Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Mayera a Ing. Tomáše Mayera, zastoupených Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem, sídlem Hlinky 46/116, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2025 č. j. 28 Cdo 1017/2025-221, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2024 č. j. 35 Co 133/2024-186 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. prosince 2023 č. j. 43 C 30/2023-144, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jejich základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 na základě žaloby podané vedlejším účastníkem určil, že vedlejší účastník je podílovým spoluvlastníkem několika pozemků v k. ú. Michle. Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil. Z odůvodnění obou napadených rozsudků plyne, že dosud byli jako podíloví spoluvlastníci těchto pozemků vedeni v katastru nemovitostí stěžovatelé. Pozemky vznikly původně z pozemku jediného, vlastněného právním předchůdcem stěžovatelů. Ke konci 70. let minulého století se držby pozemku ujal stát za účelem výstavby.
V roce 1978 prodal právní předchůdce stěžovatelů tento pozemek státu, který na pozemku následně postavil pozemní komunikaci (Jižní spojku) a nadále pozemek obhospodařoval. Vlastnictví pozemků přešlo v 90. letech ze státu na vedlejšího účastníka na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Podle soudů byla sice kupní smlouva neplatná pro neurčitost, podstatné ale je, že se stát bez právního důvodu ujal držby pozemků. To zakládá restituční nárok stěžovatelů, kteří se měli vydání pozemků domáhat jedině cestou restitučních předpisů (to původně učinili, později ale vzali svůj návrh zpět).
Výlučným vlastníkem pozemků je tak nyní vedlejší účastník.
3. Navazující dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, jelikož rozhodnutí obvodního a městského soudu je v souladu s judikaturou, od které není důvod se odchylovat. Ten, kdo by byl na základě restitučních předpisů oprávněnou osobou, se nemůže svých nároků domáhat podle obecných předpisů; to platí, i pokud je žalovaným v řízení o určení vlastnictví. Stěžovatelé se měli vlastnického práva domáhat prostřednictvím restitučních předpisů, protože jednou ze skutečností zakládajících restituční nárok je převzetí věci státem bez právního důvodu. Stav pozemku, tj. že ho stěžovatelé neužívali a stát na něm vystavěl pozemní komunikaci, musel ve stěžovatelích vyvolávat důvodné pochybnosti, že jejich vlastnictví v katastru nemovitostí není zapsáno správně.
4. Stěžovatelé napadli ústavní stížností všechna tři rozhodnutí obecných soudů, jelikož je pokládají za nespravedlivá. Stěžovatelé tvrdí, že byli v dobré víře, že jsou vlastníky pozemků, protože byli jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. I proto vzali svůj návrh v restitučním řízení zpět již v roce 2008. Judikatura, na které soudy založily svá rozhodnutí, však vznikla až v roce 2014. Žádný ze soudů neuvedl, na základě jakého ustanovení byli stěžovatelé zbaveni vlastnického práva. Kromě toho soudy ignorovaly důkazy, že orgány veřejné moci tvrdily, že vlastníky pozemků jsou stěžovatelé.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé též vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona), ústavní stížnost je přípustná.
6. Z hlediska ústavněprávního není obecným soudům co vytknout, Ústavní soud tak jen stručně opakuje závěry, ke kterým s přispěním podrobnější argumentace dospěl již Nejvyšší soud. Podstatou nyní řešené věci je úprava a koncepce restitučních předpisů. Konkrétně § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a stejně tak § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, stanoví, že jednou ze skutečností zakládajících restituční nárok na vydání nemovitostí, které přešly na stát, je, že stát převzal (nemovitou) věc bez právního důvodu.
To nastalo i v případě stěžovatelů - jejich právní předchůdce sice se státem uzavřel kupní smlouvu, ta však byla neplatná. Stěžovatelé si museli být vědomi, že navzdory zápisu jejich vlastnického práva v katastru nemovitostí není jejich vlastnictví pozemků jisté. Koneckonců stěžovatelé pozemky nedrželi minimálně již od konce 70. let, ale držel je stát, který na nich postavil pozemní komunikaci (již to vyvolává důvodné pochybnosti o správnosti zápisu v katastru nemovitostí, shodně viz např. usnesení ze dne 11.
8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4134/19 , zejm. bod 30). Vlastníky pozemků by se stali až ve chvíli, kdy by jim byly v restitučním řízení vydány, což se ale nikdy nestalo. Jelikož se stěžovatelé mohli domáhat vlastnického práva pouze cestou restitučních předpisů, nemohou se ho domáhat cestou předpisů obecných, a to i pokud se v pozici žalovaných pouze brání žalobě na určení vlastnictví, jako v nynější věci [srov. stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.)].
7. Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv, dospěl proto k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu