Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, zastoupeného JUDr. Janem Kubálkem, advokátem, se sídlem Rybářská 225, 373 82 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. června 2016 č. j. 5 As 140/2015-41, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2015 č. j. 10 A 122/2013-154 za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Jihočeské univerzity České Budějovice, Branišovská 1645/31a, 370 05 České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 4. června 2015 č. j. 10 A 122/2013-154, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 31. července 2013 č. j. 01/0396/13, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí děkana Teologické fakulty Jihočeské univerzity České Budějovice ze dne 7. prosince 2009 č. j. 04/1359/09 o ukončení studia stěžovatele.
Dále stěžovatel namítá nesprávnou interpretaci § 68 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů krajským soudem i Nejvyšším správním soudem. Uvádí, že nebylo vyhověno všem důkazním návrhům stěžovatele a namítá, že nejsou splněny podmínky pro ukončení studia podle ustanovení čl. 27 odst. 1 písm. c) a d) Studijního a zkušebního řádu. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ohledně extrémních rozporů mezi zjištěnými skutkovými závěry a s právními závěry a na další judikaturu Ústavního soudu.
V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
Zjevně neopodstatněnou je totiž mj. taková ústavní stížnost, ve které stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení pouze námitky, se kterými se v předchozím řízení již obecné soudy řádně vypořádaly. Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti. Oproti názoru stěžovatele totiž všem relevantním námitkám věnoval náležitou a pečlivou pozornost Nejvyšší správní soud; na odůvodnění napadeného rozsudku proto postačí pro stručnost v úplnosti odkázat.
Všechny stěžovatelovy námitky již byly uváděny i v předchozím řízení o kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se jimi v čl. IV. (str. 6-18) odůvodnění napadeného rozsudku zcela vypořádal. Pokud tedy Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou, nelze tomuto jeho závěru z ústavněprávních pozic nic vytknout.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu