Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2022 č. j. 3 Tdo 463/2022-3023, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2021 sp. zn. 2 To 75/2020-2805 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2020 č. j. 48 T 2/2019-2649, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako jednatel spoluobžalované obchodní společnosti a v součinnosti s dalším obžalovaným (zaměstnancem poškozené obchodní společnosti - dále jen "poškozená") zajistili vystavení a proplacení devatenácti fiktivních faktur, jejichž předmětem mělo být opracování sady dílců polotovarů ramen. Tím poškozené způsobili škodu ve výši 23 596 800 Kč. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů. Spoluobžalovaný, pracující pro poškozenou, nejprve založil a následně upravil objednávky v jejím interním systému tak, že uvádí zcela jiné údaje, a nebyly tak snadno dohledatelné. Fiktivnost plnění podporuje rovněž zjištěná nemožnost dopravy údajně opracovaných výrobků. Na bankovní účty spoluobžalovaného bylo v kritickou dobu vloženo přes 9 000 000 Kč. Obžalovaní zneužili systému poškozené, podle nějž tatáž osoba učinila objednávku a následně sama potvrdila její realizaci. Bez spolupráce se stěžovatelem nemohlo k této trestné činnosti dojít.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že ani nově předložené důkazy (zejména znalecký posudek) nezpochybnily správnost závěru o stěžovatelově vině. Další navrhované znalecké zkoumání (zejména fungování poškozené obchodní společnosti) by v kontextu již provedených důkazů nemohlo zvrátit odsouzení obžalovaných. Trestná činnost byla odhalena až po několika letech v důsledku náhodné kontroly finančního úřadu. Podle vrchního soudu nelze odhlédnout rovněž od toho, že po zavedení nových kontrolních mechanismů spoluobžalovaný s poškozenou rozvázal pracovní poměr. Usvědčuje ho však spolehlivě elektronický systém, o jehož některých funkcích zřejmě nevěděl.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Uvedl, že stěžovatel brojil toliko proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, mezi jejichž závěry a obsahem provedených důkazů však Nejvyšší soud neshledal žádný relevantní rozpor. Snaha obžalovaných opřít svou obhajobu o účetnictví a inventarizaci poškozené společnosti je podle Nejvyššího soudu podkopávána zjištěními o významných nedostatcích v této oblasti (což však nikterak stěžovatele nezbavuje viny). Neexistuje ani náznak toho, že by předmětné fakturované plnění nebylo fiktivní (s výjimkou dokladů vystavených spoluobžalovaným zaměstnancem poškozené).
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly důležitým znaleckým posudkem, který jim předložil. Ten potvrzoval, že poškozená společnost nevedla řádně své účetnictví. Soudy pak nedostatečně odůvodnily, proč daný posudek jako důkaz neprovedly. Jde tedy o tzv. opomenutý důkaz. Dále soudy porušily pravidlo in dubio pro reo. V dané věci nebylo nikterak prokázáno, že by u stěžovatele šlo o podvodné jednání. Nebyly provedeny důkazy ke vzájemnému vztahu jednajících osob. Skutkové závěry soudů jsou navíc ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Soudy nezohlednily, že poškozená si dlouhodobě neplnila své zákonné povinnosti.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Ústavní soud podotýká, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily.
Není proto jeho úkolem, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou obhajobu z trestního řízení, aniž by reflektoval zevrubný způsob, jímž se soudy s jeho námitkami vypořádaly. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy nepostupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neboť závěr o stěžovatelově vině z provedených důkazů přesvědčivě vyplývá a žádné z hlediska trestní odpovědnosti relevantní mezery ve skutkových zjištěních nezůstaly. Není v rozporu s ústavním pořádkem, vyplývá-li vina obžalovaných toliko z nepřímých důkazů, uzavírají-li tzv. logický ucelený řetězec.
Pro odsouzení koordinované skupiny tak není nezbytné provést důkazy o jejich konkrétní domluvě, postačí, vyplývá-li nevyhnutelně z jejich jednání. Stejně tak vrchní soud logicky vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl jako důkaz předložený znalecký posudek. Žádné jeho závěry, týkající se fungování poškozené, nemohly zvrátit důkazy o jednání stěžovatele (a zejména druhého obžalovaného). V takové situaci neodporuje ústavnímu pořádku, je-li takový důkaz považován za nadbytečný. V konkrétnostech lze odkázat na napadená rozhodnutí.
10. Za neopodstatněnou je třeba považovat rovněž námitku, že poškozená sama neplnila své zákonné povinnosti. To nemůže nikterak vyvinit stěžovatele a další obžalované, kteří takové situace protiprávně využili pro své obohacení.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu