USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně DENIZLI s.r.o., IČ 285 63 158, se sídlem v Ostravě-Porubě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému statutárnímu městu Havířov, IČ 002 97 488, se sídlem v Havířově-Městě, Svornosti 86/2, o 1.875.015 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 109 C 400/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2024, č. j. 11 Co 65/2024-377, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
č. j. 109 C 400/2019-367, zastavil řízení o odvolání (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II), jakož i o vrácení soudního poplatku (výrok III). Nejprve přitom usnesením ze dne 2. 1. 2024, č. j. 109 C 400/2019-354, vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve lhůtě 15 dnů. Výzva byla žalobkyni doručena 8. 1. 2024, přičemž soudní poplatek zaplatila až dne 25. 1. 2024, tedy po uplynutí stanovené lhůty. Z uvedených důvodů přistoupil soud prvního stupně v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), k zastavení odvolacího řízení.
2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 7. 2024, č. j. 11 Co 65/2024-377, k odvolání žalobkyně usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud považoval napadené rozhodnutí za věcně správné, přičemž nepřisvědčil žalobkyni stran omezení jejího práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Připomenul, že ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebylo ani judikaturou shledáno rozporným s ústavním pořádkem. Shrnul, že žalobkyni vznikla poplatková povinnost již dne 24. 11. 2023 v souvislosti s podáním odvolání a lhůta k zaplacení na základě výzvy okresního soudu uplynula až dne 23. 1. 2024. Žalobkyně tedy měla dostatek času k úhradě soudního poplatku, přičemž nekonkretizovala, ani nedoložila žádné okolnosti, jež by jí v tom bránily. Akcentoval rovněž profesionální zastoupení žalobkyně advokátem. Důvodnými odvolací soud neshledal ani námitky žalobkyně odkazující na § 205 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z předestřených důvodů krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
3. Proti usnesení odvolacího soudu brojí dovoláním žalobkyně, majíc ho za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro potřebu vyřešenou právní otázku dovolacím soudem posoudit jinak. Namítá, že bylo porušeno její právo na přístup k soudu. Lhůtu k zaplacení soudního poplatku dle svého mínění zmeškala z omluvitelných důvodů (indispozice jednatele). Domnívá se, že v dané situaci by zájem na rychlém vymáhání práva měl ustoupit právu účastníka na přístup k soudu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/06 a má za to, že v projednávaném případě nebyly naplněny záruky vyloučení všech důvodných pochybností o nestrannosti soudu. Je přitom přesvědčena o podjatosti kauzu rozhodující soudkyně okresního soudu. Dodává též, že věc měla být ve smyslu § 12 odst. 1 o. s. ř. delegována k rozhodnutí jinému soudu. Považujíc dovolání za důvodné, navrhuje zrušení usnesení krajského i okresního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. K dovolání se prostřednictvím pověřené zaměstnankyně negativně vyjádřilo žalované město Havířov.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností a následně přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jak je tomu i v posuzovaném případě, je dovolatel povinen vymezit, které z tam zmíněných hledisek považuje za splněné (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., jakož i ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3475/2023, nebo též závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
10. Přípustnost dovolání spočívající v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.), je přitom dána pouze tehdy, má-li se dovolací soud vyjádřit k určité právní otázce, kterou již řešil, a od dříve vysloveného právního názoru se má odchýlit, tj. má svou vlastní původní rozhodovací praxi přehodnotit. Spatřuje-li pakdovolatel přípustnost dovolání ve výše uvedeném, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2711/2020, či ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1919/2021).
11. Požadavek, že věc má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Okolnost, že
dovolatel nesouhlasí s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být podle jeho názoru odvolacím soudem posouzena jinak, než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí, a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., a již proto nemůže být současně údajem vypovídajícím, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 412/2015, či shora citované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39 odůvodnění).
12. Popsané nalezne uplatnění v právě posuzovaném případě. Uvádí-li dovolatelka výslovně jako jediné z hledisek přípustnosti svého mimořádného opravného prostředku, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, aniž by poukázala na konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, jejíhož přehodnocení se dožaduje, naopak je z jejího podání zjevný toliko nesouhlas se závěry přijatými odvolacím soudem, nelze než její dovolání pro jeho neprojednatelnost odmítnout (obdobně viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 951/2023). Nepřípadnými jeví se pak poukazy žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, a ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jež se vzdor jejímu mínění otázce naplnění shora rozebíraného hlediska přípustnosti dovolání nikterak nevěnují, nýbrž řeší možnosti přezkumu úvah soudů nižších stupňů o uplatnění práv v rozporu s dobrými mravy, respektive vliv duševního zdraví účastníka na běh promlčecí doby.
13. Dovolání žalované pak není možné pokládat za přípustné ani s přihlédnutím k jeho obsahu, odkazuje-li na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 13/06. Byť by poukaz na konkrétní rozhodnutí (zde Ústavního) soudu za určitých okolností mohl být hodnocen, jako odkaz na judikaturu, s níž je napadené rozhodnutí v rozporu, nelze v souvislosti s ním shledat dovolání přípustným. Zmíněný odkaz je totiž ve vztahu k aktuální věci, v níž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nepřiléhavý, věnuje-li se podrobně otázce nestrannosti soudce v (zde trestním) řízení. K námitkám žalobkyně o podjatosti rozhodující soudkyně viz dále.
14. Nad rámec vyřčeného lze ještě uvést, že naříkaný postup odvolacího, respektive prvoinstančního soudu, v němž dovolatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, se rovněž jeví zcela odpovídajícím ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (namátkou viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2757/2024), jež připomíná že účastníci řízení jsou v podmínkách zákona o soudních poplatcích vedeni k aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti za svůj před soudem uplatněný nárok. Zákon stanoví vznik poplatkové povinnosti k okamžiku podání odvolání [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích] a připouští, aby byl soudní poplatek uhrazen i později, ale nejpozději ve lhůtě, která je k tomu určena ve výzvě soudu k jeho zaplacení. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích přitom výslovně říká, že k pozdějšímu uhrazení soudního poplatku se nepřihlíží a soud v takovém případě řízení zastaví – aniž by byla stanovena výjimka (kromě důvodů výslovně uvedených v § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích) či podmínka (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, publikované pod č. 1/2020 Sb. rozh. obč., či ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1138/2019, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19). Pro úplnost jeví se případným dodat, že namítá-li dovolatelka opakovaně indispozici svého jednatele, nikterak tuto skutečnost nedokládá (nyní ani před soudy nižších stupňů).
15. K výtkám dovolatelky ohledně podjatosti soudkyně a nestrannosti soudu (požadované delegace) lze toliko dodat, že ani ty nejsou s to přípustnost dovolání přivodit. Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. (za všechny viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3580/2015).
16. Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že dovolání není možné považovat za přípustné, ba ve většině ani za projednatelné pro jeho vady, jež nebyly ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, pročež bylo jako takové Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení vznikly náklady, které je žalobkyně povinna nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a činí 300 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu