USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Alenou Plintovičovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Masarykovo nám. 11/18, proti žalovanému M. D., zastoupenému Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, o určení neexistence práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C 107/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2024, č. j. 37 Co 211/2023-133, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 800 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Aleny Plintovičové, advokátky se sídlem v Kyjově, Masarykovo nám. 11/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 17. 3. 2023 domáhala určení, že věcné břemeno (služebnost pozemková), jemuž odpovídá právo cesty, jízdy a chůze vlastníka panujícího pozemku parc. č. XY (ostatní plocha) v katastrálním území XY, přes služebný pozemek parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, zřízené podle pozemkové knihy knihovní vložka č. XY pro katastrální území XY dle kupní smlouvy ze dne 21. 4. 1937, je promlčeno. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že promlčeno není, domáhala se jeho zrušení.
2. Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 22 C 107/2023-106, určil, že věcné břemeno (služebnost pozemková), jemuž odpovídá právo cesty, jízdy a chůze vlastníka panujícího pozemku parc. č. XY (ostatní plocha) v katastrálním území XY, přes služebný pozemek parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, zřízené podle pozemkové knihy knihovní vložka č. XY pro katastrální území XY dle kupní smlouvy ze dne 21. 4. 1937, je promlčeno (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 23 327,59 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku 3 575,92 Kč (výrok III).
3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 37 Co 211/2023-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 7 595 Kč (výrok II).
4. Soudy obou stupňů vyšly z těchto nezpochybněných skutkových zjištění: žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v katastrálním území XY (dále také „služebný pozemek“), a tento pozemek je zatížen věcným břemenem – služebností cesty, jízdy a chůze pro dočasné majitele pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále také „panující pozemek“), jenž je na základě darovací smlouvy uzavřené dne 20. 7. 2006 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 8. 8. 2006) ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalovaný a ani jeho právní předchůdci právo odpovídající věcnému břemeni nevykonávali po dlouhá desetiletí, zcela určitě od roku 2003. Toho roku v měsíci červnu bylo právo z věcného břemene vykonáno v souvislosti s jednáním tehdejších vlastníků obou pozemků o způsobu provedení stavby betonové zídky mezi pozemkem služebným a pozemkem panujícím. Žalovaný se o výkon práva nikdy nepokusil přede dnem 23. 4. 2023, kdy nemožnost jeho realizace žalobkyni v dopise ze dne 24. 4. 2024 vytkl (tento dopis podaný k poštovní přepravě dne 28. 4. 2023 nebyl žalobkyni doručen).
5. Takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů (odvolací soud výslovným příklonem k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně) podřadily režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Uvedly, že spor se týká věcného břemene zřízeného jako služebnost (§ 1257 odst. 1 o. z.); jedná se přitom o služebnost cesty umožňující vlastníku panujícího pozemku jak jízdu, tak i chůzi po služebném pozemku (§ 1274 a § 1276 o. z.). Se zřetelem na skutková zjištění o absenci výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni po dobu více než deseti let zakládající jeho promlčení soudy obou stupňů dále přihlédly k ustanovením § 611, § 618, § 631 a § 633 o. z. Skutkový závěr o tom, že právo odpovídající věcnému břemeni bylo naposledy vykonáváno právními předchůdci žalovaného v červnu roku 2003, soudy obou stupňů promítly do konkluze o jeho promlčení k datu 13. 6. 2013, tj. uplynutím deseti let od sepisu dohody dřívějších vlastníků pozemků o provedení oplocení. Pokus žalovaného o jeho výkon dne 23. 4. 2023 nemohl tak mít žádné právní následky, a to tím spíše v situaci, kdy k němu došlo již po podání žaloby, v níž se žalobkyně domáhala určení, že věcné břemeno je promlčeno. Navíc výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, jemuž by bylo bráněno, není uplatnitelný pouhou výzvou, ale podáním žaloby v tříleté promlčecí lhůtě, počítané od uskutečnění rušebního jednání.
6. Soudy obou stupňů reagovaly na argumentaci žalovaného, na níž založil svou procesní obranu o ztrátě přístupu na jeho pozemek přes pozemek služebný, bude-li určena neexistence práva odpovídající věcnému břemeni. Poukázaly na fakt, že žalovaný až do dubna 2023 právo odpovídající věcnému břemeni nevykonával, neboť využíval přístupu přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví jeho manželky; tudíž měl zajištěn, byť s určitými omezeními, jiný přístup. Dále poukázaly na povahu následku nastupujícího přímo na základě právní skutečnosti - uplynutí času, pro nějž není relevantní, zda oprávněný z věcného břemene má ke svému pozemku zřízen jiný přístup. Vysvětlily, že marným uplynutím promlčecí doby je nevykonávané právo oslabeno, aby pak k námitce promlčení vznesené vlastníkem služebného pozemku, došlo k jeho faktickému zániku. Na vznik takových následků přitom nemá žádný vliv fakt, že se ztrátou přímého spojení s veřejnou cestou ztíží užívání pozemku žalovaného, popřípadě bude nutné vyvolat spor o zřízení práva nezbytné cesty.
7. Odvolací soud se podrobně zabýval i argumentem žalovaného, že námitka promlčení vznesená žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci není námitka promlčení výrazem zneužití práva na úkor žalovaného, jemuž by soud nemohl poskytnout ochranu. Vysvětlil, že žalovanému nic nebránilo podat včasnou žalobu a uplatnit své právo na výkon práv z věcného břemene u soudu, a to v situaci, kdy žalobkyně a ani její právní předchůdce nevykonávali žádnou činnost, jež by žalovanému v uplatnění práva bránila. Pasivitu žalovaného odůvodňovanou poukazem na nepříznivý zdravotní stav žalobkyně a riziko zhoršení sousedských vztahů neshledal odvolací soud relevantními okolnostmi, pro které by měla být námitka promlčení vznesená žalobkyní posouzena jako výkon práva odporující dobrým mravům.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výroku I o věci samé) podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení právní otázky [zda se promlčuje věcné břemeno (služebnost) jízdy a chůze v situaci, kdy tato služebnost představuje současně nezbytnou cestu ve smyslu ustanovení § 1029 odst. 1 o. z.], jež dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a pro řešení právní otázky (zda vznesení námitky promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni bylo v souladu s dobrými mravy), při jejímž posouzení se měl odvolací soud částečně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Žalovaný uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v tom, že odvolací soud opomenul přihlédnout k ustanovení § 614 o. z. a nesprávně aplikoval ustanovení § 547 o. z.
9. Dovolací argumentaci vážící se k otázce v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené a opomenutí aplikovat ustanovení § 614 o. z. spojil dovolatel s prokázanou skutkovou premisou, že panující pozemek, jehož je vlastníkem, není spojen s veřejnou cestou. Připustil dále, že práva z věcných břemen se promlčují, nicméně obsahově shodné právo nezbytné cesty ve smyslu § 614 o. z. již nikoliv. V případě natolik specifické služebnosti, jakým je právo cesty (jízdy a chůze) mající současně charakter nezbytné cesty, z žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že by se vlastník nepřístupného pozemku nemohl domáhat opětovného povolení nezbytné cesty dle § 1029 odst. 2 o. z. Dovolatel vysvětlil, že nevidí žádný smysl v tom, aby po zániku služebnosti musel zahajovat nový soudní spor o povolení nezbytné cesty jen proto, že výkonu práva z věcného břemene se dlouhodobě nedomáhal. V této souvislosti poukázal na rozvolnění požadavků na povolení nezbytné cesty vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu (dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020; tento rozsudek je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) a Ústavního soudu (žalovaný připomněl závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20; tento nález je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Konkluze odkazovaných rozhodnutí pak dovolatel projektuje do poměrů projednávané věci v tom smyslu, že nelze-li z hlediska kritéria hrubé nedbalosti dávat žadateli o povolení nezbytné cesty k tíži, že věděl o tom, že nabývá nemovitou věc bez přístupu, pak tím spíše by měla být zachována existující služebnost mající charakter nezbytné cesty.
10. Ve vztahu k řešení právní otázky, za jakých podmínek lze námitku promlčení považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, žalovaný uvádí, že ji odvolací soud vyřešil v rozporu s nijak nespecifikovanou rozhodovací praxí. S využitím skutkového pozadí projednávané věci namítá, že odvolací soud v poukazu na nepříznivý zdravotní stav žalobkyně a ve snaze nezhoršit sousedské vztahy neshledal důvody pro možnost odepřít ochranu práva žalobkyně; přitom se dle mínění dovolatele jednalo o důvody zcela legitimní. Na konto názoru odvolacího soudu, že důvody vedoucí k výmazu desetiletí promlčeného nevykonávaného práva z věcného břemene, jak byly deklarovány žalující stranou (požadavek zástavního věřitele pro zajištění úvěru k rekonstrukci stavby na služebném pozemku), nelze považovat za úmysl způsobit žalovanému újmu, dovolatel uvedl, že tato situace mohla být řešena jiným způsobem, například dohodou o zrušení věcného břemene se současným uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí o jeho opětovném zřízení.
11. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání přisvědčila správnosti rozsudku odvolacího soudu, potažmo rozsudku soudu prvního stupně, jak z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění, tak i právního posouzení věci. Připomněla, že od doby zřízení posuzovaného práva odpovídajícího věcnému břemeni se podstatně změnily okolnosti, za nichž bylo právo před mnoha desetiletími zřízeno. To fakticky způsobilo nepotřebnost jeho výkonu. Žalobkyně popírá, že by se promlčené právo věcného břemene mohlo jakkoliv transformovat v právo nezbytné cesty. Připomíná rovněž, že k jejímu povolení musí být splněna podmínka spočívající v nemožnosti řádně užívat pozemek, což ovšem není případ žalovaného, který panující pozemek nepřetržitě, dlouhodobě a nerušeně užívá, aniž by k tomu využíval pozemek žalobkyně. Připouští, že žalovanému pochopitelně zůstává zachováno právo domáhat se podle svého uvážení a za splnění zákonných podmínek povolení nezbytné cesty. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalovaného veškeré náležitosti kladené občanským soudním řádem na tento mimořádný opravný prostředek (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).
14. Dovolání žalovaného není v rozsahu vymezené právní otázky, zda vznesení námitky promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni bylo v souladu s dobrými mravy, věcně projednatelné (je vadné), neboť dovolatel v jejích intencích řádně nevymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., jak mu ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,“ musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
17. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz)]. Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
18. Přípustnost dovolání lze vymezit i prostřednictvím námitky, že procesním postupem či rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno některé ze základních práv či svobod. Dle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, je námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod považována za dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44 odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu). I v takovém případě však odklon odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu musí být dovolatelem poměřován s konkrétním rozhodnutím či rozhodnutími Ústavního soudu, v níž překládaná právní otázka byla řešena, a její posouzení obecnými soudy na úrovni podústavního práva mělo vliv i na zachování (či porušení) některého ze základních práv nebo lidských svobod.
19. Ve vztahu k posuzované otázce souladu námitky promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni vznesené v dané věci žalobkyní však žalovaný důvod přípustnosti dovolání nevymezil, neboť na jednom místě v textu dovolání uvádí, „při jejímž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu“ a na dalších dvou místech textu „byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí“ a „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v právním posouzení……….“. Z těchto pasáží textu dovolání nelze vůbec zjistit, zda rozpor odvolacím soudem přijatého řešení je poměřován i s judikaturou Nejvyššího soudu nebo výlučně s judikaturou Ústavního soudu (a v takovém případě, v čem konkrétně spočívá ono „částečné“ odchýlení se), nehledě na skutečnost, že judikatura, s nímž má být řešená otázka konfrontována, není uvedením konkrétního rozhodnutí či více rozhodnutí, byť třeba zmíněných příkladmo, specifikována. Důkazem o zřejmě konfuzním způsobu vymezení důvodu přípustnosti dovolání je pak údaj dovolatele podávající se z odstavce druhého článku IV textu dovolání, v němž se uvádí, že „odvolací soud v bodě 12. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku správně citoval judikaturu Ústavního soudu k otázce možnosti posouzení námitky …..“. Žádná judikatura Ústavního soudu se ovšem z označené části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a ani z dalšího textu rozhodnutí nepodává.
20. Dovolání žalovaného není dále dle § 237 o. s. ř. přípustné v rozsahu vymezené právní otázky, „zda se promlčuje věcné právo (služebnost), které svým obsahem odpovídá nezbytné cestě dle ustanovení § 1029 odst. 1 občanského zákoníku“.
21. Z ustanovení § 611, věty první o. z. plyne, že se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. K promlčení práva soud přihlédne k námitce dlužníka tehdy, nebylo-li právo vykonáno v promlčecí době (§ 609 a § 610 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 631 o. z. řadí mezi práva, jež se promlčují, i ta, jež jsou zapsaná do veřejného seznamu, s určením desetileté promlčecí doby, jdoucí ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jedná-li se pak o právo, jež je vykonáváno opakovaně či nepřetržitě, promlčí se, pokud není vykonáváno po dobu deseti let (§ 632 o. z.). Promlčené právo zapsané ve veřejném seznamu vymaže ten, kdo veřejný seznam vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem. Vkladem se do katastru zapisuje vznik, změna, zánik, promlčení a uznání existence nebo neexistence věcného břemene [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Ve smyslu ustanovení § 980 odst. 2, věty druhé o. z. bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Výjimky z promlčitelnosti majetkových práv pak stanoví § 614 o. z., jež mezi taková práva řadí vlastnické právo, právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene.
22. Z citovaných ustanovení zákona zcela jednoznačně vyplývají podmínky, za nichž se právo odpovídající věcnému břemeni, jež je majetkovým právem, pro nějž neplatí některá z výjimek uvedených v ustanovení § 614 o. z., promlčuje. Marným uplynutím zákonem stanovené doby (doby, po kterou není právo vykonáváno) se právo promlčí. V důsledku dlužníkem (povinným z věcného břemene) vznesené námitky promlčení pak oprávněnému (věřiteli) již právo z věcného břemene nelze přiznat. Dovolatelem dovozovaný stav, že právo z věcného břemene se nepromlčí, je-li jeho obsahem výkon oprávnění a povinností, pro nějž by mohlo být zřízeno právo nezbytné cesty, z žádného ustanovení zákona nevyplývá. Ostatně, samostatná úprava institutu nezbytné cesty (§ 1029 až § 1036 o. z.) váže povolení nezbytné cesty na návrh vlastníka nemovité věci, jíž nelze řádně užívat pro absenci dostatečného spojení s veřejnou cestou, o němž rozhoduje soud, a vydané rozhodnutí má konstitutivní povahu. Podmínky pro povolení nezbytné cesty pak soud v řízení zkoumá i s přihlédnutím k tomu, zda nejsou dány okolnosti, pro něž by nezbytná cesta povolena být nemusela (§ 1032 o. z.). Jakákoliv „obsahová proměna“ promlčeného práva v právo jiné, jež se nepromlčuje, avšak jeho podmínky zřízení podléhají posouzení v samostatném řízení, tak možná není. V tomto smyslu dovolací soud považuje ohledně dovolatelem předestřené otázky dovolání za nepřípustné primárně proto, že opak dovolatelem žádaného řešení se podává přímo ze zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015) a zákonná ustanovení o promlčení ani nepřipouštějí jiný výklad vzhledem k jejich jednoznačné dikci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2567/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020).
23. Sekundární důvod nepřípustnosti dovolání pro řešení žalovaným předložené otázky je založen na vztahu (judikaturou dovolacího soudu) neřešené specifické právní otázky a obecnější právní otázky, jejíž řešení rozhodovací praxe dovolacího soudu již reflektuje. Pro takový případ (a o něj jde i v souvislosti s dovolatelem předestřenou specifickou otázkou v poměrech projednávané věci) přípustnosti dovolání rovněž nelze přisvědčit. Nemá totiž smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulovanou otázku dílčí či specifickou, jejíž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5742/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2507/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2213/2019).
24. Judikatura Nejvyššího soudu přijala závěr, že „u služebnosti jako majetkového práva zákon č. 89/2012 Sb. výslovně předpokládá možnost jejího promlčení (§ 611, § 633 o. z.). Obdobně jako podle úpravy zákona č. 40/1964 Sb. je obecným následkem promlčení výrazné oslabení práva – dlužníkovi zaniká povinnost plnit (§ 609 o. z.). Promlčené právo samo o sobě sice nezaniká, ale existuje nadále jako tzv. naturální obligace. Soud totiž k námitce promlčení nemůže zásadně poskytnout oprávněnému ochranu (§ 610 odst. 1 o. z.). Naopak je-li právo odpovídající služebnosti promlčeno, může se povinný ze služebnosti žalobou úspěšně domoci toho, aby se oprávněný takového práva zdržel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 431/2006, publikovaný pod číslem 60/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. V poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014 pak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že „v úvahách o následcích promlčení služebnosti je však dále nutné promítnout i znění § 618 o. z., podle kterého se promlčená služebnost vymaže z veřejného seznamu, ve kterém je zapsána, k návrhu osoby, která má na výmazu právní zájem. Tímto veřejným seznamem je ve vztahu ke služebnostem, které povětšinou váznou na věcech nemovitých, nutno rozumět především katastr nemovitostí vedený podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Zákon s výmazem práva k věci z veřejného seznamu váže vznik domněnky neexistence takového práva (§ 980 odst. 2 věta druhá o. z.), která je projevem materiální publicity veřejných seznamů, která je dále rozvedena v § 984 a § 985. Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci (§ 1257 odst. 1 o. z.) má tedy za následek její faktický zánik. Je-li totiž služebnost skutečně promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu“ (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, a ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 597/2022, nebo na rozsudky odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3645/2023).
26. Z uvedeného je zřejmé, že na dovolatelem položenou otázku, „zda se promlčuje věcné právo (služebnost), které svým obsahem odpovídá nezbytné cestě dle ustanovení § 1029 odst. 1 občanského zákoníku“ pozitivně odpovídá rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící obecnější otázku. V judikatorním řešení lze přitom identifikovat jak následek spojený s uplynutím promlčecí doby a vznesenou námitkou promlčení (oslabení práva a zánik nároku oprávněného domáhat se vynucení povinnosti ze služebnosti), tak i s výmazem práva z katastru nemovitostí (vznik domněnky neexistence práva).
27. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalovaného obsahově směřujícího proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věcném výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání nebylo v rozsahu vymezené právní otázky, zda vznesení námitky promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni bylo v souladu s dobrými mravy, shledáno věcně projednatelné a pro řešení právní otázky, zda se promlčuje věcné právo (služebnost), které svým obsahem odpovídá nezbytné cestě dle ustanovení § 1029 odst. 1 občanského zákoníku, přípustné.
28. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 7. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu