Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DENIZLI s.r.o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2025 č. j. 28 Cdo 3322/2024-442, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2024 č. j. 11 Co 65/2024-377 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 30. ledna 2024 č. j. 109 C 400/2019-356, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a statutárního města Havířov, sídlem Svornosti 86/2, Havířov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky celkem ve výši 1 875 015 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
3. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 8. 2023 č. j. 109 C 400/2019-331 žalobě vyhověl pouze co do částky 93 784 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku, tj. co do částky 1 781 231 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl.
4. Proti zamítavé části rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Okresní soud napadeným usnesením ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2024 č. j. 109 C 400/2019-367 řízení o odvolání zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II), jakož i o vrácení soudního poplatku (výrok III). Důvodem pro zastavení řízení bylo, že stěžovatelka nezaplatila v soudem stanovené dodatečné patnáctidenní lhůtě soudní poplatek z odvolání (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky ohledně omezení jejího práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Připomenul, že § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl ani judikaturou shledán rozporným s ústavním pořádkem. Stěžovatelce vznikla poplatková povinnost již dne 24. 11. 2023 v souvislosti s podáním odvolání a lhůta k zaplacení na základě výzvy okresního soudu uplynula dne 23. 1. 2024 (stěžovatelka soudní poplatek uhradila až dne 25. 1. 2024). Stěžovatelka tedy měla dostatek času k úhradě soudního poplatku, přičemž nekonkretizovala, ani nedoložila žádné okolnosti, které by jí v tom bránily. Krajský soud zdůraznil rovněž profesionální zastoupení stěžovatelky advokátem. Námitky stěžovatelky odkazující na § 205 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), týkající se toho, že rozhodovala vyloučená soudkyně okresního soudu, neshledal důvodnými. Uvedl, že o námitce podjatosti již bylo rozhodnuto dříve usnesením krajského soudu ze dne 30. 5. 2023 č. j. 11 Nc 11/2023-296 a stěžovatelka nepředložila nyní soudu žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k pochybnostem o nepodjatosti soudkyně. Stěžovatelčina tvrzení o podjatosti vycházela stejně jako v předchozím případě z toho, že soudkyně má negativní vztah vůči Ing. Petru Nevludovi, jakožto jedinému statutárnímu orgánu jediného společníka stěžovatelky.
6. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti jako neprojednatelné pro vady. K námitce ohledně zastavení řízení při použití § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích uvedl, že k pozdějšímu uhrazení soudního poplatku se nepřihlíží a soud v takovém případě řízení zastaví, aniž by byla stanovena výjimka (kromě důvodů výslovně uvedených v § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích) či podmínka (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
4. 2019 sp. zn. 30 Cdo 825/2019 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2021/19 ). Namítala-li stěžovatelka, že důvodem opožděně zaplaceného soudního poplatku byla indispozice jejího jednatele, nikterak tuto skutečnost nedoložila. Přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky stěžovatelky ohledně podjatosti soudkyně okresního soudu a nestrannosti soudu. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné.
7. Stěžovatelka namítá formalistický přístup obecných soudů, které upřednostnily zájem státu na vymožení soudního poplatku před právem stěžovatelky na přístup k soudu. Ignorovaly výjimečnou situaci, kdy míra zavinění stěžovatelky za nezaplacení soudního poplatku byla zanedbatelná. Vyslovuje přesvědčení, že lhůtu pro úhradu soudního poplatku zmeškala z omluvitelného důvodu, který spatřuje v náhlých zdravotních obtížích jejího jednatele. Nesplnitelná lhůta je podle stěžovatelky v rozporu s ústavním pořádkem. Za formalistický považuje i přístup Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl většinově pro vady, aniž by ji vyzval k jejich odstranění. Dále namítá, že u okresního soudu rozhodovala soudkyně, která je podjatá, neboť má negativní vztah ke statutárnímu orgánu (jedinému členovi představenstva) jediného společníka stěžovatelky.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů o zastavení odvolacího řízení z důvodu opožděně zaplaceného soudního poplatku z odvolání. Stěžovatelka svoji argumentaci opírá zejména o to, že soudem stanovenou lhůtu k zaplacení soudního poplatku zmeškala z omluvitelného důvodu (náhlé zdravotní indispozice jednatele).
11. Ústavní soud se k problematice zastavení řízení z důvodu nezaplacení, resp. opožděného zaplacení soudního poplatku ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřoval. Vypovídající pro nyní posuzovanou věc je nález pléna ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20
(N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.), v němž se zabýval ústavněprávní souladností § 9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích. V tomto nálezu Ústavní soud mj. uvedl, že "... samotná existence náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku již představuje pro poplatníka jisté dobrodiní, poněvadž zákon předpokládá, že soudní poplatek uhradí řádně s podáním návrhu na zahájení řízení, tedy okamžikem jeho splatnosti (§ 7 odst. 1 ZSP). Z toho lze dovodit, že poplatník, který není schopen pro závažnou a jím nezaviněnou překážku (jako by tomu bylo v případě zmíněné hospitalizace) provést úhradu soudního poplatku, zpravidla nebude schopen podat ani samotný návrh na zahájení řízení, neboť jde o úkony souběžné. Poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že při poskytnutí soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou žádné, byť i pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou cestou odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit."
12. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelkou tvrzená náhlá indispozice jejího jednatele, kterou ani nikterak nedokládala, nemohla představovat "omluvitelný" důvod pro zmeškání zaplacení soudního poplatku, navíc v situaci, kdy stěžovatelka měla téměř dva měsíce na jeho zaplacení a byla zastoupena advokátem. Vzhledem ke zcela jednoznačnému znění § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nemohl okresní soud postupovat jinak, než řízení o odvolání stěžovatelky zastavit. Rozhodnutí okresního soudu následně krajský soud potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
13. Za nedůvodnou považoval Ústavní soud i námitku, že u okresního soudu rozhodovala podjatá soudkyně. K této námitce se vyjádřil krajský soud v napadeném usnesení (viz bod 9) s tím, že stěžovatelka neuvedla žádné nové skutečnosti oproti předchozímu rozhodnutí o podjatosti, které by názor soudu mohly změnit. Tato námitka představující tzv. vadu řízení, resp. zmatečnost řízení, pak také správně nemohla být předmětem dovolacího přezkumu před Nejvyšším soudem, neboť stěžovatelka nenaplnila podmínku uvedení předpokladu přípustnosti dovolání.
Stěžovatelka i v ústavní stížnosti pouze opakuje, že je dán důvod podjatosti spočívající v negativním vztahu soudkyně okresního soudu k Ing. Petru Nevludovi. Námitkou stěžovatelky bylo bezpředmětné zabývat se i z toho důvodu, že okresní soud nemohl za daného stavu (zastavení řízení pro opožděné zaplacení soudního poplatku) rozhodnout jinak a rozhodnutí by vyznělo stejně, i kdyby rozhodoval jiný soudce. Skutečnost, že rozhodoval vyloučený soudce, je mimo to i důvodem zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e) o.
s. ř.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu