27 Cdo 2711/2020-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v
právní věci navrhovatelky M. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem
Hejdou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, PSČ 434 01, za
účasti Bytového družstva MÁCHA, se sídlem v Mostě, K. H. Máchy 372, PSČ 434
01, identifikační číslo osoby 25045296, zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou,
advokátkou, se sídlem v Mostě, Josefa Ressla 1808/3, PSČ 434 01, o nahrazení
projevu vůle přijmout navrhovatelku za členku družstva, vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 151/2015, o dovolání navrhovatelky
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 6 Cmo
46/2019-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
za členku družstva (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a
o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce (výrok III.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným
usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. [4] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). [5] Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [6] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013,
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22
Cdo 1891/2013). [7] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou
přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení
podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti
(spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. závěry stanoviska pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). [8] Dovolatelka těmto požadavkům nedostála, neboť co do přípustnosti
dovolání toliko uvádí, že „právní otázka má být dovolacím soudem posouzena
jinak“. [9] Argument, podle kterého má být právní otázka dovolacím soudem
posouzena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem),
významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím
soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena
jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní
otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov.
shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm
citovanou judikaturu). [10] Z dovolání není patrné, která konkrétní dovolacím soudem již
vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva má být (podle mínění
dovolatelky) posouzena jinak, tj. od kterého svého řešení takové otázky se má
Nejvyšší soud odchýlit. [11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.