Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti P. R., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Dominikou Bielou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 838/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016, č. j. 8 Tdo 470/2016-80, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2015, č. j. 1 To 55/2015-1603, a Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2015, č. j. 40 T 14/2014-1350, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let do věznice s ostrahou.
Společně s dalšími odsouzenými mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným společně a nerozdílně v rozsudku uvedené částky v souhrnné výši 1 728 950 Kč. K odvolání všech odsouzených i státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci shora citovaným rozsudkem tak, že ve vztahu ke stěžovateli změnil pouze výrok o náhradě škody - dva z poškozených odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ústavní stížnost odůvodnil tím, že nalézací soud pochybil, dospěl-li k závěrům, které z provedeného dokazování nevyplývají a které jsou především založeny na rozporných výpovědích spoluobžalovaného, rovněž odporují výpovědi poškozené. Spoluobžalovaný odmítl přímou konfrontaci s ostatními, svou výpověď upravoval, a lze tedy o její věrohodnosti pochybovat. Další provedené důkazy, jako například sledování telekomunikačního provozu či srovnání pachových stop, neprokazují, že by se stěžovatel trestné činnosti dopustil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu, čímž porušil právo stěžovatele, stejně tak i Nejvyšší soud, který jeho dovolání odmítl. Proto navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat, vyjma případů, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele, vybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. To však v daném případě nenastalo.
Soudy, zejména soud nalézací, se věcí zabývaly velice důkladně. Z provedeného dokazování pak vyplynuly závěry, které vedly k výroku o vině a příslušném trestu. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení popíral svoji účast na loupežném přepadení, při němž se měl dopustit shora uvedených trestných činů. Opakovaně předkládal shodnou argumentaci, s níž se soud nalézací, odvolací i dovolací dostatečně vypořádaly. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Soud prvního stupně rozhodl v rámci svých mezí způsobem, který zákon předvídá, respektoval příslušná ustanovení trestního řádu a provedl dokazovaná v dostatečném rozsahu proto, aby mohl učinit závěr o vině a trestu. V řízeních o opravných prostředcích soudy postupovaly zákonem předvídaným způsobem, v důsledku čehož odvolací soud změnil ve vztahu ke stěžovateli pouze výrok o náhradě škody, dovolací soud pak jako neopodstatněné odmítl jeho dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci bylo zasaženo do jeho základních práv; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu