Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 30 Cdo 856/2025-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2024 č. j. 55 Co 208/2024-81 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. května 2024 č. j. 14 C 185/2023-58, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 17, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí a vyžádaného dovolání plyne, že stěžovatel požadoval od vedlejší účastnice poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tu mu vedlejší účastnice poskytla, podle stěžovatele však trvalo řízení o poskytnutí informace příliš dlouho. Proto se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici náhrady majetkové i nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Nárok nejprve neúspěšně uplatnil u samotné vedlejší účastnice, posléze se domáhal náhrady újmy soudně. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud v Praze následně rozsudek obvodního soudu taktéž napadeným rozsudkem potvrdil.
3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl, dílem jako vadné, dílem jako nepřípustné. U první otázky vznesené v dovolání stěžovatel vymezil dva vzájemně rozporné předpoklady přípustnosti dovolání, aniž tento rozpor objasnil; tím předpoklad přípustnosti dovolání vymezil vadně. Ohledně druhé otázky sice dovolání vadné nebylo, na této otázce však rozhodnutí městského soudu nestálo. Stěžovatel namítal, že se soudy nezabývaly celkovou délkou řízení o poskytnutí informací. Podle Nejvyššího soudu se však soudy celkovou délkou řízení zabývaly a městský soud dospěl ve shodě s obvodním soudem k závěru, že řízení sice bylo dlouhé, ale vedlejší účastnice se v něm intenzivně zabývala žádostí stěžovatele a řízení plynule probíhalo. Konečně třetí dovolací námitku vymezil stěžovatel souhrnně jako nesprávnost dalších závěrů, a odkázal v tomto rozsahu na podání před soudy nižšího stupně. Podle Nejvyššího soudu však musí dovolání obstát samo o sobě, nelze v něm takto odkazovat na předchozí podání, neboť z povahy věci nemohou tato podání reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud své rozhodnutí založil. Kromě toho stěžovatel ke třetí námitce nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ani dovolací důvod.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí čtyři okruhy argumentace. Zaprvé, soudy ignorovaly nález ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 , podle kterého se při posuzování délky řízení nahlíží na řízení jako celek, od podání žádosti do jejího vyřízení. Městský soud však hodnotil pouze dílčí fáze řízení. Zadruhé, stěžovateli byla informace poskytnuta pozdě, což ji znehodnocuje. Řízení bylo příliš dlouhé. Zatřetí, v těchto věcech se nemajetková újma presumuje, stěžovatel ji nebyl povinen prokazovat. Základ ústavní stížnosti pak leží v tom, že Nejvyšší soud odmítl dovolání formalisticky.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel též částečně vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona), ústavní stížnost je zčásti přípustná a zčásti nepřípustná (viz dále).
6. Nejvyšší soud shledal jednu ze tří dovolacích námitek nepřípustnou, dvě zbývající odmítl pro vady. V řízení o ústavní stížnosti může Ústavní soud ohledně těchto dvou námitek zkoumat pouze to, zda bylo dovolání skutečně vadné, nemůže se však zabývat meritem věci. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) Ústavní soud vysvětlil, že je-li dovolání vadné, není jeho odmítnutí Nejvyšším soudem porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a současně stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, proti kterým je tak ústavní stížnost nepřípustná (viz body 59 až 61 stanoviska).
7. Co se týče první dovolací otázky ("zda účastník správního řízení je oprávněn k odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávním úředním postupem orgánu státní moci v případech, kdy v dojde k porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a tím k nepřiměřeně dlouhé délce řízení v důsledku důvodného uplatnění opravných prostředků ve správním řízení nebo správním řízení soudním účastníkem řízení"), stěžovatel vymezil přípustnost dovolání pomocí dvou předpokladů: právní otázka "nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zcela vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně". Podle judikatury Ústavního soudu platí, že využije-li dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vícero možností plynoucích z § 237 občanského soudního řádu jako případných předpokladů v jejich posloupnosti, neporušuje tím požadavek, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jen jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání [nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20 (N 59/105 SbNU 163), bod 21]. Předpoklady přípustnosti mohou být dle okolností uvedeny též alternativně (bez stanovené posloupnosti), přičemž případná vada se může týkat pouze části takto vymezené přípustnosti [např. nálezy ze dne 3. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 2469/22 (N 3/116 SbNU 22), body 24 až 29 a ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23 , body 17 násl.].
8. V nálezu III. ÚS 2469/22 se Ústavní soud zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu, které odmítlo dovolání, v němž byla přípustnost vymezena tak, že napadený rozsudek "závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny", načež následoval seznam otázek. Odmítnutí dovolání pro vady shledal Ústavní soud v nálezu III. ÚS 2469/22 neústavním. Stěžovatel skutečně pochybil, tvrdil-li u všech právních otázek, že se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Z logiky věci totiž u stejné právní otázky nemohou zároveň platit obě tato tvrzení: buď určitá otázka nebyla dovolacím soudem vyřešena vůbec, anebo odvolací soud judikaturu Nejvyššího soudu nerespektoval. Zároveň však platí, že nevypořádání se s judikaturou dovolacího soudu se týká jen části vymezených podmínek přípustnosti, konkrétně části, v níž dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naopak v části, v níž dovolatel uvádí, že jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, se měl dovolací soud těmito otázkami zabývat. Podle Ústavního soudu by napadené usnesení Nejvyššího soudu obstálo, pokud by tento soud uvedl (byť i velmi stručně), že se namítanými otázkami v minulosti již zabýval a alespoň namátkou odkázal na rozhodnutí, ve kterých tak učinil, resp. vysvětlil, že např. na těchto otázkách nezávisí napadené rozhodnutí (nález III. ÚS 2469/22 , body 27 a 28).
9. Napadené usnesení je tedy ohledně první otázky vskutku na hraně ústavnosti. Přesto ještě pohledem ústavnosti obstojí. Nejvyšší soud totiž čelil stěžovatelovu dovolání, které necitovalo byť jen jeden jediný judikát Nejvyššího soudu, to za situace, kdy stěžovatel sám připustil, že tu nějaká judikatura existuje - a to v obou naznačených alternativách vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Uváděl totiž, že jednak je tu ve vztahu k této otázce vnitřně rozporná judikatura Nejvyššího soudu (ani náznakem však neuvedl jaká), jednak tato otázka dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla "zcela vyřešena" (čímž jasně opět naznačuje, že tu nějaká judikatura existuje, ale doposud nepostihuje problém v jeho celistvosti). V reakci na takto zmateně popsané dovolání je proto přístup Nejvyššího soudu ještě udržitelný.
10. Dovolání je vadné i ohledně třetí dovolací námitky. Stěžovatel pouze povšechně vyjmenoval namítané vady a odkázal na svá podání z řízení před soudy nižšího stupně. Odůvodnění dovolání však nelze nahrazovat odkazem na jiná podání, jak jasně plyne z § 241a odst. 4 občanského soudního řádu (již před účinností tohoto ustanovení k tomuto závěru dospěla i judikatura, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, č. 30/2011 Sb. rozh. civ.).
11. Ústavní stížnost je tak v této části nepřípustná proti rozsudku obvodního soudu a městského soudu, protože stěžovatel nevyčerpal řádně procesní prostředky obrany, a proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná, Nejvyšší soud nelze kritizovat za "formalismus".
12. Ústavní soud se může zabývat věcně pouze první stěžovatelovou námitkou (tu jedinou Nejvyšší soud neodmítl pro vady, ale z důvodů závisejících na jeho uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel tak řádně vyčerpal procesní prostředky obrany). Stěžovatel namítá, že soudy nepřihlížely při posuzování délky řízení k délce celého řízení, čímž nerespektovaly nález ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 (zejm. jeho body 45 až 47). V tom však se stěžovatelem nelze souhlasit. Obvodní soud i městský soud vzaly v potaz řízení jako celek, nikoli jen jeho dílčí části. Řízení jako celek však nepovažovaly za nepřiměřeně dlouhé, zejména s ohledem na to, že věc byla posuzována na vícero stupních správního řízení (viz zejm. body 35, 36, 40 až 43 a 50 rozsudku obvodního soudu a bod 12 rozsudku městského soudu). Napadená rozhodnutí nemohou být neústavní jen proto, že dospěly k opačnému závěru, než zastává stěžovatel. V této části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh nepřípustný; protože ve zbývající části nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, odmítl ji dále jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu