Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Róberta Pagáče, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, sídlem Údolní 388/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2024 č. j. 27 Cdo 174/2024-273, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. srpna 2023 č. j. 8 Cmo 101/2023-222 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2023 č. j. 18 Cm 330/2012-187, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KM Beta a. s., sídlem Dolní Valy 3739/4, Hodonín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím zamítl návrh stěžovatele na určení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice konané dne 28. 6. 2012. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl.
3. Soudy došly ke shodnému závěru, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je zvláštním určovacím návrhem, pro který zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, taxativně vymezil okruh aktivně legitimovaných osob. Pokud však oprávněná osoba po podání návrhu ztratí postavení, které ji opravňovalo k jeho podání (a které bylo vázáno na její postavení ve společnosti), pozbývá aktivní legitimaci. Výjimkou je situace, kdy prokáže, že v době rozhodování stále existuje její právní zájem na vydání rozhodnutí, protože to může ovlivnit její poměry vyplývající z jejího vztahu ke společnosti.
4. Ke ztrátě aktivní legitimace došlo i ve stěžovatelově případě. Na valné hromadě dne 15. 9. 2020 totiž bylo rozhodnuto o nuceném přechodu účastnických cenných papírů vedlejší účastnice na hlavního akcionáře. Během řízení podal stěžovatel návrh na určení neplatnosti tohoto usnesení valné hromady, který byl pravomocně zamítnut. Soudy rozhodující v této věci proto následně posuzovaly, zda existuje právní zájem stěžovatele na vydání rozhodnutí. Podle jejich závěru však stěžovatel tento zájem neprokázal.
5. Stěžovatel uvádí, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Nesouhlasí s tím, že by neprokázal, že trvá jeho právní zájem na vydání požadovaného rozhodnutí. Určení neplatnosti alespoň jednoho z usnesení valné hromady ze dne 28. 6. 2012 by podle stěžovatele mohlo vyústit v neplatnost usnesení přijatých na navazujících valných hromadách a poškození práva stěžovatele, jako menšinového akcionáře. Uvádí, že výsledek řízení o neplatnosti alespoň některých usnesení valné hromady probíhajících i v jiných věcech stěžovatele, by mohl mít přímý dopad do vlastnické struktury vedlejší účastnice. Výsledkem by pak mohlo být, že by Ing. Vogeltanz nebyl hlavním akcionářem a zakládalo by to důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 15. 9. 2020. Soudy podle stěžovatele neměly ignorovat časovou souslednost jednotlivých řízení zahájených navrhovatelem.
6. Stěžovatel upozorňuje na rozhodnutí vrchního soudu vydané v řízení o vyslovení neplatnosti valných hromad vedlejší účastnice konaných ve dnech 6. 6. 2008 a 27. 6. 2008. Vrchní soud jím zrušil pro nedostatek odůvodnění usnesení krajského soudu o přerušení řízení a konstatoval, že "je zřejmé, že výsledek tohoto řízení může mít vliv na postavení Ing. Vogeltanze jako hlavního akcionáře, stejně tak na uvedené může mít vliv, zda následně došlo k platnému snížení základního kapitálu". Protože se těmito otázkami krajský soud nezabýval, je jeho rozhodnutí neúplné, tedy nesprávné. Stěžovatel uvádí, že v této věci si byl vrchní soud návaznosti jednotlivých usnesení přijatých na valných hromadách vědom.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
9. Stěžovatel se domnívá, že soudy nesprávně posoudily jeho právní zájem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že soud vyzval stěžovatele k doplnění tvrzení o trvání jeho právního zájmu na vydání usnesení o neplatnosti usnesení valné hromady a prokázání, že napadená usnesení valné hromady mohou mít i za změněné situace dopad na jeho poměry založené jeho vztahem k vedlejší účastnici. V odůvodnění řádně vysvětlil, proč stěžovatel povinnost tvrzení a povinnost důkazní dostatečně nesplnil a neprokázal tak svůj trvající právní zájem. Zároveň přihlédl i k tomu, že došlo k vytěsnění minoritních akcionářů (soud již návrh na vyslovení neplatnosti tohoto usnesení pravomocně zamítl) a stěžovateli bylo poskytnuto odpovídající protiplnění.
10. Ke stejným závěrům došel i vrchní soud. V odůvodnění rozhodnutí reagoval i na námitky stěžovatele a upozornil na to, že stěžovatel pomíjí, že věc týkající se vytěsnění akcionářů byla již pravomocně vyřešena v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 15. 9. 2020. Vrchní soud reagoval i na upozornění odvolatele na odůvodnění usnesení vrchního soudu, kterým zrušil usnesení krajského soudu o přerušení řízení. Nejvyšší soud se nad rámec uvedeného vyjádřil i k tomu, proč stěžovatelem uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu není na projednávanou věc přiléhavé.
11. Z uvedeného je zřejmé, že soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V rozhodnutích reagovaly na všechny námitky stěžovatele, které nyní znovu uplatňuje v ústavní stížnosti. Tím Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal její verzi skutkového a právního hodnocení. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, však sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu