IV.ÚS 2698/20

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala jako soudce IV. senátu z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2698/20

, takto:

Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2698/20

.

1. Shora uvedená ústavní stížnost směřuje mj. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 č. j. 8 Tdo 303/2020-769, přičemž v řízení jemu předcházejícím zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová, která je manželkou soudce Ústavního soudu Pavla Šámala, jenž má jako člen IV. senátu tuto ústavní stížnost posoudit a o ní rozhodnout.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

3. Proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. ledna 2020 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 2698/20

vzhledem k tomu, že by s ohledem na shora uvedené skutečnosti objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda III. senátu

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

12. K jednotlivým stěžovatelovým námitkám Ústavní soud doplňuje následující závěry.

13. Stěžovatel v části ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, což patří do kompetenční sféry nezávislých soudů. Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel námitku proti skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.

15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

16. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

17. K posledně uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že v posuzovaném případě nejde o spolupachatelství, poněvadž nebyly naplněny jeho objektivní znaky a ani subjektivní znaky, a oponenturu dalších skutkových zjištění soudů vycházejících zejména z výpovědi svědkyně Ivany A. a videonahrávky z mobilního telefonu.

18. Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěru soudů, že důvodem stěžovatelovy přítomnosti nebylo vyzvednutí věcí zanechaných na místě konfliktu spoluobviněným. Soudy na základě výsledků dokazování a výpovědí řady svědků nezaujatě sledujících počátek konfliktu, dospěly k závěru, že důvod příchodu uváděný stěžovatelem je nepravdivý. Stěžovatel společně se svědkem Tomášem B. rychle vstoupili do sálu a vzápětí začali napadat poškozené, na něž ukazoval spoluobviněný.

Příchod stěžovatele a spoluobviněného, jak jej popisovali další svědci, že přišli jako "trestní komando", jasně dokládal, že se chystali a chtěli někoho napadnout, přičemž závěr, že tak zamýšleli odvetu, násilný útok na osoby, které byly zapojeny do předchozího konfliktu se spoluobviněným, má své opodstatnění. Okresní soud pod body 13. až 15. na str. 9 a 10 zevrubně popsal průběh útoku v reakci na výpovědi přítomných svědků. Jak poznamenal krajský soud, okresní soud se detailně zabýval i námitkou stěžovatele, že nikoho na místě činu nenapadl, nezapojil se do fyzického konfliktu a žádný svědek nepotvrdil opak.

Obecné soudy daly výslovně najevo, že nelze přeceňovat význam relativně krátké, a nikoliv celý průběh konfliktu zachycující, videonahrávky z mobilního telefonu, která však do jisté míry ovlivnila jinak přesvědčivou výpověď svědkyně Ivany A. Okresní soud v rozsudku pod body 16. a 17. upozornil na ty skutečnosti vyplývající z její výpovědi a výpovědi dalšího svědka, popř. zčásti kamerového záznamu, které svědčí o aktivním zapojení stěžovatele do fyzického konfliktu, třebaže nikdo ze svědků jej konkrétně jako útočníka neoznačil.

Okresní soud připomněl, že je-li stěžovateli a spoluobviněnému přičítáno k tíži společné jednání vedené totožným úmyslem, v tomto případě odvety fyzickým násilím za předchozí konflikt některých z přítomných osob se spoluobviněným, nemůže samotná okolnost, že se nepodařilo přesně konkretizovat každého z útočníků ke každému jednotlivému napadení, mít zásadní vliv na vyvození trestní odpovědnosti spolupachatelů. Okresní soud v souladu s výsledky provedeného dokazování vzal za prokázané společné fyzické napadení poškozených Romana A., Milana B.

a Lukáše A. (jedná se o pseudonymy) stěžovatelem, spoluobviněným i svědkem Tomášem B. Stěžovatel, spoluobviněný a Tomáš B. společně přišli do Domu kultury vedeni společným záměrem fyzicky napadnout poškozené, a tím oplatit předchozí konflikt mezi poškozenými a spoluobviněným a Davidem A. (jedná se o pseudonym). Jmenovaní podle zjištění obecných soudů vtrhli do společenských prostor, souběžně bez varování agresivně zaútočili na poškozené, které průběžně označoval spoluobviněný, útočili způsobem, který jasně dával najevo, že si jsou vědomi své fyzické převahy, a to takovou intenzitou, tj. silnými, agresivními až brutálními údery, a takovým způsobem - údery pěstí do obličeje poškozených, též kopem do břicha, že způsobili poškozenému Lukáši A.

těžké poranění (poškození obličejového skeletu).

19. Ústavněprávní roviny nedosahuje ani stěžovatelova výtka, že měl být trestně stíhán též Tomáš B. Krajský soud přiléhavě upozornil na zásadu obžalovací vyjádřenou v § 2 odst. 8 trestního řádu, podle něhož je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce, a § 220 odst. 1 trestního řádu určujícího, že soud může posuzovat jen takový skutek, který je uveden v žalobním návrhu. Obecné soudy tudíž musely respektovat procesní postavení Tomáše B. jako svědka.

20. Obecné soudy se též podrobně zabývaly společným jednáním stěžovatele a spoluobviněného (jejich spolupachatelstvím). Jak obecné soudy konstatovaly, poškozený Milan B. mimo jiné uvedl, že stěžovatel a spoluobviněný s Tomášem B. vyšli nahoru pohromadě, působili jako "trestní komando" a "rozebrali si je". O tom, že obvinění přišli do Domu kultury za jediným účelem, a to msty, odvety, svědčil i způsob jejich příchodu, svědci dohlížející u vstupu hned očekávali potíže, útočníci působili koordinovaně a agresivně, jejich chování vyvolávalo obavy, proto byla také volána policie.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů také vyplývá, že útok byl cílený, byly vybrány osoby, proti kterým bude útok směřovat; svědci shodně potvrzovali, že spoluobviněný označoval konkrétní osoby, na které se zaútočí. Útočníci se rozdělili, jen aby společnými silami vedli útok proti všem označeným osobám, přičemž všem na věci zainteresovaným bylo zřejmé, že jde o vyřizování účtů, odvetu za předchozí konflikt se spoluobviněným, a obhajoba obviněných, že přišli vyzvednout věci spoluobviněného, byla spolehlivě vyvrácena.

Závěru o organizovanosti útoku svědčí i odchod útočníků, kteří společně odešli na pokyn stěžovatele. Obecné soudy se vypořádaly též s námitkou stěžovatele, že útok na poškozeného Lukáše A. byl excesem jedné osoby. Okresní soud sice připustil, že nebyla bezpečně zjištěna domluva na intenzitě fyzického útoku, ale vyloučil exces z rámcově dohodnutého průběhu. V této souvislosti soudy konstatovaly, že i dva svědci, nezávislí pozorovatelé konfliktu, se shodli na agresivitě a značné intenzitě útoku od všech útočníků, což potvrdili i další svědci.

Svědci popisují razantní útoky pěstí proti hlavám, obličeji poškozených, výraznou fyzickou převahu útočníků, jejich agresivitu, které v nich vyvolávaly obavu o vlastní zdraví. Krajský soud proto uzavřel, že i útok na poškozeného Lukáše A. se nijak nevymykal z charakteru útoků, svědci popisují úder o bar a následně opakované údery pěstí do obličeje, což se nijak nelišilo od formy útoku, který volili ostatní útočníci proti jiným poškozeným, tedy údery proti hlavě, obličeji. Intenzita útoku u všech obviněných byla výrazná a nic nenasvědčuje závěru, že by jednání vůči poškozenému Lukášovi A.

mělo představovat exces z dohodnutého jednání. Ze žádného důkazu také podle obecných soudů neplyne, že by se někdo z útočníků sám snažil ukončit napadání tohoto poškozeného či jiného z poškozených pro velkou intenzitu, razanci, všichni v jednání ustali až po upozornění na přivolání policie, nikdo z nich se o stav poškozených nezajímal. Soudy všech stupňů na základě těchto zjištění shodně konstatovaly, že způsob vedení útoku lze označit za velmi nebezpečný, stěžovatel i spoluobviněný prokázali zcela lhostejný postoj k možnosti vzniku i vážné poruchy zdraví, vykazující znaky těžké újmy na zdraví, a byli minimálně srozuměni s tím, že jejich útok může k takovému následku vést.

Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel i spoluobviněný jednali ve společném úmyslu a se společným cílem. Přestože se intenzita a jejich podíl na celku trestné činnosti lišily, naplňuje jejich jednání znaky spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (body 20., 21., str.

21. Stěžovatel polemizuje s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, avšak jeho polemika nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy svoje rozhodnutí odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.

22. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, ani že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

23. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení, a proto neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za podřaditelnou pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud zejména námitku, že u stěžovatele nešlo o spolupachatelství. K ní Nejvyšší soud konstatoval, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, přičemž konkrétní důvody jsou uvedené výše. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění napadeného usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

24. Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

25. S ohledem na výše uvedená zjištění Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu