Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Darebníka, zastoupeného Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem, sídlem Za Poštou 112, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2024 č. j. 22 Cdo 1969/2024-154, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2024 č. j. 37 Co 211/2023-133 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. září 2023 č. j. 22 C 107/2023-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Hany Vavříkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení ústavně zaručených práv v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení, že věcné břemeno (?pozemková služebnost) odpovídající právu cesty, jízdy a chůze přes její pozemek ve prospěch pozemku stěžovatele bylo promlčeno. Eventuálně navrhovala, aby soud věcné břemeno zrušil. Věcné břemeno bylo zřízeno kupní smlouvou z roku 1937. Stěžovatel ani jeho právní předchůdci věcné břemeno dlouhodobě nevyužívali, k přístupu užívali pozemek, který v současnosti vlastní stěžovatelova manželka.
3. Okresní soud v Hodoníně napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že věcné břemeno bylo nejpozději v roce 2013 promlčeno. Z dokazování totiž vyplynulo, že minimálně od června 2003 stěžovatel ani jeho předchůdci nejevili o výkon práva z věcného břemene zájem. Následek ve formě promlčení nastoupil uplynutím promlčecí doby a uplatněním námitky promlčení bez ohledu na to, zda k pozemku stěžovatele existovala jiná přístupová cesta či nikoli. Stěžovatel může případně zahájit spor o zřízení práva nezbytné cesty.
Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl, neboť v části nebylo vůbec věcně projednatelné z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu (otázka, zda námitka promlčení byla vznesena v souladu s dobrými mravy), v části nebylo přípustné, jelikož Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vyřešil obecnou právní otázku, ze které stěžovatelova specifická otázka vycházela (otázka, zda se promlčuje věcné právo, které svým obsahem odpovídá nezbytné cestě podle § 1029 občanského zákoníku).
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neposoudily správně důsledky promlčení věcného práva, které mělo povahu nezbytné cesty zajišťující legální přístup na pozemek. Ve světle judikatury Ústavního soudu není žádoucí, aby existovaly pozemky bez napojení na veřejnou cestu. Proto mělo být existující právo stěžovatele zachováno. Rozhodnutím obecných soudů byl znehodnocen stěžovatelův nemovitý majetek, jelikož bez legálně zajištěného přístupu k pozemku zapsanému v katastru nemovitostí se podstatně sníží počet potenciálních zájemců o pozemek. Stěžovatel sice v danou chvíli využíval pro přístup sousední pozemek manželky, tato možnost je však časově omezená, vázaná jen na ústní souhlas manželky, který může být kdykoli odvolán. Navíc manželčin pozemek neumožňuje průjezd traktorové sekačky, kterou stěžovatel nově po vážném úrazu potřebuje k údržbě svého pozemku využívat.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. U služebnosti se výslovně předpokládá možnost jejího promlčení (§ 611 a § 633 občanského zákoníku). V této věci je nesporné, že byly naplněny rozhodné právní skutečnosti pro promlčení práva z pozemkové služebnosti. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že "své smluvně zřízené právo cesty po dlouhou dobu nevykonal a zároveň v promlčecí době neuplatnil své právo vyplývající z věcného břemene žalobou". Povinný ze služebnosti se může u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu z veřejného seznamu (§ 618 občanského zákoníku, k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, č. 50/2021 Sb. rozh. civ.).
7. Podle stěžovatele však bylo nezbytné zohlednit povahu služebnosti, která měla povahu nezbytné cesty zajišťující spojení pozemku s veřejnou cestou. Právo na zřízení nezbytné cesty se nepromlčuje (§ 614 občanského zákoníku). Ústavní soud k tomu uvádí, že pozemková služebnost v posuzované věci vznikla na základě smluvního ujednání z roku 1937. Obecné soudy dospěly k závěru, že tuto služebnost nelze ztotožňovat s právním institutem nezbytné cesty podle § 1029 občanského zákoníku, kterou povoluje soud konstitutivním rozhodnutím (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, č. 37/2018 Sb. rozh. civ.). Ústavní soud proto neshledal nic neústavního na tom, pokud obecné soudy stěžovatele s případným nárokem na zřízení nezbytné cesty odkázaly na specifické soudní řízení, ve kterém se soudy budou podrobně zabývat naplněním podmínek pro povolení nezbytné cesty včetně toho, zda neexistuje jiná dostupná alternativa.
8. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu