Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele S. W., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Bc. Janem Tolarem, advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. září 2021 č. j. 2 T 94/2021-474, za účasti Okresního soudu v Chebu, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem schválil podle § 314r odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vině a trestu uzavřenou mezi státní zástupkyní a stěžovatelem jako obžalovaným, podle které byl stěžovatel uznán vinným tím, že se v konkretizované době zmocnil ve Spolkové republice Německo osobního vozidla bez souhlasu jeho majitelky a překročil s ním státní hranici do České republiky, byť předtím požil návykovou látku.
Přitom nereagoval na výzvu Policie České republiky k zastavení vozidla, hlídce ujížděl, respektive posléze do policistů najížděl, když se jej snažili zastavit; k přerušení stěžovatelovy jízdy došlo až poté, co stěžovatel - i pod vlivem střelby policistů na vozidlo - havaroval. Za těchto okolností stěžovatel řídil motorové vozidlo přesto, že mu byl uložen jiným pravomocným rozhodnutím trestního soudu mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a takto uložený trest stěžovatel v době, kdy se dopustil shora popsaného jednání, vykonával.
Stěžovatelovo jednání bylo kvalifikováno jako zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl stěžovateli uložen podle § 325 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání třiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Stěžovatel uvádí, že jeho motivací k uzavření dohody o vině a trestu podle § 175a odst. 2 trestního řádu bylo pouze to, aby mohl být zařazen do výkonu trestu, kde by - na rozdíl od vazebního stíhání - mohl chodit do práce. To uvedl i vyšetřovateli do protokolu při studování spisu. Při této příležitosti též uvedl, že nikdy nechtěl úmyslně do nikoho najíždět, ale jeho auto bylo ve špatném technickém stavu. Dále stěžovatel namítá, že mu nebyl dostatečně vysvětlen soudem ani advokátem smysl dohody o vině a trestu a především důsledky spočívající v nemožnosti se proti této dohodě odvolat. Bylo tak postupováno nejen v rozporu se zákonem - konkrétně s § 314q odst. 3 trestního řádu - ale také v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1860/19 (pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv, resp. neměl takové prostředky k dispozici (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471].
7. Ústavní soud žádnou kvalifikovanou vadu - navzdory přesvědčení stěžovatele - v jeho věci neshledal. Neztotožnil se totiž se základním argumentačním východiskem stěžovatele, že jeho jediným motivem, proč na dohodu o vině a trestu přistoupil, bylo, aby mohl ve výkonu trestu odnětí svobody začít pracovat. Z protokolu o průběhu hlavního líčení ze dne 13. 9. 2021, v němž okresní soud dohodu o vině a trestu schválil, stěžovatel několikrát zopakoval, že by měl zájem takovou dohodu uzavřít, neboť z jejího uzavření pro sebe dovozoval uložení mírnějšího trestu odnětí svobody.
Stěžovatel při hlavním líčení dále výslovně uvedl, že to nechce prodlužovat, lituje toho, co udělal (do policistů ale nechtěl úmyslně najíždět, bylo to dáno podle jeho názoru jen tím, že jím řízené vozidlo bylo ve špatném technickém stavu), přál si, aby se ulehčilo výslechům s tím, že by se "vzdal lhůty". Až po tomto vyjádření stěžovatele soud přerušil hlavní líčení, aby měl stěžovatel prostor pokusit se uzavřít se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu. Uzavřená dohoda byla při pokračování hlavního líčení přečtena.
Její součástí je i závěrečné ujednání zahrnující obsah § 314q odst. 3 trestního řádu, aby bylo zjevné, že si obviněný uvědomuje podstatu skutku kladeného mu za vinu, že dohodu o vině a trestu uzavřel dobrovolně, při zachování práva na obhajobu a že rozumí důsledkům uzavření takové dohody. Po přečtení takto koncipované dohody soudem stěžovatel podle protokolace prohlásil, že s ní souhlasí, neboť byla uzavřena z jeho svobodné vůle s tím, že nenavrhuje doplnit dokazování a nechce nic uvést ve své závěrečné řeči.
Ještě před nařízením hlavního líčení stěžovatel před vyšetřovatelem uváděl, že by chtěl státní zástupkyni požádat o zvážení možnosti uzavření dohody o vině a trestu s tím, aby se nevedlo dlouhé řízení. Výslovně stěžovatel žádal, aby - když by s tím státní zástupkyně souhlasila - mu byl "trest" a "léčení" uložen "jedna ku jedný". Po 13 měsících vazebního stíhání bude totiž moci alespoň ve výkonu trestu odnětí svobody chodit do práce.
8. Za tohoto stavu, jak vyplývá ze stěžovatelem předložených listin, Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli byl dostatečně zřejmý smysl a účel uzavřené dohody o vině a trestu, když sám ještě před jejím uzavřením před soudem výslovně sdělil, že si nepřeje dlouhé řízení (že to nechce prodlužovat) a že by se vzdal lhůty. V kontrastu s tím je stěžovatelovo obecné tvrzení v ústavní stížnosti, že dohodě o vině a trestu nerozuměl, nevěděl, že se proti ní nebude moci odvolat (stěžovatel nevysvětluje, co by bylo obsahem takového odvolání).
V dané souvislosti není přiléhavý ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1860/19 , kdy se tehdejší stěžovatelé rozhodli odstoupit od připraveného návrhu dohody o vině a trestu, což dávali během veřejného zasedání (tedy ještě před tím, než se soud odebral k závěrečné poradě k rozhodnutí o návrhu dohody o vině a trestu) najevo, přesto jí soud proti vůli tehdejších stěžovatelů schválil. V nyní posuzované věci stěžovatel sám výslovně před závěrečnou poradou soudu uvedl, že se zněním dohody tak, jak byla v hlavním líčení přečtena, souhlasí.
Ústavní soud rovněž nemá pochybnost o tom, že stěžovatel rozuměl důsledkům uzavření dohody o vině a trestu, jak je zmiňuje § 314q trestního řádu, když tyto důsledky totiž sám vlastními slovy ve své podstatě před soudem zmínil.
9. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím, resp. v řízení předcházejícím jeho vydání, byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu