USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem v Liberci, Železná 255/24, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 64 120 Kč s příslušenstvím z částky 62 920 Kč jako náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 185/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 55 Co 208/2024-81, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se žalobou ze dne 14. 7. 2023 (ve znění dalších doplnění) domáhal na žalované zaplacení částky 62 920 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které Ministerstvo financí vedlo o jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „InfZ“), a částky 1 200 Kč jako uhrazení paušálních nákladů uvedeného řízení jakožto náhrady škody. Žalobce se svých požadavků nejprve domáhal u žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) podáním doručeným jí dne 30. 1. 2023, kdy mu bylo 1. 7. 2023 doručeno stanovisko žalované vyznívající v tom smyslu, že nejsou splněny podmínky pro přiznání nároku.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 C 185/2023-58, zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení 64 120 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 62 920 Kč za období od 30. 1. 2023 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
5. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Žalobce vymezuje první dovolací důvod otázkou, „zda účastník správního řízení je oprávněn k odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávním úředním postupem orgánu státní moci v případech, kdy v dojde k porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a tím k nepřiměřeně dlouhé délce řízení v důsledku důvodného uplatnění opravných prostředků ve správním řízení nebo správním řízení soudním účastníkem řízení“, s tím, že jde o právní otázku, která „nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zcela vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Z obsahu dovolání musí být také patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Těmto požadavkům dovolatel v dotčené části dovolání nedostál, jestliže označil dva navzájem neslučitelné předpoklady přípustnosti dovolání, aniž by v ostatním textu dovolání tento rozpor uvedl na pravou míru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 477/2023, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 1308/23, či ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1146/2020, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I.ÚS 1434/21). Přístup Nejvyššího soudu byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
9. Žalobce dále namítá, že odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně uvedl, že přezkumná řízení byla plynulá a bezprůtahová, avšak zcela pominul zabývat se celkovou dobou řízení od vyžádání informace žalobcem do jejího poskytnutí příslušným orgánem. Tato výhrada neodpovídá odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, žalobce totiž pomíjí, že v jeho odstavci 12 se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „v průběhu 301 dnů se žalovaná intenzivně zabývala návrhem žalobce (…) a nebylo zjištěno, že by zde byl nějaký časový úsek, v němž by v řízení neprobíhalo.” Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že věc trvala uvedenou dobu i proto, že byla posuzována na více stupních včetně Úřadu na ochranu osobních údajů. Odvolací soud se tedy celkovou dobou řízení dostatečným způsobem zabýval. Pokud žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, ze kterého plyne, že se řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace posuzuje jako řízení jediné, v rámci kterého má žalobce nárok na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, a odvolací soud stejně jako soud prvního stupně došel k závěru, že řízení trvalo 301 dní (viz odstavec 4 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tedy od 19. 5. 2022, dne podání žádosti, do 16. 3. 2023, dne poskytnutí informace, je jeho závěr v souladu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu. V té se mimo jiné dále uvádí, že „samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů“. Uvedená otázka tedy přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Uvádí-li žalobce „pro úplnost“, že „namítá nesprávnost i dalších závěrů odvolacího soudu, ve kterých odvolací soud odkázal na právní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména tvrzenou neaktivitu žalobce pro rychlejší vyřízení jeho žádosti, význam řízení pro žalobce a absenci práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a to z důvodů, které žalobce již obsáhle specifikoval ve svých předchozích podání odvolacímu soudu a soudu prvního stupně a na které žalobce pro stručnost v plném rozsahu odkazuje“, nerespektuje, že dovolání musí obstát jako podání samo o sobě, aniž by bylo možné v něm odkazovat na jiná podání a projevy dovolatele uskutečněné v předchozím průběhu řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3084/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3158/2011), neboť podání předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud své rozhodnutí založil (viz též § 241a odst. 4 o. s. ř.) . Dovolání je tedy v této části vadné, když nelze přehlédnout, že žalobce k těmto neadresným námitkám nevymezil ani předpoklad přípustnosti podle § 237 o. s. ř., ani dovolací důvod podle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu