28 Cdo 2213/2019-946
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce města Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo
náměstí 552/1, identifikační číslo osoby: 00236195, zastoupeného Mgr. Ing.
Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2/2, proti
žalovaným 1) RKT – Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se
sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby: 00664073,
zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská
1788/60, 2) V. Š., narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené
u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 49/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. 19 Co
198/2018-810, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12.
2017, č. j. 9 C 49/2006-746, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem
pozemků parc. č. XY, ostatní plocha, a parc. č. XY, zastavená plocha a nádvoří,
nacházejících se v obci a katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví
č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální
pracoviště XY a - dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu na
určení, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných pozemků (výrok II.). Žalobci
uložil povinnost nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve
výši 96.255,50 Kč (výrok III.) a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce náklady
řízení ve výši 120.000,- Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne
11. 10. 2018, č. j. 19 Co 198/2018-810, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích II., III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení a ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě dohody uzavřené dne 8. 2.
1999 mezi žalovaným 1) jako povinnou osobou a žalovaným 2) jako osobou
oprávněnou byl ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. o
zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon č. 403/1990 Sb.“), oprávněné osobě vydán pozemek parc. č. XY o
výměře 2.131 m2 (na základě dvou geometrických plánů vyhotovených v roce 2000
byly vytvořeny mimo jiného pozemky parc. č. XY – ostatní plocha o výměře 1.569
m2 a parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 16 m2 – dále „předmětné
pozemky“). Jako vlastník předmětných pozemků, jež jsou v současné době součástí
uceleného areálu společnosti KH Tebis, s. r. o., je v katastru nemovitostí
zapsán žalovaný 2). Na části předmětných pozemků se nachází stavba kotelny, jež
je ve vlastnictví žalobce. Kotelna byla vybudována v souvislosti se stavbou
sídliště, přičemž byla kolaudována v roce 1970. Hospodářskými smlouvami o
převodu správy národního majetku bylo právo k ní převáděno na různé organizace.
Na základě dohody o převodu tepelného hospodářství uzavřené dne 31. 3. 1994
mezi Okresním bytovým podnikem, s. p. v likvidaci a žalobcem byly do
vlastnictví žalobce převedeny, kromě stavby kotelny, i pozemky, na nichž se
kotelna nachází. Stavbě kotelny bylo v roce 2005 přiděleno č. p. XY. V rámci
provozování tepelného hospodářství ve městě Kutná Hora budovu kotelny, jakož i
některé další pozemky, užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 24. 11.
2004 se žalobcem společnost KH Tebis, s. r. o. V korespondenci probíhající mezi
žalobcem, žalovaným 2) a společností KH Tebis, s. r. o. v letech 1999 a 2000 a
dále v letech 2005 až 2007 je řešena otázka důvodnosti vydání předmětných
pozemků žalovanému 2) [žalobce má za to, že předmětné pozemky neměly být vydány
pro překážku obsaženou v ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.],
požadavek žalovaného 2) na vyklizení předmětných pozemků společností KH Tebis,
s. r. o., popřípadě pronájmu kotelny a pozemků, a narovnání právních vztahů
mezi žalobcem a žalovaným 2) prostřednictvím prodeje pozemku parc. č. XY,
respektive pronájmem pozemku parc. č. XY.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobce má ve
smyslu ustanovení § 80 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) na určení
vlastnického práva k předmětným pozemkům ve vztahu žalovanému 2) naléhavý
právní zájem [závěru soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu
na určovací žalobě směřující proti žalovanému 1) odvolací nepřisvědčil, pročež
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) a ve výrocích o
nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení].
Dále odvolací soud plně aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalobce se
nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“),
neboť tomuto převodu bránilo ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo
976/2002 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího
soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), dovodil, že pro nastoupení účinků blokačního ustanovení §
4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. postačovalo uplatnění restitučního nároku ve
smyslu zákona č. 403/1990 Sb., popřípadě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“),
před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (před 24. 5. 1991) bez zřetele k tomu,
zda restituent splňoval kritéria osoby oprávněné podle uvedených restitučních
předpisů, a zda šlo o nárok oprávněný. Odvolací soud dovodil, že žalovaný 2)
musel svůj restituční nárok uplatnit v zákonné prekluzivní lhůtě upravené v
ustanovení § 19 zákona č. 403/1990 Sb. (a nepochybně tudíž před 24. 5. 1991), a
i pokud by se později zjistilo, že jeho nárok není oprávněný, žádnou relevanci
by to nemělo a žalobci by to nepřineslo příznivější rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalobce nemohl
vlastnické právo k předmětným pozemkům ani vydržet, neboť nedošlo k naplnění
zákonného předpokladu jejich oprávněné držby po vydržecí dobu deseti let. Na
základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud vysvětlil, že
držba žalobce by přestala být oprávněná již v roce 1999, kdy žalovaný 2) byl
zapsán jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, nebo
nejpozději v roce 2000, kdy si u žalobce skutečný stav věcí zjišťoval zástupce
společnosti KH Tebis, s. r. o., jehož předtím kontaktoval žalovaný 2) s
požadavkem na úhradu nájemného za užívání předmětných pozemků. Počátek běhu
vydržecí doby by přitom mohl korespondovat datu uzavření dohody o převodu
tepelného hospodářství uzavřené dne 31. 3. 1994, nejdříve ovšem dne 24. 5.
1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. a žalobce mohl začít vykonávat
držbu v omluvitelném omylu, že předmětné pozemky mu po právu náleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti té části výroku, v níž byl ve
výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) podal žalobce dovolání. Má za
to, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky. Táže se, zda na
základě dohody uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb. lze oprávněné osobě vydat
i věci, jež nebyly ve vlastnictví či držbě povinné osoby, popřípadě pokud k nim
povinná osoba nevykonávala ani právo hospodaření. Dovozuje, že žalovaný 1)
nebyl oprávněn žalovanému 2) předmětné pozemky vydat a pokud se tak stalo, bylo
to učiněno v rozporu se zásadou nemo plus iuris ad alium transfere potest quam
ipse habet a zásadou dobrých mravů, neboť potencionální povinnou osobou byl
jiný subjekt (tím byl dle žalobce Městský národní výbor v Kutné Hoře, potažmo
Domovní správa v Kutné Hoře). Domnívá se, že se v poměrech projednávané věci
neuplatní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002,
sp. zn. 28 Cdo 976/2002, a ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006,
sp. zn. 20 Cdo 2778/2005, jež se řešení výše vymezené právní otázky nijak
nedotýkají. Připomíná rovněž závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, vztahující se k definici povinné
osoby pro případ vydání zastavěného pozemku, kdy dochází ke střetu subjektu
(státní organizace), jemuž svědčí právo hospodaření s národním majetkem ke
stavbě na pozemku, a subjektu (jiné organizaci), která právo hospodaření k
pozemku skutečně vykonávala (v důsledku vady ve smlouvě o převodu práva
hospodaření jiné organizaci). Odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 25. 4.
2000, sp. zn. I. ÚS 28/99 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí
Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), z něhož zdůrazňuje závěr přenositelný i do poměrů
projednávané věci o tom, že listina, jež je podkladem pro zápis vlastnického
práva do katastru nemovitostí, musí obsahovat projev vůle vlastníka pozemku.
Tím však žalovaný 1) při uzavření dohody s žalovaným 2) o vydání pozemku nebyl.
V dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i
soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání (jež sepsal osobně po ukončení právního
zastoupení advokátem) obsáhle skutkově argumentuje proti důvodnosti určovací
žaloby směřující proti jeho osobě. Připomíná, že z hlediska určení povinné
osoby bylo významné, že v době uzavření dohody o vydání věci dne 8. 2. 1999 byl
povinnou osobou ve vztahu k pozemku parc. č. XY jako celku prokazatelně
žalovaný 1). Pozemky parc. č. XY vznikly na základě geometrického plánu až po
vydání pozemku parc. č. XY žalovanému 2). Dále uvedl, že dovolatelem citované
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2778/2005,
a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, do
poměrů projednávané věci pro odlišnost odkazovaných věcí nedopadají. Navrhl,
aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. 10. 2018
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátkem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
řešení otázky hmotného práva, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu – na rozdíl od mínění žalobce – vyřešena, a odvolací soud se od
judikatorně přijatého řešení nijak neodchýlil. Současně není na místě dovolacím
soudem již vyřešenou právní otázku (interpretace ustanovení § 4 odst. 2 zákona
č. 172/1991 Sb. a nastoupení jeho účinků v případě přechodu vlastnického práva
k věci z majetku státu do vlastnictví obce podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona
č. 172/1991 Sb.) posoudit jinak.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, jehož
závěry se plně prosadí i v poměrech projednávané věci, dovolací soud k
interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. („Do vlastnictví
obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání
uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.“), uvedl, že .…….zákon
č. 172/1991 Sb. nabyl účinnosti v době, „kdy již byly účinné zákony č. 403/1990
Sb. a č. 87/1991 Sb., jejichž účelem bylo provést nápravu některých majetkových
křivd vzniklých v rozhodném období mimo jiné v majetkových poměrech fyzických
osob. Právě část nemovitého majetku státu, se kterým hospodařily před obnovením
obecního zřízení zákonem č. 367/1990 Sb. národní výbory, případně organizace
jimi zřízené (na nějž také mířila úprava provedená zákonem č. 172/1991 Sb.),
přešla na stát z vlastnictví fyzických osob. Přitom nároky podle zákonů č.
403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. jsou obecně v rámci uskutečňovaných majetkových
přesunů pokládány za prioritní, a to i ve vztahu k nárokům obcí podle zákona č.
172/1991 Sb. Protože lhůty k uplatnění restitučních nároků oprávněnými osobami
plynuly ještě v době po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., bylo nutno v
zájmu nezatěžování restituentů obtížným zjišťováním již tak často
komplikovaných vlastnických vztahů a v zájmu usnadnění uplatňování jejich
nároků jednoznačně stanovit, kdo bude po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
vykonávat práva vlastníka k takovému majetku. Vůli upřednostnit tuto jistotu
vyjádřil zákon právě v ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona (jak již bylo
ostatně vyloženo i v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V tomto ustanovení je podmínka bránící přechodu věci
z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce, vyjádřená formulací
„uplatnění nároku oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu“. Z použité
formulace nelze dovodit, že pouze oprávněný nárok mohl vyloučit přechod
majetku. Lze totiž předpokládat řadu odlišných situací, které po uplatnění
nároku na vydání mohly nastat, jejichž řešení nelze ze znění zákonného
ustanovení odvodit (např. nárok uplatnila fyzická osoba, která splňovala
kritéria osoby oprávněné podle příslušného předpisu, avšak vydání věci bránila
některá z překážek v něm vyjmenovaných). Zdali měl zákon na zřeteli případy
úspěšného uplatnění nároku nebo uplatnění nároku osobou oprávněnou podle
zvláštního předpisu bez ohledu na výsledek apod., z formulace ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nevyplývá.“
Dále Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil, že „použitou v ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba vyložit tak, že z přechodu věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí jsou vyloučeny ty věci, k nimž
uplatnila nárok fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpisy (zákon č. 403/1990
Sb. a zákon č. 87/1991 Sb.), bez zřetele na to, zda splňovala kritéria osoby
oprávněné podle těchto zvláštních předpisů a zda šlo o nárok podle těchto
předpisů oprávněný. Pojem „oprávněná osoba“ tak byl v zákoně č. 172/1991 Sb.
použit v jiném kontextu, než v jakém ho užívá zákon č. 87/1991 Sb. Opačný
výklad – zastávaný dovolatelem, že k vyloučení přechodu věci z majetku státu do
vlastnictví obce mohlo dojít jen při současném splnění dvou podmínek a sice, že
restituční nárok byl uplatněn před 24. 5. 1991 a že šlo o restituční nárok,
který byl oprávněným podle zvláštních předpisů, by zcela jistě zmařil záměr
zákonodárce, jenž byl výše vyložen. Otázka, zda osoba, která uplatnila
restituční nárok např. podle zákona č. 87/1991 Sb., je ve smyslu jeho
ustanovení § 3 oprávněnou osobou, a zda jde o nárok oprávněný, nebyla v době
uplatnění nároku pro svou právní složitost jednoznačná. Vázat blokaci přechodu
věcí z majetku státu do vlastnictví obcí též na splnění této podmínky by
fakticky znamenalo vyloučení možnosti postavit najisto skutečnost, kdo je
vlastníkem předmětného majetku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Naproti
tomu okolnost, že nárok uplatnila fyzická osoba, že tak učinila s odkazem na
zvláštní předpis (tedy s tvrzením, že je oprávněnou osobou podle zvláštního
předpisu) a kdy se tak stalo, bylo zřejmé bezprostředně při uplatnění nároku.
Tato okolnost umožňuje s jistotou určit, zda k vyloučení přechodu vlastnictví
došlo či nikoliv. Z uvedeného proto vyplývá závěr, že zákon pouze se splněním
této skutečnosti spojil vyloučení přechodu věci z majetku státu do vlastnictví
obce. Pozdější zjištění, že nárok uplatněný před 24. 5. 1991 s odkazem na zákon
č. 87/1991 Sb. není nárokem oprávněným podle tohoto zvláštního předpisu, nemá v
tomto směru žádnou relevanci. Platí tedy, že z přechodu majetku státu do
vlastnictví obcí jsou vyloučeny věci dotčené restitučním nárokem uplatněným
před účinností zákona č. 172/1991 Sb., lhostejno zda šlo o nárok oprávněný či
nikoliv.“
Shora označené závěry vážící se k interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb. jsou v pozdější rozhodovací praxi dovolacího soudu plně aprobovány
a nacházejí svůj odraz například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3.
2007, sp. zn. 28 Cdo 885/2007, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 3078/2008, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 4435/2009. V odkazovaných věcech přitom interpretace ustanovení
§ 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. byla založena na odlišných skutkových
okolnostech, v nichž byla spatřována – nesprávně - výluka z nastoupení účinků
citovaného ustanovení (uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou ve
větším rozsahu, než jí podle hmotného práva náležel, nebo ke stavbě, která již
zanikla, nebo pochybnosti o tom, zda byl restituční nárok uplatněn skutečně
oprávněnou osobou). Všechny uvedené skutkové situace byly posouzeny v kontextu
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. jako okolnosti, jež svou povahou
sice mohly vyvolat otázky nad oprávněností uplatněného restitučního nároku,
nicméně nebyly důvodem, pro který by nastala výluka z účinků citovaného
ustanovení. Dovolací soud ve všech odkazovaných věcech připomněl, že relevantní
skutečností pro závěr o nemožnosti obce nabýt vlastnické právo k majetku státu
je uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č.
403/1990 Sb. oprávněnou osobou dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb.
Pokud v poměrech projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný
2) jako oprávněná osoba podle zákona č. 403/1990 Sb. uplatnil restituční nárok
na vydání pozemku parc. č. XY v prekluzivní lhůtě šesti měsíců počínající ve
smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. dnem 1. 11. 1990, přičemž
tak musel nepochybně učinit dříve než nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. a
včasná výzva žalovaného 2) tak vyloučila možnost, aby nárokovaný pozemek přešel
do vlastnictví obce, pak uvedený závěr s výše označenou rozhodovací praxí nijak
nekoliduje. Sluší se doplnit, že otázka včasného uplatnění výzvy k vydání
pozemku je otázkou skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného
dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy
nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 2880/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn.
28 Cdo 5305/2014).
Namítá-li dovolatel, že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, do poměrů nyní posuzované věci nedopadají,
pak správnosti jeho argumentace nelze přisvědčit. Jak plyne z výše uvedené
judikatury dovolacího soudu, účinky ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991
Sb. nevylučuje nejen situace, kdy výzvu k vydání věci podá osoba, jež nemá
postavení osoby oprávněné, ale i rozličné okolnosti, které činí restituční
nárok podle restitučního předpisu neoprávněným. Tvrzení žalobce vážící se k
řešení prejudiciální otázky (ne)platnosti dohody o vydání nárokovaného pozemku
žalovanému 2) pro nerespektování zásady nemo plus iuris ad alium transfere
potest quam ipse habet sice může restitučního nárok žalovaného 2) klasifikovat
jako neoprávněný, nicméně nemůže zabránit iniciaci právních účinků ustanovení §
4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Proto se v poměrech posuzované věci také
nemohou uplatnit závěry žalobcem v dovolání citovaných rozhodnutí Nejvyššího
soudu, respektive rozhodnutí Ústavního soudu, neboť v nich řešené právní otázky
mohou vést pouze k závěru o (ne)oprávněnosti restitučního nároku, nicméně bez
jakéhokoliv dopadu na interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991
Sb., jíž se ostatně v dovolání citovaná rozhodnutí nezabývají.
Zbývá dodat, že přípustnosti dovolání předkládajícího k řešení právní otázku
svou povahou dílčí (posouzení ne-oprávněnosti restitučního nároku z hlediska
oprávnění povinné osoby s nárokovanou věcí disponovat) nelze přisvědčit tehdy,
byla-li již dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002,
sp. zn. 28 Cdo 976/2002, vyřešena otázka obecnějšího charakteru (nastoupení
účinků § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. bez ohledu na to, zda restituční
nárok jako takový byl oprávněný či nikoliv). Pak nemá smysl v dovolacím řízení
meritorně přezkoumávat dovolatelem formulovanou otázku dílčí či specifickou,
jejíž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5742/2017).
Dovolání je dále vadné v rozsahu, v němž se žalobce v jediném odstavci na
straně páté písemného vyhotovení dovolání (v odstavci v pořadí pátém na uvedené
straně) dotýká dalšího závěru soudů nižších stupňů o nedůvodnosti určovací
žaloby, tj. že žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohl ani
vydržet. Ve vztahu k řešené právní otázce žalobce nejenže řádně nevymezil
některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., ale
ani v souladu s požadavkem vyplývajícím z ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
náležitě neuplatnil důvod dovolání.
Jelikož dovolání žalobce není v části uplatněné argumentace přípustné a
částečně je vadné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) Nejvyšší
soud nerozhodoval, neboť za procesního účastenství obou těchto účastníků bude
řízení dále pokračovat [na rozdíl od řízení o určovací žalobě ve vztahu mezi
žalobcem a žalovaným 2)] u soudu prvního stupně. Ten také v novém rozhodnutí
znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu