Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) REAL, spol. s r. o., sídlem Bořivojova 883/116, Praha 3, a 2) FAST-PRINT spol. s r. o., sídlem Bořivojova 883/116, Praha 3, obě zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2023, č. j. 7 T 147/2022-267, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2023, č. j. 67 To 224/2023-297, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka REAL spol. s r. o. zajišťuje správu bytových jednotek, které jsou ve vlastnictví stěžovatelky FAST-PRINT spol. s r. o. V jednom z bytů nájemci dlužili na nájemném. Stěžovatelky nájemce opakovaně vyzývaly k úhradě dluhu, přičemž k této úhradě dlužného nájemného skutečně posléze došlo. Předmětná platba byla jednoznačně určena variabilním symbolem, stěžovatelky ji tedy řádně zaevidovaly a dlužné nájemné tím bylo vypořádáno. Následně se však stěžovatelky dozvěděly, že nájemné bylo nájemníky uhrazeno finančními prostředky třetí osoby, která jednala pod falešnou záminkou nájemců.
Tato třetí osoba byla nájemci podvedena a nyní se domáhala svých finančních prostředků na nájemcích zpět. V tento moment však byly finanční prostředky v dispozici stěžovatelek, které byly v dobré víře, že se jednalo o uhrazené dlužné nájemné (částka i VS odpovídaly). Třetí osoba podala na nájemce trestní oznámení, které vyústilo v ústavní stížností nyní napadené odsuzující rozsudky. Nájemce byl odsouzen za podvod a byla mu uložena povinnost třetí osobě nahradit vzniklou škodu.
3. Stěžovatelky společnou ústavní stížností napadají výše označená rozhodnutí trestních soudů, a to přestože se trestního řízení neúčastnily. Orgány činné v trestním řízení (dále jen "OČTŘ") v dané věci řádně nevyhodnotily, kdo je v důsledku spáchaného skutku tak, jak jej OČTŘ popisují, poškozeným. Stěžovatelky nyní namítají, že s nimi mělo být od počátku jednáno jako s poškozenými, neboť zaviněným jednáním obviněného (nájemce stěžovatelek) jim oběma prokazatelně vznikla škoda. Pakliže by stěžovatelkám bylo od počátku přiznáno postavení poškozených, měly by celou řadu procesních práv, a to včetně práva podávat opravné prostředky. Nepřiznáním postavení poškozených se však dostaly do situace, kdy nemohou nyní napadená rozhodnutí jakkoliv procesně zpochybnit.
4. Celá věc má další negativní důsledky pro stěžovatelky. Na základě odsuzujícího trestního rozhodnutí totiž byla na stěžovatelky třetí osobou (která v dobré víře pod falešnou záminkou poskytla nájemci finanční prostředky - viz výše) podána civilní žaloba o vydání bezdůvodného obohacení. V této civilní věci již v neprospěch stěžovatelek rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 (v den podání stížnosti nebylo rozhodnutí ještě pravomocné). Stěžovatelky jsou na základě tohoto civilního rozhodnutí povinny žalobci vydat bezdůvodné obohacení, a to včetně příslušenství. Civilní soud byl totiž rozhodnutími trestních soudů vázán. Nyní se proto stěžovatelky ocitly v situaci, kdy musejí žalovanou částku vydat ze svého výlučného majetku, přestože byly od počátku v dobré víře, že uhrazená suma je splacené dlužné nájemné.
5. Proto navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k věcnému přezkumu tvrzených zásahů orgánů moci veřejné, je povinen zhodnotit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou, neboť návrh byl podán osobami, které nejsou aktivně legitimovány k podání ústavní stížnosti.
7. Podmínkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je podle § 72 odst. 1 písm. a) účastenství v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí mělo způsobit tvrzený zásah do základních práv fyzické či právnické osoby (viz např. usnesení ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 137/96 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Tato osoba přitom musela být buď účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv (viz např. usnesení ze dne 24.
3. 2015, sp. zn. III. ÚS 597/15 ). V případě, že tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze ji považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva (srov. nálezy ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 , či ze dne 23. 4. 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95 ).
8. V nyní posuzované věci stěžovatelky napadají rozhodnutí trestních soudů, nicméně účastníky řízení, jehož výsledek napadají ústavní stížností (a to ani v postavení poškozených), nebyly. Z obsahu napadených rozhodnutí se přitom podává, že obžalovaný byl odsouzen za přečin podvodu a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 69 900 Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení občanskoprávní.
9. Je proto zjevné, že napadenými rozhodnutími nebylo bezprostředně, aktuálně a individuálně zasaženo do základních práv stěžovatelek, což je nezbytnou podmínkou jejich aktivní legitimace k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. V důsledku nyní napadených rozhodnutí totiž stěžovatelkám ještě nevznikla žádná bezprostřední povinnost, která teprve by byla způsobilá zasáhnout jejich základní práva. Okolnost, zda stěžovatelky budou muset zaplatit poškozenému částku 69 900 Kč, je totiž předmětem dalšího řízení (občanskoprávního), které podle údajů samotných stěžovatelek teprve probíhá a není pravomocně skončeno. Jinými slovy řečeno, v průběhu tohoto řízení mohou stěžovatelky uplatnit veškeré svoje případné námitky ohledně toho, že předmětná finanční částka byla určena na uhrazení dluhu na nájemném a zálohách na služby paní Svobodové, družky obžalovaného.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako podanou osobami zjevně neoprávněnými.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj