Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Mateje Kozy, zastoupeného Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou, sídlem Dobrovského 554/10, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2023 sp. zn. 14 To 104/2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. září 2023 č. j. 8 Nt 303/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel je advokátem, který byl opatřením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 2. 2023 sp. zn. 8 Nt 8/2023 v řízení o vydání vyžádaného V. A. (A.) do cizího státu (Ruské federace) ustanoven obhájcem vyžádaného. Uvedené řízení skončilo na základě usnesení krajského soudu ze dne 6. 6. 2023 sp. zn. 8 Nt 303/2023, které nabylo právní moci téhož dne.
3. Napadeným usnesením krajského soudu byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 37 865 Kč (věta první výroku) a ve zbytku vyúčtování odpovídajícímu částce 10 200 Kč byl jeho návrh zamítnut (věta druhá výroku). Důvod zamítnutí části stěžovatelem uplatněného nároku spočíval v tom, že krajský soud nepřiznal stěžovateli odměnu za dva vyúčtované úkony spočívající v nahlížení do spisu a za jeden úkon spočívající v sepsání vyjádření k návrhu státní zástupkyně, neboť tyto úkony nemají oporu ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
4. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatel namítá, že s ohledem na okolnosti věci bylo namístě považovat nahlížení do spisu za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Má za to, že z hlediska obhajoby šlo o účelný a nezbytný úkon. Připomíná, že zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), nezná institut seznámení se se spisem u skončení vyšetřování a vyžádaný a jeho obhájce nemají jinou možnost se seznámit s obsahem spisu než nahlížením do něj v průběhu řízení o vydání. Výklad zastávaný obecnými soudy považuje za nepřijatelně restriktivní a na újmu řádné obhajoby. Na podporu svého názoru odkazuje na nálezy ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (N 42/105 SbNU 11) a ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2289/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. Rovněž vyjádření k návrhu státní zástupkyně ze dne 1. 6. 2023 považuje stěžovatel za samostatný úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu v návaznosti na § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Poukazuje na to, že možnost vyjádřit se k důvodům žádosti o vydání do ciziny představuje základní právo obviněného. V reakci na argumentaci obecných soudů připouští, že vyžádaný s návrhem státní zástupkyně nepolemizoval, neboť tento návrh vyzníval v jeho prospěch. Uvádí však, že soud není návrhem státní zástupkyně vázán a že ve vyjádření mj. upozorňoval na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, což návrh státní zástupkyně neobsahoval.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas - s výjimkou dále uvedenou - oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V rozsahu, ve kterém stěžovatel napadá větu první výroku rozhodnutí krajského soudu, kterou mu byla přiznána částka 37 865 Kč, tj. bylo mu vyhověno, jde o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že k náhradě nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil zdrženlivě tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189) a usnesení ze dne 5. 8. 2022 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307) nebo ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12 ]. A o takový případ v dané věci nejde.
9. Krajský soud na straně 2 napadeného usnesení konstatoval, že dva stěžovatelem účtované úkony právní služby spočívající v nahlížení do spisu (ve dnech 13. 2. 2023 a 29. 5. 2023) nemají oporu v advokátním tarifu, který v § 11 odst. 1 písm. f) předpokládá přiznání mimosmluvní odměny pouze za prostudování spisu při skončení vyšetřování. Krajský soud v této souvislosti připomněl, že se v předmětném trestním řízení vyšetřování nekonalo a že se toto řízení týkalo návrhu státní zástupkyně na vyslovení nepřípustnosti vydání státního občana Ukrajiny za účelem trestního stíhání. Krajský soud reagoval i na nálezy sp. zn. III. ÚS 2289/21 a
I. ÚS 3906/17 , na něž stěžovatel odkazoval, a konstatoval, že v dané věci nelze bez dalšího uplatnit závěry vyplývající z uvedených nálezů.
10. Tuto argumentaci následně doplnil a prohloubil vrchní soud na straně 3 napadeného usnesení, když připomněl, že podle citovaných nálezů Ústavního soudu lze nahlížení do spisu podřadit pod úkon srovnatelný s prostudováním spisu při skončení vyšetřování tehdy, jestliže se svojí povahou kvalitativně blíží úkonu uvedenému v advokátním tarifu. Zmíněny byly zejména případy, kdy obhájce převezme obhajobu v průběhu trestního stíhání a touto cestou se seznamuje s dosavadním řízením ve složité věci, dále případy, kdy v průběhu trestního stíhání trvajícího delší dobu byl spis doplněn řadou důkazů obhajobě dosud neznámých, anebo situace, kdy obhájce potřebuje pro kvalitní zpracování opravného prostředku reagovat na obsah důkazů založených ve spisu ve věci, v níž k seznámení s výsledky vyšetřování nedošlo.
Vrchní soud konstatoval, že u stěžovatele o takovou či podobnou situaci nešlo, neboť řízení vedené podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci o vydání do ciziny je v porovnání s trestním stíháním daleko jednodušší, neprovádí se zde obsáhlé dokazování, neboť se nerozhoduje o vině a trestu.
11. Ústavní soud považuje uvedenou argumentaci obecných soudů za rozumnou a přiléhavou. Je vhodné pouze dodat, že ratio decidendi výše uvedených nálezů, na něž stěžovatel odkazuje, spočívá v povinnosti obecných soudů zkoumat účelnost konkrétního nahlížení do spisu ve vazbě na průběh a okolnosti každého řízení (dále také např. usnesení ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1351/22 , ze dne 5. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 663/22 , ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2415/22 nebo ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. IV.
ÚS 3520/22 ). Jinak řečeno, z uvedených nálezů nevyplývá, že by nahlížení do spisu mělo být bez dalšího posuzováno jako samostatný úkon právní služby, za který obhájci náleží odměna podle advokátního tarifu. V posuzované věci obecné soudy zmíněnou povinnost splnily, neboť při rozhodování vycházely ze zvláštní povahy řízení o návrhu státní zástupkyně na vyslovení nepřípustnosti vydání z hlediska výkonu obhajoby, které se svou povahou téměř blížilo řízení nespornému (viz dále) a byl v něm veden nikoli rozsáhlý spis.
12. K nepřiznání odměny za úkon spočívající v sepsání vyjádření k návrhu státní zástupkyně odkazuje Ústavní soud především na strany 3 a 4 napadeného usnesení vrchního soudu. Tato argumentace vycházela nejen z toho, že stěžovatel (resp. jeho klient) s návrhem státní zástupkyně nepolemizoval, ale také z toho, že se obsah vyjádření stěžovatele ve veřejném zasedání neprobíral a sám stěžovatel na něj v průběhu veřejného zasedání neodkazoval. Stěžejní význam pak má argument, že je věcí obhájce, jakým způsobem bude tlumočit stanovisko klienta k předmětu řízení, přičemž kdyby obhájce stanovisko toliko přednesl při jednání soudu, nepochybně by o úkon právní služby nešlo.
Není proto důvod označit vyjádření k návrhu státní zástupkyně za úkon právní služby jen proto, že toto vyjádření nebylo předneseno při jednání soudu, ale ještě před jeho konáním je stěžovatel založil v písemné podobě do spisu. Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám vytkl, zvláště když stěžovatel na klíčové prvky těchto úvah v ústavní stížnosti nereaguje.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy v posuzované věci nepostupovaly svévolně, když stěžovateli nepřiznaly odměnu za tři jím nárokované úkony. Dostatečným a rozumným způsobem odůvodnily svůj závěr, že uvedené tři úkony nelze posuzovat podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, tedy že nejde o úkony právní služby.
14. Ústavní soud tak ústavní stížnost v celém rozsahu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřovala proti větě první výroku rozhodnutí krajského soudu podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu, ke kterému nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu