USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalovaným 1) S. Š., 2) R. M., 3) M. F. a 4) J. F., všem zastoupeným JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, o určení spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 15/2023, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 36 Co 398/2023-143, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Balcara. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území XY, neboť v katastru nemovitostí jsou jako jejich podíloví spoluvlastníci dosud zapsaní žalovaní.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 70 C 15/2023-114, určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, a to s podílem id. 22/2304 dosud zapsaných ve prospěch žalované 1) (výrok I), s podílem id. 22/2304 dosud zapsaných ve prospěch žalovaného 2) (výrok II), s podílem id. 44/2304 dosud zapsaných ve prospěch žalované 3) (výrok III) a s podílem id. 22/576 dosud zapsaných ve prospěch žalovaného 4) (výrok IV). Také rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 36 Co 398/2023-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
4. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pozemky nabyl stát prostřednictvím organice Výstavba hlavního města Prahy – Výstavba inženýrských sítí v roce 1978 na základě kupní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalovaných, zároveň se však z nezjištěných důvodů nestal jejich knihovním vlastníkem. K okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, (dále „zákon o vlastnictví obcí“) s pozemky hospodařila Výstavba hlavního města Prahy – Výstavba inženýrských sítí, tj. organizace zřizovaná Národním výborem Hlavního města Prahy, a proto účinností tohoto zákona (24. 5. 1991) došlo podle § 1 odst. 1 citovaného zákona k přechodu majetku (pozemků) do vlastnictví žalobkyně. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 2) (dále i
„dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu.
6. Namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování [odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2305/2009 a 25 Cdo 1381/2001 (správně 25 Cdo 1381/2007 – poznámka dovolacího soudu)]. Odvolacímu soudu dále vytýká, že učinil závěr o tom, že stát odkoupil pozemky na základě kupní smlouvy uzavřené 11. 4. 1978 mezi právním předchůdcem žalovaných F. a Výstavbou hlavního města Prahy, aniž by uvedenou smlouvu předložil v řízení jako důkaz, pouze konstatoval, že byla jako důkaz provedena v jiném řízení u téhož soudu, kde však není založena. Tvrdí, že v době, kdy mělo dojít k uzavření inkriminované kupní smlouvy, teprve probíhalo u Státního notářství Praha-východ dědické řízení, ve kterém byl F. jedním z možných dědiců a které skončilo až 18. 5. 1979. Poukazuje také na to, že soudy opřely skutková zjištění o vyjádření původně žalované 3) a žalovaného 4) v řízení vedeném u téhož soudu sp. zn. 32 C 217/92, kde měli vyjádřit, že F. pozemky prodal. Vyjádření těchto osob soudy podle jeho názoru interpretují velmi nepřesně a odvolací soud měl rozpory mezi tvrzením žalovaných v tomto řízení a učiněných v jiném řízení odstranit (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 731/2006 a 32 Cdo 3757/2016).
7. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 42/09 a sp. zn. I ÚS 3248/10) nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu restitučním sporem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 217/92. Tvrdí, že restituční žalobu podal pouze z opatrnosti a soud ji zamítnul pouze z formálních důvodů. Celou dobu byl jako vlastník pozemků evidován v katastru nemovitostí, a je proto nepřípustné, aby jeho vlastnické právo bylo nyní zpochybňováno s odkazem na možnost dosáhnout v minulosti restituce.
8. Namítá dále, že odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemkům na základě zákona o vlastnictví obcí, když předtím došlo k převzetí pozemků bez právního důvodu státem. Tvrdí, že právní řád pojem „převzetí nemovitostí bez právního důvodu“ nezná, vztahuje se pouze k restitučním předpisům, které se zabývaly vydáním věcí v restitučních sporech, není však důvodem k nabytí vlastnického práva podle občanského zákoníku. Pokud tedy stát tímto způsobem nemohl pozemky nabýt, nemohl je později nabýt ani žalobce, neboť podmínkou podle zákona o vlastnictví obcí je, aby věc byla k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky a aby k ní měl k 23. 11. 1990 právo hospodaření příslušný národní výbor (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 212/2001 a sp. zn. 28 Cdo 3587/2012).
9. Dovolatel dále namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), podle kterého platí zásada materiální publicity veřejného seznamu, ve kterém byl celou dobu evidován jako vlastník (spoluvlastník) pozemků. Soudy založily svůj závěr o nabytí vlastnického práva žalobcem na kupní smlouvě, která nebyla doložena, potažmo na domněnce nabytí bez právního důvodu. Podle něj ale k prolomení zásady materiální publicity veřejného seznamu nestačí pouhé prokázání převzetí věci bez právního důvodu, k dovození vlastnictví nestačí bez dalšího ani faktická držba.
10. Další námitky dovolatele pak směřují do nákladových výroků.
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného 2) uvedl, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Odvolací soud provedl rozsáhlé dokazovaní, důkazy hodnotil v jejich vzájemné souvislosti a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Námitky dovolatele přípustnost dovolání nemohou založit, neboť v řízení bylo prokázáno, že pozemky byly prostřednictvím tehdejších socialistických organizací získány za účelem budoucí výstavby páteřní komunikace Pražského vnitřního okruhu a následně byly uzavírány kupní smlouvy s vlastníky dotčených pozemků. Na pozemcích je z doby 70. a 80. let 20. století vybudována stavba komunikací tvořící Jižní spojku a stát se po celou dobu choval jako jejich vlastník. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) odmítl. III. Přípustnost dovolání
13. Dovolání není přípustné.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
16. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o.
s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Přípustnost dovolání proto nemůže založit námitka nesprávného hodnocení důkazů, které mělo vést k nesprávnému skutkovému zjištění o uzavření kupní smlouvy. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1381/2007, na které dovolatel odkazuje, byly vydány za jiné právní úpravy, která jako dovolací důvod připouštěla, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006.
17. Odvolací soud navíc svá skutková zjištění pouze na vyjádření žalovaných učiněných v jiném řízení nezaložil, vycházel z rozsáhlého dokazování, přičemž důkazní prostředky zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, jak ukládá § 132 (§ 211) o. s. ř. Neodchýlil se ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016, neboť ten řeší potřebu provedení navrženého výslechu svědka, je-li účastníkem popírána věrohodnost výpovědi tohoto svědka v jiném řízení, nikoli povinnost soudu provést výslech účastníků, kteří v řízení popírají skutečnosti, které uvedli do protokolu v jiném řízení, tak jako tomu bylo v daném případě (kde byl navíc protokol z jiného řízení jen jedním z důkazů k prokázání rozhodné skutečnosti).
18. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle.
19. Namítá-li dovolatel, že právní řád pojem „převzetí bez právního důvodu“ nezná, a proto nemohl stát a později ani žalobce na základě zákona o obcích pozemky nabýt, a také že odvolací soud rozhodl v rozporu s § 980 odst. 2 o. z., pak takové námitky vznáší poprvé až v dovolacím řízení. Jestliže dovolatel uvedené námitky neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohl, a odvolací soud se jimi proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s těmito námitkami dovolatel až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Lze však dodat, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí primárně na zjištění, že předmětné nemovitosti stát převzal bez právního důvodu, ale na tom, že vlastnické právo nabyl stát na základě kupní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalovaných. Úvahu o tom, že by vlastnické právo nabyl stát i v případě, že by nemovitosti převzal bez právního důvodu, což případně mohlo založit restituční nárok žalobců dle zákona o půdě, s jehož uplatněním u soudu žalovaní neuspěli, uvedl odvolací soud jako další důvod pro vyhovění žalobě.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013).
20. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
IV.
Závěr a náklady řízení
21. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 23. 9. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu