USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 000 64 581, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2018/10, proti žalovaným 1) J. M. a 2) T. M., oběma zastoupeným Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 46/116, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 30/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 133/2024-186, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Balcara, advokáta se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2018/10.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 133/2024-186, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) ze dne 14. 12. 2023, č. j. 43 C 30/2023-144, jímž bylo určeno, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem (v uvedeném rozsahu) blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“ nebo jen „pozemky“) a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); k tomu odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podali dovolání žalovaní (dovolatelé), jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), požadujíce, aby dovolacím soudem vyřešená otázka byla posouzena jinak; co do důvodu ohlašují, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhují zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl jeho odmítnutí.
4. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání není přípustné, jelikož pro rozhodnutí určující právní otázky již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani od judikatury Ústavního soudu) neodchýlil a není žádného důvodu k jinému posouzení nastolených otázek.
7. V souzené věci vychází odvolací soud ze zjištění, že v tzv. rozhodné době se stát ujal držby předmětných pozemků za okolností umožňujících pozdější uplatnění restitučního nároku podle restitučních předpisů, ačkoliv v evidenci (později katastru) nemovitostí zůstali zapsáni původní vlastníci (spoluvlastníci). S pozemky před 1. 1. 1990 stát fakticky nakládal a zastavěl je pozemní komunikací „Jižní spojka“, s níž tvoří i nezastavěné části pozemků funkční celek. Podle odvolacím soudem učiněného závěru proto i žalovaní (resp. žalovaný 1/ a předchůdce žalovaného 2/ J. M. st.) své vlastnické právo ztratili, obnovit je bylo možné právě jen cestou restitučních předpisů (o což také žalovaní původně usilovali) a neobstojí jejich obrana o zachování (či nabytí) vlastnictví podle obecných předpisů jen s akcentem na stav zapsaný v katastru nemovitostí. Na žalobce – pokračuje odvolací soud – pak předmětné pozemky přešly z vlastnictví státu ex lege podle zákona č. 172/1991 Sb.
8. Odvolacím soudem učiněné právní konkluze zcela konvenují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž „ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecných předpisů“ (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 336/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015). Uvedený závěr byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 682/09, nebo ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1160/18). Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že dotčený majetek přešel podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 675/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3105/2008). Právní závěr o nemožnosti prosazení vlastnictví podle obecných předpisů v konkurenci s restitučními předpisy platí i v případě, kdy je to žalovaný, kdo se bránil tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce) podle obecných předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15).
9. Mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivě řadí restituční předpisy (srov. § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) i převzetí věci státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu, jež postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil věci ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právní důvod (titul), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva; postačí, že došlo k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2467/2018).
10. Soudní praxe současně judikuje, že závěr o uplatnitelnosti nároku toliko podle restitučních předpisů nelze aplikovat mechanicky a formalisticky a že oprávněné osobě nelze upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů, jestliže k uplatnění práva podle restitučního předpisu neměla žádný rozumný důvod, protože její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019, z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, nebo ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10). O zpochybnění vlastnického práva pak jde kupř. i tehdy, kdy restituent „daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí“ (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).
11. Ani s naposled odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu odvolacím soudem učiněné posouzení v kolizi není a odvolacím soudem přijatý závěr není nepřiměřený, reflektuje-li zjištění, že dovolatelé (resp. žalovaný 1/ a předchůdce žalovaného 2/) předmětné pozemky, s nimiž je spojoval toliko stav evidenční, nedrželi (neobhospodařovali je, neužívali je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládali), naopak jako vlastník těchto pozemků se choval stát (později žalobce), jenž je zastavěl pozemní komunikací (s níž další pozemky tvoří funkční celek). Ostatně, ze shromážděných skutečností se současně podává, že nárok coby restituční, byť by tak činili toliko ve vztahu k pozemkům – jejich částem – bezprostředně nezastavěným, žalovaní (resp. žalovaný 1/ spolu s předchůdcem žalovaného 2/ a dalšími osobami) také původně uplatnili u soudu (v režimu zákona č. 87/1991 Sb.) a po postoupení věci pozemkovému úřadu (k projednání věci dle zákona č. 229/1991 Sb.) svůj návrh vzali zpět. Uznání vlastnického práva podle obecných předpisů v situaci, kdy pozemky po přechodu na stát byly následně zastavěny (a kdy i pozemky přímo nezastavěné tvoří se stavbou pozemní komunikace funkční celek) by navíc bylo obcházením těch ustanovení zákona (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), podle nichž zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a přísluší ji za něj náhrada (srov. § 11a zákona č. 229/1991 Sb.; § 13 zákona č. 87/1991 Sb.).
12. Z výše uvedeného – ve světle zjištěných okolností o uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů – současně vyplývá, že přípustnost dovolání nezakládá akcent dovolatelů na stav zapsaný v evidenci (později katastru) nemovitostí. Soudy zjištěné okolnosti [skutkovými zjištěními odvolacího soudu je dovolací soud, jehož kognice je omezena toliko na otázky právního posouzení (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) vázán a jejich přezkum v dovolacím řízení mu nepřísluší] nepotvrzují ani námitky dovolatelů, že „byli utvrzováni i samotným žalobcem v tom, že jsou právoplatnými vlastníky podílu“ (pozemků).
13. Přitakat nelze ani námitce dovolatelů, že „byli zbaveni svého vlastnického práva k podílu zcela bez náhrady a bez možnosti náhrady“, je-li i z výše uvedeného zřejmé, že nebyli vyloučeni z uplatnění nároku již podle restitučních předpisů (a kdy i v případě, že nárok nebylo lze uspokojit vydáním původních pozemků pro jejich zastavěnost, přísluší oprávněným osobám kompenzace, ať již vydáním náhradních pozemků či poskytnutím finanční náhrady).
14. K námitce, že soudy v důvodech svého rozhodnutí exaktně neurčily, „kdy a na základě jakého právního předpisu byli žalovaní zbaveni vlastnického práva k podílu“, lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu včetně již shora citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., podle něhož „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.“ (I z takto uvedeného tedy vyplývá, že žalovaní, případně jejich předchůdci coby vlastníci nemovitostí své vlastnické právo k pozemkům v rozhodné době ztratili a že jeho obnovení mohli docílit toliko s vyžitím restitučního zákonodárství, byla-li by naturální restituce možná; jinak měli právo na náhradu).
15. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „jakým způsobem je možné vydat minoritní spoluvlastnický podíl – ideální díl“. V nyní posuzované věci není předmětem řízení „vydání“ (toliko) spoluvlastnického podílu žalobci, nýbrž – ve vazbě na žalobcem vymezený předmět – deklarování vlastnického práva žalobce i k takto určeným podílům (cestou určovací žaloby dle § 80 občanského soudního řádu), k nimž je – v rozporu se skutečným stavem – dosud zapsáno právo ve prospěch žalovaných [v situaci, kdy se žalobce – jak vidno shora – stal vlastníkem (celých) předmětných pozemků jejich přechodem z vlastnictví státu podle zákona č. 172/1991 Sb.].
16. Rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci nekoliduje ani s další judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, včetně dovolateli odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1688/09, jímž Ústavní soud – i s ohledem na jím současně akcentovaný účel restitučních předpisů – považoval v tam uvedené věci i s ohledem na další zjištěné okolnosti za formalistické a nespravedlivé rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání restitučního nároku z důvodu jeho promlčení. O takovou situaci (či případ skutkově a právně srovnatelný s věcí řešenou Ústavním soudem v odkazovaném rozhodnutí) v přítomně věci nejde.
17. Lze také připomenout, že odvolacím soudem učiněné závěry konvenují i rozhodovací praxi odvolacího soudu, již dříve aprobované i soudem dovolacím, v dalších skutkově a právně obdobných věcech (viz i odvolacím soudem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019 – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4134/19, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022, a ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1803/2024). V odkazovaných rozhodnutích se dovolací soud vyslovil i k možnosti nabytí vlastnického práva vydržením (srov. zejm. unesení sp. zn. 22 Cdo 1331/2022), připomínaje, že zápis ve veřejných knihách představuje toliko tzv. knihovní držbu, jež není skutečnou držbou a nepožívá ochrany a nemůže vést k vydržení, a že v případech, kde není držba, nemá smysl uvažovat o dobré víře toho, kdo tvrdí nabytí vlastnictví vydržením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012).
18. Ani v této věci – za nezměněných poměrů – Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení dosavadní judikatury (shrnuté i ve shora odkazovaných rozhodnutích), jež byla coby ústavně konformní aprobována i rozhodovací praxí Ústavního soudu, k čemuž pak neskýtá prostor ani uplatněná argumentace dovolatelů (shora vypořádaná).
19. Z výše uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (ve světle hledisek uvedených v § 237 o. s. ř., z nichž žádné naplněno není, neboť dovoláním vytčené otázky odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit).
20. Proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i v části výroku o nákladech řízení, a proti výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
21. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaných bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalobce patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 5 620 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 274,70 Kč. Náklady vynaložené žalobcem na zastupování advokátem v přítomném sporu, včetně řízení o podaném dovolání, lze považovat za účelně vynaložené, a to i se zřetelem na skutkovou a právní složitost projednávané věci, která nepatří k běžné agendě žalobce (u něhož, coby hlavního města, stejně tak jako u statutárních měst) lze jinak presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, reflektované i rozhodovací praxí dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025 Mgr. Petr Kraus předseda senátu