IV.ÚS 274/98

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 274/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2000 ve věci ústavní stížnosti 1) O.M., 2) O.M., obou zastoupených JUDr. R.D., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1993, čj. 17 C 373/91-105, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 1998, čj. 19 Co 104/94-161, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 17 C 373/91 Obvodního soudu pro Prahu 10, že již citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ve výroku o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti potvrzen ve znění, že oba stěžovatelé jsou povinni uzavřít se žalobci MUDr.

E.G. a ing. V.G. dohodu o vydání nemovitostí, a to tak, že každý z nich vydává jednu ideální třetinu nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, zatímco ve výrocích o určení neplatnosti smlouvy 2 IV. ÚS 274/98 ze dne 27. 2. 1967 uzavřené mezi ing. V.M. a J.M. a smlouvy ze dne 15. 1. 1979 uzavřené mezi ing. V.M. a O. a M.M. byl rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že se žaloba zamítá. Jak patrno ze spisu, stěžovatelé nepodali návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.

s. ř., takže Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 6. 1999, čj. 23 Cdo 1274/99193, jejich dovolání odmítl, když dospěl k závěru, že vedle toho, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 238 odst. 1, § 237 odst. 1 o. s. ř., nejsou tyto předpoklady dány ani ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. Stěžovatelé totiž neučinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud proto o připuštění dovolání sám nemohl rozhodnout. Podle již konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, nebyl-li návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před odvolacím soudem ani vznesen (a možnost založit přípustnost dovolání úvahou dovolacího soudu podle § 239 odst. 2 o.

s. ř. tak účastník apriori vyloučil) je pro úvahu o vyčerpání posledního (procesního) prostředku rozhodující vlastní obsah ústavní stížnosti. Tvoří-1i tento obsah kritika rozhodnutím řešené právní otázky, jejíž přezkum mohl být založen postupem podle § 239 odst. 2 o. s. ř., je nutno mít za to, že stěžovatel poslední procesní prostředek nevyčerpal.

O takový případ jde i v projednávané věci, neboť obsah dovolání a ústavní stížnosti je v podstatě identický, neboť v obou stěžovatelé shodně tvrdí, že nejsou povinnými osobami podle § 20 zákona č. 87/1991 Sb. a § 4 odst. 2 citovaného zákona, neboť zde chybí základní podmínka, totiž nabytí věci od státu. Ústavní soud má proto za to, že z již uvedených důvodů stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto jejich ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. března 2000

JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj