými mravy. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že pokud není důvod pro snížení
odměny podle § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., neměl by být – vyjma zcela excesivních
případů – prostor ani pro uplatnění korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1
obč. zák. Dobré mravy jsou institutem, který prolíná více či méně celý právní
řád a korekce výkonu subjektivních práv jejich prostřednictvím může být použita
(odůvodňují-li to okolnosti dané věci) primárně kdykoli, tedy bez ohledu na
další možné zákonem dovolené korektivy, jak to předpokládá například § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. Soulad obsahu právního úkonu – stejně jako soulad výkonu
subjektivního práva s dobrými mravy – musí být posuzován vždy, bez ohledu na
to, že právní úkon byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Není pochyb o tom (a ani účastníci tento závěr nenapadli), že obecná
možnost sjednání smluvní odměny advokáta jako podílové je dovolena (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009). V
projednávané věci je – jak správně dovodil odvolací soud – podílová odměna v
rozpětí 3 % až 10 % podle výše vymožené částky přiměřená charakteru sjednané
právní služby (konzultace ve vztahu k rozhodčímu řízení), okolnosti zastoupení
žalovaného další advokátní kanceláří (z níž plyne „objektivně omezený možný
rozsah uvažované právní pomoci při sjednání smlouvy mezi účastníky“), uzavření
smlouvy s žalobkyní v závěrečné fázi rozhodčího řízení, tomu, že žalovaný žádné
další právní služby podle článku 1.3, věty první, smlouvy nevyžadoval, hodnotě
a složitosti kauzy (ve sporu o pohledávku ve výši přesahující 146.000.000,- Kč
bylo žalovanému přiznáno 24.361.072,- Kč) a okolnosti, že odměna byla závislá
na výsledku, tj. výši peněžitého plnění vymoženého pro žalovaného, nikoliv na
počtu poskytnutých úkonů právní služby či počtu hodin nebo jiných časových
jednotek. Závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že částečné
nepřiznání sjednané odměny odůvodňuje ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., není
správný. S ohledem na výše uvedenou konstantní judikaturu dovolacího soudu,
není možné uvažovat o snížení podílové odměny za použití institutu dobrých
mravů.
Jestliže soudy obou stupňů po skutkové stránce zjistily, že některé
úkony právní služby, jejichž rozsah byl demonstrativním způsobem vymezen v
článku 1.2.1 smlouvy, byly žalobkyní poskytnuty, nelze pro rozpor s dobrými
mravy sjednanou odměnu snížit (a z části nepřiznat) s ohledem na rozsah
poskytnutých služeb; ten lze brát v potaz jen při hodnocení přiměřenosti odměny
ve smyslu § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. Princip dobrých mravů je natolik
specifickým institutem, že jeho případné použití je možné v pouze odůvodněných
případech tak, aby nedocházelo k nedůvodnému narušování právní jistoty při
plnění povinností z platných smluv. Soukromé právo obecně je založeno na
stěžejní zásadě autonomie vůle a na zásadě „pacta sunt servanda“. To, že
smlouvy mají být dodržovány, bývá považováno za nejvyšší zásadu právní, resp. za nejvyšší přirozenoprávní normu, od které je odvozeno veškeré objektivní
právo (blíže např. Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995,
s. 84.). Není-li proto zákonný důvod omezovat zásady autonomie vůle a „pacta
sunt servanda“, pak je třeba primárně vykládat zákonná ustanovení ve prospěch
těchto zásad; opačný výklad by byl v rozporu článkem 2 odst. 4 Ústavy a článkem
2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne
8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09). Jelikož rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v
dovoláním napadeném rozsahu (včetně akcesorických nákladových výroků) podle §
243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně v
části, jíž byla žaloba zamítnuta, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§
243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení soudy zváží, zda rozsah právních služeb skutečně na
základě předmětné smlouvy poskytnutých, odůvodňuje poměrné snížení sjednané
smluvní odměny. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.