22 Cdo 2283/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilem
Vezdenkem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti žalovaným: 1) V. N.,
a 2) M. N., 3) J. N., a 4) M. N., všem zastoupeným Mgr. Romanem Stočkem,
advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí 55, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 228/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna
2007, č. j. 8 Co 646/2006-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Romana Stočka.
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
února 2006, č. j. 13 C 228/2004-104, zamítl žalobu na určení, „že žalobce je
vlastníkem pozemků parc. č. 54/2 o výměře 44 m2 – zahrada a parc. č. 56/2 o
výměře 52 m2 – zahrada v kat. území K. dle geometrického plánu č. 773.235/2003
z 26. 8. 2003 pro rozdělení pozemků“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je v katastru nemovitostí na LV
č. 352 pro kat. území K. zapsán jako vlastník pozemků parcelních čísel 52 –
zastavěná plocha a nádvoří a 53 – zahrada, které nabyl darovací smlouvou z 8.
9. 1997 od svého otce M. P. Tyto pozemky dříve označené jako parc. č. 145/5 –
louka, která vznikla oddělením od pozemku parc. č. 145, M. P. získal od svých
rodičů J. a P. P. Žalovaní 1) a 2) jsou tamtéž na LV č. 127 pro kat. území K.
zapsáni jako vlastníci pozemků parcelních čísel 54 – zahrada a 55 – zastavěná
plocha a nádvoří na základě kupní smlouvy z 22. 11. 1971, v níž pozemky byly
označeny jako parc. č. 144/2, která vznikla rozdělením pozemku parc. č. 144 –
louka. Označený pozemek nabyli od rodičů žalovaného 1) a 3) J. a F. N., kteří
pozemek parc. č. 144 získali v roce 1933. Na LV č. 234 pro totéž kat. území
jsou žalovaní 3) a 4) zapsáni jako vlastníci pozemku parc. č. 56, který nabyli
kupní smlouvou z 11. 8. 1976 od J. a F. N., ve smlouvě označený jako parc. č.
144/1 a 144/3. V geometrickém plánu z 18. 11. 1969, č. 761-0246-9-0706, je
hranice mezi parc. č. 144 a parc. č. 145/5 znázorněna jako rovná, přímá.
Geometrickým plánem z 26. 8. 2003, č. 773-235/2003, byl pozemek parc. č. 56
rozdělen na pozemek parc. č. 56/1 o výměře 849 m2 a pozemek parc. č. 56/2 o
výměře 52 m2 a pozemek parc. č. 54 byl rozdělen na pozemek parc. č. 54/1 o
výměře 692 m2 a pozemek parc. č. 54/2 o výměře 44 m2. Sporný pozemek parc. č.
54/2 užívají žalovaní 1) a 2), pozemek parc. č. 56/2 užívají žalovaní 3) a 4).
Sporné pozemky užívali již rodiče žalovaných 1) a 3), kteří nejpozději v letech
1946-1947 postavili mezi pozemky parcelních čísel 144 a 145 nový plaňkový plot
s betonovými nosníky, které byly umístěné do děr po původních sloupech. V roce
1965 žalovaný 1) dřevěné části plotu nahradil pletivem při zachování betonových
nosníků. Tento plot existuje dosud. Pokud žalobce tvrdil, že stávající plot byl
postaven v letech 1955-1957, kdy jeho děda J. P. byl ve vězení, a že tehdy
došlo k jeho posunutí, soud prvního stupně uvedl, že toto tvrzení nebylo
prokázáno. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že vlastnické právo ke
sporným pozemkům nabyli vydržením již právní předchůdci žalovaných uplynutím
desetileté lhůty od 1. 1. 1951, tj. od účinnosti občanského zákoníku č.
141/1950 Sb., neboť pozemky užívali v dobré víře, že jim patří, a tato jejich
dobrá víra nebyla jakkoliv narušena. Právní předchůdce žalobce J. P. při stavbě
plotu po válce kontroloval jeho umístění a přestože byl na svůj majetek
opatrný, žádné výhrady proti jeho umístění nevznesl, jak soud prvního stupně
zjistil z výpovědí svědkyň J. K. a A. K. Žalovaní nabyli vlastnictví ke sporným
pozemkům označenými kupními smlouvami.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 18. ledna 2007, č. j. 8 Co 646/2006-136, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že
vlastnictví ke sporným pozemkům nabyli vydržením právní předchůdci žalovaných.
K právnímu posouzení věci uvedl, že v souladu s § 566 zákona č. 141/1950 Sb.
lhůta, která začala běžet před
1. 1. 1951, skončila uplynutím desetileté lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta
počala běžet. Pokud desetiletá lhůta počítaná od roku 1947, kdy se právní
předchůdci ujali držby sporných pozemků, vydrželi vlastnické právo k těmto
pozemkům nejpozději v roce 1957. Do doby držby bylo možno započíst dobu držby
před účinností zákona č. 141/1950 Sb., pokud tato držba byla v souladu s tehdy
platnými ustanoveními obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“). Na
straně právních předchůdců žalovaných byly podmínky pro vydržení splněny.
Skutečnost, že právní předchůdci drželi i část pozemku, jehož nebyli vlastníky,
nevylučovala jejich poctivou držbu podle § 326 OZO, ani oprávněnou držbu podle
zákona č. 141/1950 Sb. Na překážku poctivé, příp. oprávněné držbě nebylo to, že
užívali pozemek o větší výměře, neboť šlo u nich o omluvitelný omyl. Sdružením
pozemků do jednotného zemědělského družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí
doby, protože držitelem pozemků byl ten, kdo je sdružil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu spatřuje v tom, že otázku vydržení vlastnického práva ke
sporným pozemkům právními předchůdci žalovaných řeší v rozporu s hmotným
právem. Namítl, že právní předchůdci žalovaných se nemohli nejpozději v roce
1947 uchopit držby sporných pozemků v dobré víře, neboť „přinejmenším od roku
1933 byla hranice mezi původními pozemky přímá, zatímco v současné době má
„zakřivený průběh“. Setrval na tvrzení, že právní předchůdci žalovaných
stávající hranici mezi pozemky vytvořili na úkor právních předchůdců žalobce
při úpravách plotu v letech 1955-1957. Zde odkázal na výpovědi svědků M. P., B.
N. a M. T. a geometrický plán z 22. 4. 1971. Nelze tak hovořit o oprávněné
držbě právních předchůdců žalovaných. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání s tím, že dovolání není přípustné,
neboť napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Na rámec tohoto návrhu uvedli, že oba soudy ze zjištěného skutkového stavu
učinily přiléhavé právní závěry.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze
pro řešení právních otázek, je odvolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž přichází v úvahu dovolání jen podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v podstatné části v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ), a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích
soudů.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní otázky,
která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.
K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C
1536, a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001,
publikované tamtéž pod C 1164. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí
odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolatel
ostatně ani neformuloval. Namítal především skutkové okolnosti, což samo o sobě
nemohlo založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jedním z
určujících skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel a jejichž
správnost dovolací soud nemohl přezkoumávat, je, že plot mezi spornými
hranicemi pozemků účastníků stojí na stejném místě již asi sto let. Právní
úvaha odvolacího soudu o dobré víře na straně žalovaných tak není zjevně
nepřiměřená. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že
mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované ve shora uvedeném Souboru rozhodnutí pod
C 1068).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu
advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 6.500,- Kč, a dále paušální náhradu
hotových výdajů 1.200,- Kč (4 krát 300,- Kč) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2009
JUDr. František Balák
předseda senátu