Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů P. T., t. č. Věznice Ostrov, a T. Č., obou zastoupených JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2023 č. j. 4 Tdo 565/2023-578, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2022 č. j. 12 To 192/2022-452 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. října 2022 č. j. 3 T 139/2022-332, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 17 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") uznáni vinnými ze spáchání přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 a 3 písm. a) téhož zákona. Přečinu se dopustili dne 1. 8. 2022 kolem 12.00 hodin, kdy na sociální síti Meta Platforms z uživatelského účtu nesoucího jméno "X", jenž je spravován stěžovatelem T. Č., živě vysílali v přímém přenosu audiovizuální snímek. V něm společně dehonestovali občany Ukrajiny a své posluchače vybízeli, aby proti Ukrajincům projevovali nenávist a odpor. Stěžovatel P. T. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a stěžovatel T. Č. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v odvolacím řízení rozsudek okresního soudu částečně zrušil a rozhodl o trestu sám, a to pouze ve vztahu ke stěžovateli T. Č. ve výroku o trestu. Podle krajského soudu by totiž uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody stěžovateli T. Č. bylo nepřiměřeně přísným potrestáním s ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovateli T. Č. tak uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu 2 roky.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na obhajobu a právo na svobodu projevu. Řízení před obecnými soudy podle stěžovatelů trpí řadou vad týkajících se místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že živé vysílání stěžovatelů bylo natočeno v Kladně, mělo daný případ dozorovat státní zastupitelství v Kladně, nikoliv státní zastupitelství na Praze 1, a o vazbě měl potom rozhodnout Okresní soud v Kladně, nikoliv Obvodní soud pro Prahu 1.
6. Dále stěžovatelé uvádí, že soudy nesprávně aplikovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Na závěr stěžovatelé porovnávají své výroky s výrokem senátorky Miroslavy Němcové, který byl řešen v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1168/23 . Docházejí k závěru, že orgány činné v trestním řízení a následně i soudy rozhodovaly rozdílně, třebaže podle jejich názoru šlo skutkově o podobné věci. Zatímco výroky zaměřené proti Rusům potrestány nebyly, tak za výroky proti Ukrajincům byli stěžovatelé shledáni trestně odpovědnými.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, až na výjimku uvedenou v bodu 8. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. V rozsahu, ve kterém krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno.
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzované věci nestalo.
10. Stěžovatelé namítají vady místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení. Ty mají spočívat v tom, že byl vzhledem k místu natočení videa (okres Kladno) příslušný policejní orgán v Kladně a dozorovat věc mělo státní zastupitelství v Kladně. Byť není místní příslušnost dovolacím důvodem podle § 265b trestního řádu, Nejvyšší soud se touto námitkou stěžovatelů stručně zabýval a vysvětlil, proč byla respektována všechna procesní pravidla a že k tvrzeným vadám nedošlo. Ústavní soud se s tímto odůvodněním dovolacího soudu ztotožňuje a porušení procesních pravidel, resp. práv plynoucích z čl. 40 Listiny, neshledal. Stěžovatelé navíc žádnou ústavněprávní argumentaci v tomto směru nepředkládají.
11. Stěžovatelé dále namítali nesprávnou aplikaci judikatury ESLP ve vztahu k svobodě projevu. Svoboda projevu představuje konstitutivní znak pluralitní společnosti a jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce [nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11
(N 44/64 SbNU 521), bod 19].
12. Podstatou argumentace stěžovatelů je, že trestněprávní postižení jejich projevů publikovaných na veřejné síti Meta Platforms je v rozporu s jejich ústavně zaručenými právy, zejména se svobodou projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu Ústavní soud uvádí následující. Svoboda projevu je obecně zaručená čl. 17 odst. 1 Listiny a konkretizovaná v odst. 2 téhož článku. Zároveň však čl. 17 odst. 4 Listiny stanoví, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
13. Výkon ústavně garantovaného práva na svobodu projevu proto není absolutní a za vymezených podmínek může být omezen, pokud se dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu již zmiňovaného čl. 17 odst. 4 Listiny. Svoboda projevu podléhá omezení a stát může do této svobody jednotlivce zasáhnout, pokud je takové omezení stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a je v demokratické společnosti nezbytné.
V zájmu ochrany práv a svobod druhých je tak omezena svoboda projevu například ustanoveními soukromého práva, jakož i ustanoveními trestního práva, a to s důsledky, které zákon v tomto směru předpokládá. Příkladem druhé zmiňované skupiny je i § 356 trestního zákoníku, který stanovuje trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, kdy jednotlivec za určitou formu projevu, která naplňuje tuto skutkovou podstatu, může být shledán trestně odpovědný za takový projev.
Je úlohou obecných (trestních) soudů předmětné ustanovení v každé jednotlivé věci ústavně konformním způsobem interpretovat a aplikovat. Soud musí všechny zmiňované předpoklady náležitým způsobem vyhodnotit, když všechna omezení svobodného projevu provedená toliko zákonem je přitom třeba vykládat s respektem právě ke svobodnému projevu (viz bod 21 nálezu ze dne 6. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 771/22
).
13. Podle judikatury ESLP se svoboda projevu (čl. 10 odst. 1 Úmluvy) vztahuje nejen na informace nebo myšlenky příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují [rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Von Hannover proti Německu (č. 2) ze dne 7. 2. 2012, stížnost č. 40660/08 a 60641/08, bod 101; obdobně též bod 24 nálezu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08
(N 63/56 SbNU 711)]. Současně však svoboda projevu podléhá omezením (čl. 10 odst. 2 Úmluvy) a nevztahuje se mj. na extrémní a nenávistné projevy (tzv. hate speech).
14. ESLP v tomto směru zdůraznil, že v demokratické společnosti může být považováno za nezbytné sankcionovat a předcházet všem formám projevů, které propagují, vyvolávají, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na nesnášenlivosti jinakosti, a to i prostřednictvím norem trestního práva (rozsudek ESLP ve věci Budinova a Chaprazov proti Bulharsku ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 12567/13, bod 90, či Erbakan proti Turecku ze dne 6. 7. 2006, stížnost č. 59405/00, bod 56). ESLP opakovaně v této souvislosti uvádí, že projevy směřující k vyvolání rasové nenávisti nepožívají ochrany podle čl.
10 Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Perinçek proti Švýcarsku ze dne 15. 10. 2015, stížnost č. 27510/08, bod 230). Zejména v současné internetové době se takové projevy mohou šířit po celém světě během několika sekund a někdy zůstávají trvale dostupné na veřejné internetové síti (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Delfi AS proti Estonsku ze dne 16. 6. 2015, stížnost č. 64569/09, bod 110).
15. Ústavní soud rekapituluje, že se obecné soudy v daném případě zabývaly naplněním skutkové podstaty přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jine´ skupiny osob a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 355 a § 356 trestního zákoníku. Výroky a formu audiovizuálního záznamu z živého vysílání označily soudy za hate crime. Své závěry přitom obecné (trestní) soudy náležitým způsobem odůvodnily. Ústavní soud v tomto směru sdílí názor Nejvyššího soudu, že učiněné projevy z hlediska jejich závadnosti z pohledu trestního práva svědomitě vyhodnotily.
Omezení, ke kterému v této věci došlo, předpokládá zákon a zároveň sleduje legitimní cíl ochrany práv jiných. Nezbytnost zásahu byla posouzena na základě způsobu, intenzity, obsahu a dosahu vyjádření stěžovatelů, které bylo učiněno na sociální síti Meta Platforms a bylo veřejnosti plně přístupné. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s výše nastíněnými východisky. Obecné soudy se v nich zabývaly námitkami stěžovatelů (tvrzením, že projev stěžovatelů není nenávistný, srovnávání s jinými projevy aj.), podrobně je vypořádaly, a lze na ně proto v podrobnostech odkázat.
16. Stěžovatelé v ústavní stížnosti taktéž odkazují na usnesení ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 1168/23
. K tomu Ústavní soud předesílá, že obecně platí, že každý případ je nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétní věci. Za stěžejní považuje, zda soudy v jejich věci dostatečným způsobem - jasně a srozumitelně - vysvětlily, proč projev stěžovatelů pod rozsah svobody projevu nespadá a proč je dána jejich trestní odpovědnost. Případné srovnání s projevem Miroslavy Němcové není pro posouzení omezení svobody projevu, respektive trestní odpovědnosti stěžovatelů významné; významné je právě odůvodnění konkrétních závěrů obecných (trestních) soudů.
17. Ústavní soud proto konstatuje, že soudy v posuzované věci nepochybily, pokud konstatovaly, že výroky stěžovatelů nejsou projevem chráněným ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny, resp. čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Shodně Ústavní soud uvádí, že závěry obecných (trestních) soudů jsou v souladu s jeho judikaturou i judikaturou ESLP.
18. Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Zčásti (bod 8 výše) pro svou nepříslušnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu, neboť nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu