Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupené Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2018 č. j. Nc 562/2018-97 a proti jinému zásahu Okresního soudu v Sokolově do ústavně zaručených práv, za účasti 1. Krajského soudu v Plzni a 2. Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení a za účasti A. P. M. a B. Městského úřadu v Sokolově, se sídlem Rokycanova 1929, Sokolov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
U Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") probíhá pod sp. zn. 13 P 157/2009 řízení ve věci péče o nezletilou R. P. (dále jen "nezletilá"). Matkou nezletilé je P. M., biologickým otcem nezletilé je stěžovatelka D. P. (na vysvětlenou je možno uvést, že stěžovatelka je bývalou transsexuálkou, u níž v roce 2016 došlo k operativní a hormonální změně pohlaví). V současné době je na návrh matky rozhodováno o změně výchovy a výživy nezletilé a o zákazu styku otce s nezletilou.
V tomto řízení před okresním soudem vznesla D. P. námitku podjatosti soudkyně okresního soudu JUDr. Dany Červené. Namítala, že ji soudkyně svým postupem v řízení diskriminuje z důvodu, že je bývalou transsexuálkou. Dále uváděla, že soudkyně JUDr. Dana Červená v předmětném řízení místo zkoumání plnění rodičovských povinností a vztahu rodičů k nezletilé R. se zbytečně zabývá sexualitou otce, která s péčí o nezletilou nemá nic společného. Za neadekvátní označila přibrání Znaleckého institutu pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii s. r. o. (dále jen "znalecký institut") ke zkoumání mimo jiné i sexuality otce nezletilé, stejně jako rozhodnutí jmenované soudkyně o nuceném předvedení před znalce tohoto znaleckého institutu.
O námitce podjatosti rozhodl krajský soud usnesením ze dne 27. 4. 2018 č. j. Nc 562/2018-97 podle ustanovení § 15b odst. 1 o. s. ř. tak, že soudkyně okresního soudu JUDr. Dana Červená není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že skutečnost, že soudkyně okresního soudu v dané věci ustanovila znalce z oboru psychiatrie a psychologie, posléze pak výlučně z důvodu procesní ekonomie přímo znalecký ústav za účelem posouzení otázek, jaké mají rodiče výchovné kompetence, jaký je vztah nezletilé k rodičům, jaké je stanovisko nezletilé ke styku s otcem a zda jsou výchovné kompetence některého z rodičů omezeny, např. vlivem duševní poruchy, přičemž zvolila kompetentní znalecký ústav zaměřený mimo jiné i na obor sexuologie, bez dalšího o podjatosti soudkyně ve vztahu k otci nezletilé nesvědčí.
Krajský soud odmítl i tvrzení D. P., že by o podjatosti soudkyně okresního soudu svědčilo to, že po opakovaných bezúspěšných pokusech znaleckého ústavu o předvolání otce k vyšetření nařídila jeho předvedení. Zvolený procesní postup ostatně umožnil bránit se proti němu odvoláním, což D. P. s úspěchem učinila. Námitky proti procesnímu postupu soudkyně podle ustanovení § 14 o. s. ř. nemohou podle krajského soudu zakládat důvod pro vyloučení soudkyně pro podjatost. Závěrem krajský soud konstatoval, že v předmětné věci nebyl zjištěn poměr ani osobní či jiné vazby soudkyně k projednávané věci či účastníkům řízení a jejich zástupcům.
V projednávané věci Ústavní soud vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatelka se podanou ústavní stížností jednak domáhá zrušení napadeného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o nevyloučení soudkyně Okresního soudu v Sokolově JUDr. Dany Červené z projednání a rozhodnutí v opatrovnické věci a současně, avšak pouze podle jejího obsahu (nikoli podle petitu ústavní stížnosti), stěžovatelka napadá i postup okresního soudu ve věci sp. zn. 13 P 157/2009, který stěžovatelka považuje "za nezákonný, porušující její právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny".
S ohledem na výše uvedená zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu ze dne 27. 4. 2018 č. j. Nc 562/2018-97 je ústavní stížnost nepřípustná. V souladu s ustanovením § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní soud konstatuje, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní. To platí i v případě negativních rozhodnutí o námitce podjatosti. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení v dané věci nekončí, stěžovatelce jsou formálně stále k dispozici další prostředky k ochraně jejích práv i poté, co ve věci bude meritorně rozhodnuto.
Ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí krajského soudu je proto třeba pokládat za nepřípustnou (srov. též ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu k rozhodnutím o podjatosti soudců, reprezentovanou například usnesením sp. zn. IV. ÚS 1154/18 ze dne 19. 4. 2018, usnesením I. ÚS 4079/17 ze dne 20. 2. 2018, usnesením II. ÚS 3005/17 ze dne 13. 10. 2017, usnesením sp. zn. I. ÚS 359/16 ze dne 18. 1. 2017 a usnesením sp. zn. III. ÚS 1982/15 ze dne 21. 8. 2015; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).
V další části řízení se Ústavní soud zabýval stěžovatelkou tvrzeným nezákonným zásahem do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu, k němuž mělo údajně dojít ze strany okresního soudu ve výše označené opatrovnické věci, přičemž v této souvislosti dospěl k závěru, že s ohledem na níže uvedené důvody v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka napadá tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, v dané věci údajně "nezákonný postup" okresního soudu v předmětném opatrovnickém řízení. Z obsahu ústavní stížnosti především nelze zjistit v jakém konkrétním postupu, který v době podání ústavní stížnosti trvá, má spočívat údajná "nezákonnost" procesních úkonů okresního soudu, přičemž rovněž z absence odpovídajícího petitu není zřejmé, jakou "nápravu" by vlastně stěžovatelka po Ústavním soudu požadovala.
Jak přitom plyne z ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, výrokový potenciál Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti v zásadě dvojí: Budˇ Ústavní soud může zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci (čehož se stěžovatelka domáhala ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu), nebo příslušnému státnímu orgánu zakáže, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením práva. Nic takového však stěžovatelka v ústavní stížnosti nepožaduje.
Pokud stěžovatelka napadá postup okresního soudu v případě znaleckého zkoumání rodičů nezletilé v souvislosti se zahájeným opatrovnickým řízením, je Ústavní soud především nucen konstatovat, že odmítáním zúčastnit se soudem vyžádaného vyšetření u specialistů znaleckého institutu k předem zadaným otázkám znalcům (jaké jsou výchovné kompetence matky a otce nezletilé a jaký je vztah nezletilé k rodičům, jaké je přání nezletilé ohledně styku s otcem a zda je výchovná kompetence rodiče omezena případnou duševní poruchou a v jakém rozsahu) se stěžovatelka vědomě snaží zmařit řádné a tedy i včasné projednání opatrovnické věci.
Takový obstrukční postup stěžovatelky nelze nijak ospravedlnit, a to ani jejím poukazem na údajně trvalé onemocnění krční páteře. Je především v zájmu nezletilé, aby řízení o podaných návrzích mohlo být co nejrychleji skončeno, přičemž stěžovatelce nic v budoucnosti nebrání v tom, aby výsledky znaleckého zkoumání případně zpochybnila cestou zákonných procesních prostředků.
K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti lze v této souvislosti jen uvést, že se pohybují na hranici neodůvodněných hypotéz, které se skutečnými základními právy stěžovatelky nemají cokoli společného. Úvahy stěžovatelky o údajné dehonestaci osoby stěžovatelky jako otce nezletilé i o údajně předem plánovaném omezení jejích rodičovských práv postrádají reálný základ. Otázky zadané okresním soudem znalcům znaleckého institutu nemohou, jako zcela standardní otázky spojené se zkoumáním míry výchovné způsobilosti každého z rodičů nezletilé R., jak svým charakterem, tak i obsahem, mít zásadní negativní dopad do osobnostních práv stěžovatelky, tím méně pak do práva na osobní svobodu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 27. 4. 2018 č. j. Nc 562/2018-97 podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustný návrh; ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu