Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, AK se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009 čj. 22 Cdo 2283/2009-167, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2009 čj. 22 Cdo 2283/2009-171, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2007 čj. 8 Co 646/2006-136 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 2. 2006 čj. 13 C 228/2004-104 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 2. 2006 nalézací soud zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dne 18. 1. 2007 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Dne 8. 6. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2007 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
Jinak řečeno, výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod, což nebyl případ stěžovatele.
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že "majetkem" ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, může být nejen "skutečný majetek" ale i jiná ocenitelná majetková hodnota, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., http://www.echr.coe.int, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002).
Za legitimní naději tak nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníka, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem bude jeho žalobnímu návrhu vyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota.
Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatel nemohl oprávněně tvrdit, že byl vlastníkem majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny; k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek napadenými rozhodnutími proto nemohlo dojít.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. února 2010
Miloslav Výborný , v. r. předseda senátu Ústavního soudu