Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího K. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem, sídlem Poděbradova 1751/58, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2024 č. j. 4 To 170/2024-663 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2024 č. j. 2 T 54/2024-639, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 72 odst. 3 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za použití § 72 odst. 1 trestního řádu stěžovatele (obžalovaného) ponechal ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Městský soud podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario dohled probačního úředníka nad stěžovatelem nevyslovil a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nabídku peněžité záruky nepřijal.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se dopustily zásadního pochybení spočívajícího v nepřijatelně formálním postupu, který odporuje tzv. doktríně zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody. Městskému soudu vytýká konstatování, že proběhla již čtyři hlavní líčení, avšak na důkazní situaci se nic nezměnilo. Podle stěžovatele však z provedených výslechů svědků vyplynulo, že mnohá tvrzení poškozené nejsou pravdivá, a tím je její věrohodnost, představující základ obžaloby, značně snížena. Poškozená prokazatelně lže o nepodstatných skutečnostech, např. kdo komu telefonoval (čímž jej "uháněl" a "kontroloval"), a bagatelizuje svoji závislost na alkoholu. Obecné soudy tudíž nerespektují pravidlo in dubio pro reo, jakož i judikaturu Ústavního soudu, podle které jsou orgány činné v trestním řízení povinné odůvodnit, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků z jejich strany nelze tohoto účelu dosáhnout jinak. Stěžovatel má za to, že obecné soudy neuvedly žádné další, dostatečné a relevantní důvody pro pokračování v omezení svobody tzv. předstižnou vazbou. Zdůrazňuje, že skutků, které jsou mu kladené za vinu, se měl dopustit výhradně v průběhu soužití s poškozenou ve společném bytě (nikoli např. na veřejnosti), přitom se od ní odstěhoval dne 30. 12. 2023 a následně ji nekontaktoval, a proto neexistuje jediný relevantní argument k důvodné obavě z opakování trestné činnosti. Městský soud v této souvislosti neuvedl ani obecné důvody ve prospěch svých závěrů a krajský soud jen obecně odkázal na odůvodnění usnesení městského soudu, kterému "nelze ničeho vytknout", a stěžovateli kladl k tíži nedodržení předchozího předběžného opatření o zákazu styku s poškozenou (k čemuž došlo nedopatřením, neboť ho stěžovatel nečetl), dále poukazoval na jeho starší trestnou činnost z let 2013 a 2017 (kdy mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a tzv. se osvědčil). Podle stěžovatele jde o nedostatečné odůvodnění přehlížející, že trestnou činnost podobné té, kterou mu přičítá obžaloba, páchat nemůže, a jiná, které má vazební stíhání předejít, není specifikována. Obdobně nekonkrétní je závěr soudů o neexistenci možnosti nahradit vazbu jiným prostředkem.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je tudíž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
7. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
8. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
9. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.
10. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby a ponechání v ní, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem čl. 5 Úmluvy (rozsudky ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
11. Ústavní soud dodává, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453) či ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy). IV. b) Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ve své předchozí judikatuře Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nálezy ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
13. Proces dokazování se i ve vazebních věcech řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) nebo ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
14. Ve stěžovatelově věci se soudy zabývaly existencí důvodů předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu a konstatovaly, že v pořadí první usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, bylo vydáno dne 19. 1. 2023 a téhož dne doručeno stěžovateli, který byl stíhán na svobodě. Další usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí § 199 odst. 1 trestního zákoníku, bylo vydáno dne 1. 1. 2024, přičemž tohoto jednání se měl dopustit v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení pro trestnou činnost stejného charakteru. Z druhého usnesení policejního orgánu vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro trestnou činnost, která se má vyznačovat stupňujícím se charakterem co do závažnosti inkriminovaného jednání. Obecné soudy dovodily, že je-li dáno důvodné podezření, že zahájení přechozího trestního řízení nepřimělo stěžovatele k tomu, aby se nedopouštěl nezákonného jednání, a odlišný výsledek nelze očekávat ani v návaznosti na usnesení policejního orgánu ze dne 1. 1. 2024.
15. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. V dané věci krajský soud konstatoval, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které byla zahájená trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestných činů, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel. S ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestných činů, pro které je stíhán, nelze v době rozhodování dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Krajský soud též podrobně popsal, proč stále existuje důvodná obava, že stěžovatel po propuštění na svobodu bude pokračovat v trestné činnosti. Opětovně Ústavní soud připomíná, že předmětné rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby, resp. v ní ponechán. Ústavní soud nepovažuje tuto argumentaci obecných soudů za neudržitelnou ani v situaci, kdy se stěžovatel již odstěhoval ze společného bytu s poškozenou.
16. Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 2987/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), z tzv. doktríny zesílených důvodů nevyplývá, že by trestní soudy byly povinny rozhodnutí o nutnosti dalšího trvání vazby odůvodnit ještě dalšími skutečnostmi, než které byly uvedeny v rozhodnutí o vzetí do vazby. Podstatným se jeví, aby soud při prodlužování vazby náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné [srov. nálezy ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13 (N 37/72 SbNU 419) a ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469) či usnesení ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 968/14 , dále též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05]. Je tedy logické, že identifikoval-li soud již při vzetí stěžovatele do vazby tak významné skutečnosti, které představují silný důvod i pro delší trvání vazby, při rozhodování o prodloužení vazby postačí, když soud prokáže, že takové významné skutečnosti jsou i nadále přítomny (srov. usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 995/17 ). Rovněž v tomto směru obecné soudy existenci důvodů předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu odůvodnily ústavně konformním způsobem.
17. Exces nepředstavuje ani argumentace obecných soudů, podle kterých nahrazení vazby alternativními opatřeními není dostatečnou zárukou. Podle obecných soudů se účinkem minuly úkony, které měly zabránit pokračování v trestné činnosti či jejím opakování (předběžná opatření o zákazu styku s poškozenou, zákaz vstupu do společného obydlí či vykázání policejním orgánem). Ústavní soud připomíná usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2539/20 , v němž dal najevo, že nahrazení vazby některým z "alternativních institutů" předvídaných trestním řádem je podmíněné předpokladem dosažení stejného účelu, jaký v trestním řízení plní institut vazby.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které krajský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje a nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly porušeny.
19. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu