22 Cdo 597/2022-388
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci
žalobkyně I. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou,
LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, proti
žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní město, se sídlem v Praze 10,
Zvonková 3048/2, IČO 00034771, zastoupenému Mgr. Ing. Petrou Bělicovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, za účasti vedlejší účastnice
E. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Národní 58/32, o zrušení služebnosti, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 152/2014, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co 221/2021-328,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co
221/2021-328, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 10. 2021, č. j. 12 Co 221/2021-328, se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
3. 2021, č. j. 20 C 152/2014-254, zamítl žalobu na zrušení věcného břemene
podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. omezujícího vlastnické právo k pozemku parc.
č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY,
objekt k bydlení, zapsanému na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, oproti povinnosti žalobkyně
zaplatit žalovanému náhradu stanovenou soudem (výrok I) a rozhodl o nákladech
řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně neshledal takovou hrubou změnu poměrů po vzniku věcného
břemene, která by úkorně zatěžovala žalobkyni. Uzavřel, že vedlejší účastnice
nabyla družstevní podíl v lednu 2015 a k 1. 4. 2015 se stala nájemkyní bytu,
proto nemohla promlčecí lhůta podle § 632 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), o. z. uplynout. Nepřisvědčil žalobkyni ohledně
počátku běhu promlčecí lhůty podle § 633 o. z., neboť pod uvedenou normu nelze
podřadit zamezení dodávek vody do bytu, v důsledku čehož se stal neuživatelným,
či zamezení vstupu do domu vedlejší účastnici, potažmo žalované, deaktivací
čipové karty. S odkazem na § 6 a § 8 o. z. odmítl poskytnout právní ochranu
jednání žalobkyně, představujícímu zneužití práva, v důsledku kterého chtěla
využít své vlastní nepoctivosti.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021,
č. j. 12 Co 221/2021-328, k odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že služebnost odpovídající právu věcného
břemene podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. omezující vlastnické právo k pozemku
parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova č.
p. XY, objekt k bydlení, zapsanému na LV č. XY pro katastrální území XY, obec
XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu bez náhrady zrušil (výrok I) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že v 70.
letech minulého století byla na domě č. p. XY realizována půdní vestavba (dále
jen „byt“) ve prospěch manželů N., kteří byli členy žalovaného. Uvedený dům
žalobkyně nabyla kupní smlouvou ze dne 29. 2. 2000. Dne 10. 8. 2000 podala
žalobkyně žalobu proti manželům N. o vyklizení bytu, se kterou byla neúspěšná.
Neúspěšná byla i se žalobou na určení, že na domě č. p. XY nevzniklo ve
prospěch žalovaného věcné břemeno; naopak bylo rozhodnuto, že věcné břemeno
užívání bytu na domě č. p. XY vázne. Žalovaný uzavřel s vedlejší účastnicí dne
24. 3. 2015 smlouvu o nájmu družstevního bytu s odkazem na Smlouvu o převodu
družstevního podílu, kterou uzavřela vedlejší účastnice s D. N. V roce 2009
žalobkyně odpojila přívod vody do bytu a následně znemožnila vstup do domu a
bytu deaktivací čipové karty. Byt nebyl od podzimu 2009 užíván. Ke dni podání
žaloby o ochranu rušené držby 2. 12. 2020, která byla zamítnuta, byt neužívala
ani vedlejší účastnice, a to více jak 5 let.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně důvodně namítala promlčení podle § 632 o.
z. i podle § 633 o. z. Tím, že odpojila přívod vody do bytu, uvedla byt do
neobyvatelného stavu. Následně znemožnila vedlejší účastnici přístup k bytu a
do celého domu deaktivací vstupních karet. Od tohoto okamžiku (minimálně
podzimu 2009) předmět, se kterým je věcné břemeno spojeno, přestal být
způsobilý k výkonu práv a povinností spojených s nájmem bytu, tedy i k výkonu
práv pronajímatele, a žalovaný tak fakticky přestal vykonávat právo věcného
břemene užívání bytu ve prospěch svých nájemců v postavení družstevních nájemců
podle § 685 odst. 2 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“). Služebnost užívání bytu se tak podle § 632 o. z. promlčela. Z
důvodu promlčení služebnost zanikla. Odvolací soud neshledal důvodnou obranu
žalované, že to byla žalobkyně, kdo bránil výkonu věcného břemene, zejména
proto, že věcné břemeno se může promlčet i bez zavinění oprávněného, jestliže
mu objektivní důvody znemožní právo vykonávat. Tuto situaci řeší § 633 o. z. v
tříleté promlčecí lhůtě, ve které je oprávněný povinen se domáhat zanechání
rušebního jednání osoby z věcného břemene povinné.
Odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda je možné z důvodu
nastalých trvalých změn vyvolávajících hrubý nepoměr mezi zatížením věci a
výhodou oprávněné osoby zrušit služebnost za přiměřenou náhradu podle § 1299
odst. 2 o. z., a rozhodl o zániku služebnosti z důvodu promlčení podle § 1299
odst. 1 o. z. bez náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále i jen „dovolatel“)
dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na
vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Jde o posouzení otázky:
1. Je pro posouzení toho, zda bylo věcné břemeno zřízené na základě §
28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání
majetkových nároků v družstvech (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), vykonáváno,
relevantní činnost oprávněného (družstva) či nájemce prostor?
2. Je § 633 o. z. aplikovatelný v případě, že výkonu práva není
bráněno zcela a je pouze obtížnější?
3. V případě, že je nezbytné k posouzení vykonávání věcného břemene
hodnotit činnost nájemce, je nezbytné právo plynoucí z věcného břemene
zřízeného v souladu s § 28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. využívat nájemcem
souvisle, dennodenně, přičemž jen samotné bydlení lze považovat za výkon
věcného břemene?
4. Pokud osoba spáchá trestněprávní jednání s cílem získat majetkový
prospěch a na základě spáchání tohoto trestného činu bude mít výhody
vyplývající z promlčení věcného břemene podle § 632 nebo § 633 o. z., není
poskytnutí ochrany takovému trestněprávnímu jednání v přímém rozporu s § 6 nebo
s § 8 o. z. nebo s dobrými mravy? Je možné aplikovat § 632 nebo § 633 o. z. i v
situaci, když bránění výkonu práva dosáhne takové míry, že se jedná o trestný
čin, tedy společensky nejškodlivější možné právní jednání?
5. Může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně na základě
odlišného právního posouzení věci a sám ve věci rozhodnout, aniž by účastníky v
tomto ohledu poučil a umožnil jim na takové odlišné posouzení reagovat a unést
břemeno tvrzení i důkazní?
6. Za předpokladu, že by bylo věcné břemeno opravdu promlčené, je
procesně řádným a správným způsobem rozhodnout o zrušení promlčeného věcného
břemene, a nikoliv takovou žalobu zamítnout s tím, že žalobkyně musí podat
žalobu na určení, že je služebnost promlčena? Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc rozhodnutí odvolacího
soudu a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a žalobu zamítl. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Uvádí, že žalovaný
vykonává věcné břemeno prostřednictvím nájemce bytu a placení nájemného není
výkonem práva z věcného břemene. Obsahem práva odpovídajícímu věcnému břemeni
podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. je bydlení členů žalovaného v bytě, který je
předmětem věcného břemene. Bydlení je zajišťování bytových potřeb. Skladování
věcí v bytě nelze považovat za výkon práva bydlení. Žalovaný se svojí
argumentací snaží odvést pozornost od podstaty věci, a že k promlčení došlo v
důsledku absolutní nečinnosti žalovaného a vedlejší účastnice. Žalovaný neměl
být odvolacím soudem poučen. Poté, co žalobkyně vznesla námitku promlčení,
tvrdil, že věcné břemeno vykonává tím, že byt pronajímá. Jinak se k námitce
promlčení nevyjádřil. Žalovaný připouští, že žaloba na zrušení věcného břemene
je přípustná a že není třeba žalovat na určení promlčení věcného břemene. Dovoláním se domáhá změny rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aniž pro takový
postup uvádí právně významný důvod. Vedlejší účastnice navrhla ve vyjádření k dovolání zrušení rozsudku odvolacího
soudu a zamítnutí žaloby. Ztotožnila se s dovoláním žalovaného a doplnila, že v
tomto řízení je třeba prosazovat zájem na ochraně lidských práv a dodržování
zásad soukromoprávních vztahů jako základních kamenů demokratického právního
státu, které stojí nad obecnými zákonnými ustanoveními. Je přitom zřejmé, že
orgány činné v trestním řízení považují jednání žalobkyně (a jejího syna),
kterým aktivně bránila v přístupu vedlejší účastnice do bytu a jakýmkoli jeho
úpravám, za jednání trestněprávní. Námitku promlčení vznesla žalobkyně v závěru
řízení před soudem prvního stupně, který jí nevěnoval žádnou pozornost. Předmětem řízení bylo zrušení věcného břemene z důvodu rozdílu v technických
parametrech v dokumentaci. Žalovaný nebyl žádným ze soudů poučen ohledně
námitky promlčení a neunesení břemene. Rozsudek odvolacího soudu byl proto
překvapivý. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení. K formulaci žalobního petitu [otázka ad 6)]:
Dovolací soud se nejprve zabýval poslední položenou právní otázkou, neboť od
jejího vyřešení se odvíjí potřeba řešení některých dalších dovolatelem
položených právních otázek. Dovolatel namítá, že v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1491/2019 a sp. zn. 22 Cdo 3614/2020 odvolací soud z důvodu promlčení zrušil
služebnost, ač mělo být žalováno na určení, že služebnost je promlčena. Je si
vědom toho, že v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1491/2019 Nejvyšší soud uvedl, že by
bylo příliš formalistické, pokud by se mělo rozhodnutí o zrušení služebnosti
zrušit jen proto, že by to vedlo účastníky k procesně správnému postupu (kterým
je žaloba na určení). V daném případě by ale nebylo spravedlivé být shovívavý k
nesprávnému procesnímu postupu žalobkyně s ohledem na její protiprávní jednání
směřující k omezování výkonu práva dovolatele vyplývajícího z věcného břemene. Podle § 1299 o. z. služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc
již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě (odst. 1). Při
trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou
panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat
omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu (odst. 2). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019,
uveřejněném pod č. 50/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
civilní, který obstál i v ústavněprávním přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze
dne 16. 3. 2021, sp. zn. III ÚS 377/21), ohledně služebnosti, která se měla
promlčet, uvedl:
„Judikatura Nejvyššího soudu k promlčení služebnosti (věcného břemene) za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. dovodila, že promlčení věcného břemene spolu se
vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě
které lze podle § 151p odst. 2 obč. zák. žádat soud, aby věcné břemeno zrušil
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo
346/2006). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci o zrušení služebnosti (pro změnu poměrů
v důsledku promlčení) rozhodovaly nalézací soudy až po 1. 1. 2014, je však
nutné posoudit otázku zrušení služebnosti a přiznání přiměřené náhrady podle
zákona č. 89/2012 Sb. (§ 3028 odst. 1, 2 o. z. – k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017). Podle § 618 o. z. promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v
rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo
rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem. Podle § 980 odst. 2 věta druhá o. z. bylo-li právo k věci z veřejného seznamu
vymazáno, má se za to, že neexistuje. U služebnosti jako majetkového práva zákon č. 89/2012 Sb. výslovně předpokládá
možnost jejího promlčení (§ 611, § 633 o. z.). Obdobně jako podle úpravy zákona
č. 40/1964 Sb.
je obecným následkem promlčení výrazné oslabení práva –
dlužníkovi zaniká povinnost plnit (§ 609 o. z.). Promlčené právo samo o sobě
sice nezaniká, ale existuje nadále jako tzv. naturální obligace. Soud totiž k
námitce promlčení nemůže zásadně poskytnout oprávněnému ochranu (§ 610 odst. 1
o. z.). Naopak je-li právo odpovídající služebnosti promlčeno, může se povinný
ze služebnosti žalobou úspěšně domoci toho, aby se oprávněný takového práva
zdržel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo
431/2006, publikovaný pod č. 60/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V úvahách o následcích promlčení služebnosti je však dále nutné promítnout i
znění § 618 o. z., podle kterého se promlčená služebnost vymaže z veřejného
seznamu, ve kterém je zapsána, k návrhu osoby, která má na výmazu právní zájem. Tímto veřejným seznamem je ve vztahu ke služebnostem, které povětšinou váznou
na věcech nemovitých, nutno rozumět především katastr nemovitostí vedený podle
zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Zákon s výmazem práva k věci z veřejného seznamu váže vznik domněnky
neexistence takového práva (§ 980 odst. 2 věta druhá o. z.), která je projevem
materiální publicity veřejných seznamů, která je dále rozvedena v § 984 a 985. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou
právně účinné navenek (vůči třetím osobám) i v případě, že neodpovídají
skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální
publicity (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21
Cdo 1388/2007). Materiální publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích
osob ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní
určité právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015), tedy např. neexistenci zatížení nemovitosti věcným
břemenem (služebností). Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci (§ 1257
odst. 1 o. z.) má tedy za následek její faktický zánik. Je-li totiž služebnost
skutečně promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její
výmaz z veřejného seznamu. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém
případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v
souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu
postupem podle § 985 o. z. S ohledem na tyto závěry nelze již podle Nejvyššího soudu po 1. 1. 2014, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., nadále bez dalšího vycházet z citované
judikatury přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., podle které promlčení
služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou
změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil (§
1299 odst. 2 o. z., § 151p odst. 2 obč. zák.). Jestliže již samo promlčení
zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k
faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení
služebnosti.
Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené
služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí (§ 618 o. z.), lze se u
soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového
soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu.“
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 25. 2. 2021,
sp. zn. 22 Cdo 3614/2020. V rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, uveřejněném pod č. 50/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud za
situace, kdy nalézací soudy rozhodly o zrušení promlčené služebnosti, rovněž
dovodil, že „je přitom nutné přihlédnout k tomu, že jako trvalou změnu
vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných
osob odůvodňující zrušení služebnosti neoznačily pouze její promlčení, ale i
další skutečnosti (věk žalovaných, zajištění jejich bytových potřeb v domě s
pečovatelskou péčí, samotnou vůli žalovaných právo ze služebnosti nevykonávat). Nelze proto bez dalšího označit jejich rozhodnutí o zrušení služebnosti za
nesprávné. Navíc samotné rozhodnutí o zrušení promlčené služebnosti nevytváří
jiné právní následky než samotné promlčení - i takové rozhodnutí (stejně jako
promlčení služebnosti) bude podkladem pro výmaz zapisované služebnosti z
katastru nemovitostí. Není proto namístě rušit rozhodnutí soudu o zrušení
služebnosti jen proto, že bylo možné vést účastníky k procesně správnému
postupu, kterým byla žaloba na určení, že služebnost je promlčena. Takový
postup se jeví dovolacímu soudu v dané věci jako příliš formalistický.“
Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá závěr, že je-li žaloba založena
na tvrzeních o promlčení služebnosti, je třeba žalovat na určení, že služebnost
je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího
výmazu z katastru nemovitostí. Nelze již z důvodu promlčení služebnosti žalovat
na zrušení služebnosti. Bude-li však žaloba v rámci žalobních tvrzení opřena
vedle promlčení služebnosti o další skutečnosti, které budou vystihovat trvalou
změnu poměrů, a žalobní petit bude formulován na zrušení služebnosti, nebude
ani rozhodnutí o zrušení služebnosti v režimu opravných prostředků bez dalšího
rušeno jako věcně nesprávné, obstojí-li celkově závěry o změně poměrů z
hlediska tvrzených žalobních skutečností. Jinak řečeno, domáhá-li se žalobkyně zrušení služebnosti pro změnu poměrů, je
kumulované tvrzení o promlčení služebnosti jako důvodu pro zrušení služebnosti
za současné právní úpravy právně nevýznamné (irelevantní). Soud v takovém
případě nemůže pominout otázku, zda došlo k trvalé změně poměrů ve smyslu §
1299 odst. 2 o. z., a zrušit služebnost pro promlčení. V projednávané věci se odvolací soud tvrzeními žalobkyně o trvalé změně poměrů
vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné
osoby pro nadbytečnost nezabýval. Jestliže by však nebyly současně shledány
důvody pro zrušení služebnosti z důvodu trvalé změny poměrů, nebylo možné
žalobě na zrušení služebnosti vyhovět, neboť na případy promlčených služebností
míří speciální úprava § 618 o. z.
a s ní spojená žaloba na určení, že
služebnost je promlčena. Jak správně formulovat žalobní návrh, tvrdí-li žalobkyně promlčení práv
vyplývajících z věcného břemene, si přitom musela být žalobkyně vědoma již v
průběhu řízení před nalézacími soudy, neboť při jednání před soudem prvního
stupně dne 18. 3. 2021, a znovu v odvolání poukazovala na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, uveřejněný pod č. 50/2021
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, který uvedl a odůvodnil
závěr o tom, jak by mělo být žalováno v případě, že vlastník tvrdí promlčení
práv z věcného břemene. Vycházel-li odvolací soud při svém závěru o zrušení věcného břemene pro
promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006, dovolával se judikatury vztahující se
k zákonu č. 40/1964 Sb., která není pro zrušení věcného břemene podle zákona č. 89/2012 Sb. s ohledem na změnu právní úpravy použitelná. Protože se při řešení uvedené otázky odvolací soud odchýlil od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné. K výkonu věcného břemene [otázka ad 1)]:
Dovolatel namítá, že pro posouzení toho, zda bylo věcné břemeno zřízené podle §
28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. vykonáváno, je relevantní pouze to, zda bylo
vykonáváno oprávněným (žalovaným), v jehož prospěch bylo věcné břemeno zřízeno. Odvolací soud se tím však nezabýval a odchýlil se tak od rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 530/2021. Vzhledem ke skutečnosti, že pro nesprávnou formulaci žalobního petitu by žaloba
založená jen na tvrzeních o promlčení služebnosti nemohla být úspěšná, bylo by
řešení položené právní otázky nadbytečné. K tomu dovolací soud dodává, že skutečnost, že oprávněný své právo ze
služebnosti nevyužívá, nezakládá změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 o. z., může
však vést k promlčení služebnosti podle § 632 o. z. (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4494/2014). Stejně tak nejde o změnu poměrů,
která by mohla mít za následek zrušení služebnosti soudem podle § 1299 odst. 2
o. z., jestliže výkonu služebnosti brání vlastník služebné věci. V takovém
případě je na oprávněném, aby se bránil žalobou podle § 1259 o. z., případně
žalobou na ochranu držby. Nebude-li se bránit, hrozí mu promlčení služebnosti
podle § 633 odst. 1 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014, uveřejněný pod č. 53/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní). K promlčení věcného břemene ve vztahu ke ztížení výkonu práva [otázka ad 2)], k
výkonu věcného břemene nájemcem [otázka ad 3)] a k promlčení věcného břemene ve
vztahu k trestněprávnímu jednání osoby povinné [otázka ad 4)]:
Protože pro nesprávnou formulaci žalobního petitu by žaloba založená jen na
tvrzeních o promlčení služebnosti měla být zamítnuta, je nadbytečné zabývat se
dalšími žalovaným položenými otázkami týkajícími se promlčení věcného břemene
[otázky ad 2) až ad 4)].
Nadto je třeba dodat, že při položení otázek ad 3) a ad 4) žalovaný vychází z
jiného skutkového zjištění (vedlejší účastnice komunikovala se žalobkyní, se
stavebním úřadem zejména ohledně plánovaných udržovacích prací, byt užívala k
uskladnění věcí; žalobkyně se dopustila trestného činu), než ze kterého v
projednávané věci vyšel odvolací soud (byt nebyl od podzimu 2009 užíván;
vedlejší účastnicí bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele pro
trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu). Nejvyšší soud přitom již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). K překvapivému rozhodnutí [otázka ad 5)]:
Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť odvolací
soud rozhodl opačně než soud prvního stupně, aniž by dovolateli poskytl poučení
a umožnil mu na odlišné právní posouzení odvolacím soudem reagovat. Dovolatel
nebyl poučen k námitce promlčení. Rozhodnutí je tak v rozporu s rozhodnutími
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1829/2011 nebo sp. zn. 33 Cdo 213/2012. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací
soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, Nejvyšší soud
vyložil, že „překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě
zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených
tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti
soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení
nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou
taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově
a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak
není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním
právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také
poznamenat, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav
nezakládá ani poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).“
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé není. Žalobkyně
uplatnila námitku promlčení při místním šetření dne 25. 8.
2020, odůvodnila ji
v podání ze dne 20. 12. 2020, které bylo zástupcům žalovaného a vedlejší
účastnice doručeno dne 3. 3. 2021, a opět ji zmínila při jednání dne 21. 1. 2021. Při tomto jednání se k námitce promlčení vyjádřil žalovaný i vedlejší
účastnice. K námitce promlčení se všichni účastníci řízení vyjádřili i v
závěrečných návrzích při jednání dne 18. 3. 2021. Vedlejší účastnice se k
námitce vyjádřila i v podání ze dne 3. 3. 2021 a ve vyjádření k odvolání
žalobkyně ze dne 10. 5. 2021, v němž se žalobkyně dovolávala promlčení věcného
břemene podle § 109 obč. zák. a § 633 o. z. Námitkou promlčení se zabýval i
soud prvního stupně, který na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že
věcné břemeno není promlčeno podle § 632 o. z. ani podle § 633 o. z. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, právně se věcí
zabýval také z pohledu zákonných ustanovení o promlčení věcného břemene, ale
oproti soudu prvního stupně dospěl k jinému právnímu závěru na splnění podmínek
promlčení práva. Zabýval se tak věcí shodně jako soud prvního stupně z pohledu
stejných skutkových zjištění a stejných zákonných ustanovení, pouze provedl
jiné právní hodnocení než soud prvního stupně. Své rozhodnutí nezaložil na
neunesení povinnosti tvrzení či důkazní a na jiném právním hodnocení, jež by
vyžadovalo postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až
3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili
povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat
(splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu,
aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy
překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup
podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06,
odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného
neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně
významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost
nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že
byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu
jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32
Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1591/2011). Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud i ve svých rozhodnutích
(rozsudek ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012, rozsudek ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č.
59/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní), na něž v dovolání žalovaný odkazuje. Odvolací soud vyšel při posouzení námitky promlčení ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně o tom, že vedlejší účastnice a předchozí nájemkyně paní N. neužívaly byt od podzimu 2009. Závěr o neužívání bytu neučinil na základě
neunesení břemene důkazního. Proto nebyl povinen poskytnout poučení podle §
118a o. s. ř. K nákladům řízení:
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není objektivně přípustné [§ 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. K novým skutečnostem a důkazům:
Dovolací soud nemohl podle § 241a odst. 6 o. s. ř. přihlédnout ke skutečnostem
ani k důkazům nově uplatněným v dovolání (např. ve vztahu k trestnímu postihu
žalobkyně). Zmiňoval-li v dovolání žalovaný, že bylo prokázáno, že byt byl v době kratší
než deset let před podáním žaloby užíván žalovaným, předchozí nájemnicí a
vedlejší účastnicí, pak k této námitce nevymezil žádné z kritérií přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. a ani neformuloval řádně dovolací důvod podle §
241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). V dalším řízení přezkoumá odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně na
základě odvolacích námitek žalobkyně, týkajících se jí tvrzené trvalé změny
vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou žalovaného
jako oprávněné osoby. Těmito námitkami se odvolací soud pro nesprávné právní
posouzení otázky týkající se formulace žalobního petitu pro nadbytečnost
nezabýval.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Protože dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, návrh na odložení právní moci napadeného rozhodnutí se stává v
důsledku jeho zrušení nadbytečným, a proto jej dovolací soud zamítl (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1999/2021).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu