Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Viktora Klímy, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2024 č. j. 35 Co 115/2024-728, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel je vlastníkem bytu v centru Prahy, z něhož měl výhled mj. na Prašnou bránu. Stavba hotelu však tento výhled zakryla. Při povolení stavebního záměru stavební úřad opomněl jednat se stěžovatelem jako s účastníkem stavebního řízení. Toto pochybení následně vyvolalo vleklý spor. Správní soudy, byť až po zásahu Ústavního soudu [nález ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 542/09 (N 93/57 SbNU 221)], daly stěžovateli za pravdu, že povolený stavební záměr se stěžovatele negativně dotkl (snížení pohody bydlení, snížení tržní hodnoty bytu) a že stavební úřad opomenutím stěžovatele hrubě pochybil. Soudní zásah však přišel pozdě - hotel byl již postaven a užíván podle pravomocného kolaudačního souhlasu.
3. Stěžovatel proto zažaloval stát (nyní vedlejší účastnici) o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem. Spor podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se tak dostal před civilní soudy. Stěžovatel vznesl celkem čtyři nároky: (1) náhradu škody za snížení tržní hodnoty bytu (3,6 mil. Kč); (2) přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy za zhoršení životních podmínek a snížení pohody a kvality bydlení (1,5 mil. Kč); (3) přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené jednáním úředníků (1 mil. Kč) a (4) náhradu škody za náklady řízení (82 tis. Kč). S posledními dvěma nároky neuspěl, se zbytkem již ano. U prvního nároku na náhradu škody civilní soudy stěžovateli přiznaly 2,737 mil. Kč, později tuto částku nepatrně snížily na konečných 2,485 mil. Kč. U druhého nároku na satisfakci nemajetkové újmy nejprve přiznaly celou žalovanou částku, tj. 1,5 mil. Kč, v odvolacím řízení se tato částka snížila na 600 tis. Kč.
4. Obě strany sporu se obrátily na Nejvyšší soud, neboť nesouhlasily ani s výší náhrady škody, ani s výší přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nejvyšší soud zčásti vyhověl jen státu. Zrušil ty části rozhodnutí nižších soudů, které se týkaly druhého nároku, resp. přisouzené částky ve výši 600 tis. Kč (rozsudek ze dne 25. 1. 2023 č. j. 30 Cdo 757/2021-573; pro argumentaci srov. body 46 až 50). I poté však obvodní soud žalobě vyhověl a setrval na původní výši přiměřeného zadostiučinění (rozsudek ze dne 10. 11. 2023 č. j. 40 C 81/2011-677). Podle požadavku Nejvyššího soudu stěžovatel srovnal svoji újmu s jinými druhy (nemajetkové) újmy. Obvodní soud též uložil státu povinnost zaplatit 779 tis. Kč jako náhradu nákladů řízení.
5. Jak stěžovatel, tak stát se odvolali. Městský soud v Praze vyhověl odvolání státu. Stát namítl, že obvodní soud nemohl stěžovateli přiřknout přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy, neboť ji stát zaplatil. Stalo se tak v únoru 2020, kdy stěžovateli stát vyplatil cca 5,2 mil. Kč včetně příslušenství. Na jednání soudu obě strany sporu tuto skutečnost potvrdily. Městský soud proto změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba co do zaplacení částky 600 tis. Kč zamítá.
6. Městský soud dále ústavní stížností napadeným výrokem uložil státu, aby nahradil náklady řízení, ovšem v nižší částce, tj. 426 tis. Kč. Městský soud to odůvodnil následovně. V první fázi řízení stěžovatel částečně (90 %) uspěl (tj. od zahájení řízení do právní moci mezitímního rozhodnutí o uznání obou nároků co do základu). V druhé fázi stěžovatel též zčásti (96 %) uspěl (tj. série rozhodnutí, jimiž se určovaly výše obou nároků). V třetí fázi řízení stěžovatel úspěšný nebyl (tj. od dovolacího řízení do vydání rozsudku městského soudu). Městský soud tak stěžovateli přiznal náklady řízení za první a druhou fázi řízení, za třetí nikoli (cca 44,5 tis. Kč). Nepřiznání náhrady nákladů řízení za třetí fázi řízení odůvodnil s odkazem na stěžovatelův procesní neúspěch v dovolacím řízení. Stěžovatel sice podal dovolání, ale Nejvyšší soud ho odmítl. Stát naopak s dovoláním uspěl. Náklady řízení v prvních dvou fázích rovněž doznaly změn: městský soud nepřiznal z různých důvodů náklady řízení za některé úkony právní služby (srov. body 37 a 36 napadeného rozsudku). Za první fázi řízení se náklady řízení snížily na 220 tis. Kč (z původních 283 tis. Kč), za druhou na necelých 208 tis. Kč (z původních 451 tis. Kč).
7. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá jen nákladový výrok a vznáší dva argumenty. Zaprvé, stěžovatel v této věci uspěl. Má právo na náhradu veškerých nákladů řízení, a to i tehdy, pokud stát během řízení zaplatil za škodu a nemajetkovou újmu. Stěžovatel zdůrazňuje, že § 96 odst. 6 občanského soudního řádu mu bránil, aby po zaplacení žalované částky vzal žalobu zpět. Nezbývalo mu nic jiného než vyčkat na konečné rozřešení celé věci. I když tedy městský soud žalobu zamítl, stalo se tak v důsledku dobrovolného plnění státu. Proto stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení i za třetí fázi řízení. Zadruhé, rozhodnutí o nákladech řízení je překvapivé, neboť se stěžovatel ke změně náhrady nákladů řízení nemohl jakkoli vyjádřit. Pokud by dostal šanci, mohl blíže vysvětlit, proč je ten či onen právní úkon účelný.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
9. Ústavní soud si vyžádal soudní spis (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Dále vyzval jak městský soud, tak stát, aby se k věci vyjádřily.
10. Městský soud si není vědom žádné neústavnosti, odkázal proto na napadený rozsudek.
11. Stát odmítá, že by jakkoli uznal stěžovatelovy nároky. To, že zaplatil za škodu a nemajetkovou újmu, nemá s uznáním nároků nic společného. Učinil tak, neboť soudní rozhodnutí nabyla právní moci, tj. před vydáním kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nebýt nabytí právní moci, nemusel by stát platit nic. Pokud stát zaplatil a pokud Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, stěžovatel se bezdůvodně obohatil. Stát dále argumentuje, že soudy nižšího stupně nectily právní názor, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém zrušujícím rozhodnutí. Stejně jako stěžovatel také stát argumentoval různou judikaturou; tu však soudy údajně ignorovaly. Stát upozorňuje, že civilní soudy rozhodovaly v obdobné věci a přiznaly mnohem méně. Stát závěrem kritizuje průběh soudního řízení a popírá stěžovatelovo právo na neměnný výhled z bytu.
12. Ústavní soud přeposlal všechna vyjádření. Nikdo se však dále nevyjádřil. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností je napaden pouze výrok o náhradě nákladů řízení (proto také většina argumentů státu ve vyjádření k ústavní stížnosti se míjí s předmětem nynější věci). Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc "takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou." O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti.
Pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, tak účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl.
ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34; srov. v návaznosti na toto stanovisko též nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 37, kde Ústavní soud zdůraznil, že není "nejvyšším nákladovým soudem"].
14. Náklady za třetí fázi řízení před civilními soudy, které městský soud stěžovateli nepřiznal, činí jen cca 44,5 tis. Kč. Jde o typickou bagatelní částku. Byť stěžovatel snáší racionální argumenty, proč městský soud v tomto rozsahu nerozhodl zákonně, nesnáší žádné argumenty, které by tuto věc povýšily na věc významu ústavního. Není úkolem Ústavního soudu pro takovéto možné pochybení civilního soudu do celé věci zasahovat. Na tom nic nemění ani to, že v podobných věcech v minulosti již Ústavní soud zasáhl (např. nález ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2045/24 , body 25 až 27). Jak totiž vysvětluje právě citované stanovisko, "je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem." (cit. stanovisko, bod 34).
15. Řešení, ke kterému se Ústavní soud v cit. stanovisku přiklonil, spočívá v zásadním následování předchozích nálezů, ovšem s výjimkou situace, kdy jde ve sporu o náhradu nákladů řízení v bagatelní výši, aniž je přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele (srov. nález I. ÚS 2552/24 , bod 32). Taková okolnost nyní nenastala a stěžovatel ani neuvádí, co jí může být.
16. Ve druhé námitce stěžovatel v podstatě polemizuje s hodnocením městského soudu, zda ten či onen úkon právní služby v první či druhé fázi řízení byl účelný, či nikoli. Jakkoli zde již nejde o rozdíl v částce bagatelní, stěžovatel tu nerozvíjí žádnou ústavně relevantní argumentaci. Rozhodně není úkolem Ústavního soudu, aby kontroloval závěry civilního soudu a přehodnocoval jeho závěry o účelnosti či neúčelnosti jednotlivých úkonů právní služby [srov. např. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3318/21
(N 54/111 SbNU 346), body 15 a 18]. Pokud civilní soudy hodnotí jednotlivé úkony s důrazem na okolnosti případu a své úvahy řádně odůvodní, Ústavní soud se zdrží bližšího přezkumu [nález ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18
(N 46/105 SbNU 40), JAPIS, bod 17].
17. Stěžovatel má v obecné rovině pravdu, že městský soud musel i při rozhodování o nákladech řízení ctít zásadu kontradiktornosti. Ústavní soud ovšem upozorňuje, že právo se vyjádřit k věci není bezbřehé. Podstatou tohoto principu je, aby všechny strany sporu dostaly procesní prostor se vyjádřit (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice, č. 9815/10, § 46 a § 54). V této věci jím bylo jednání nařízené městským soudem, během něhož se potvrdilo, že stát poskytl náhradu škody a nemajetkové újmy (viz bod 5 shora).
Protože obvodní soud z nepozornosti žalobě vyhověl, bylo třeba stěžovatelovu žalobu zamítnout. Městský soud proto musel rozsudek obvodního soudu změnit. To ovšem znamenalo, že musel znova rozhodnout o nákladech řízení (§ 224 odst. 2 občanského soudního řádu). Na rozdíl od tzv. soudcovské moderace nákladů řízení tak stěžovatel mohl předpokládat případnou změnu výše náhrady nákladů řízení. Nešlo proto o situaci, kdy byl překvapen nečekaným a nepředvídaným obratem.
18. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu