28 Cdo 3587/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: město Varnsdorf, se sídlem nám. E. Beneše 470, Varnsdorf, zastoupeno
JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou ve Varnsdorfu, Říční 1774, proti žalovanému:
Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 12 C 185/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 9. 5. 2012, č. j.
73 Co 354/2011-89, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci výše
označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne
25. 5. 2011, č. j. 12 C 185/2006-74, kterým bylo určeno, že vlastníkem
nemovitosti zapsané na LV, parc. - zastavěná plocha a nádvoří a budovy bez č.
p., ležící na parc. (Č. k.) – občanská vybavenost, obojí nemovité kulturní
památky, ležící v kat. úz. a obci V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký
kraj, Katastrální pracoviště R., je Česká republika – Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42. Ve
výroku II. rozsudku odvolacího soudu byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 12.360,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který ve
věci dovodil naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k
předmětné nemovitosti. Spolu s tím odvolací soud potvrdil též meritorní závěry
soudu prvního stupně, který vlastníkem předmětné nemovitosti určil žalovaného.
Žalovaný – stát – nabyl vlastnické právo k nemovitostem na základě ustanovení §
3 odst. 1 zákona č. 131/1948 Sb., o likvidaci právních poměrů evangelické
církve v Č., na M. a ve S. Podle § 4 téhož zákona bylo přípustné, aby byl
takový majetek přidělen zákonem vymezeným subjektům na základě určení
ministerstva školství a osvěty v dohodě s ministerstvem vnitra, a to postupem
podle částí II. – IV. dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945, č. 108
Sb., tedy za úhradu (§ 7 dekretu). Dopisem ministerstva školství ze dne 16. 5.
1958 však vlastnické právo na Československou církev (evangelickou), jak tvrdí
žalovaný, podle soudu přejít nemohlo. Rada starších církve totiž rozhodla, že
nemá o přidělení objektu zájem. Navíc samotný dopis nesplňoval náležitosti
rozhodnutí o přídělu ve smyslu § 8 dekretu, když v dopise nebyla uvedena
přejímací cena – úhrada a způsob jejího zaplacení. Československá církev nebyla
ve věci též ani v postavení žadatele, protože sama neprojevila výslovnou vůli
obdržet (převzít) příděl. Ve věci dále nebylo prokázáno, že by žalobce s
nemovitostí k rozhodnému datu (24. 5. 1991) hospodařil, přičemž výpis z
inventární knihy není důkazem o faktickém hospodaření. Posledním důkazem o
hospodaření města s majetkem mělo být hlášení o údržbě a opravě objektu ze dne
4. 1. 1990, kdy vedoucí odboru školství a kultury Městského národního výboru ve
Varnsdorfu sděloval k žádosti Okresního národního výboru v Děčíně finanční
náklady rekonstrukce „Červeného kostela“. Předmětné nemovitosti nepřešly do
vlastnictví žalobce ani jako součást jednoho funkčního celku spolu s parcelou,
která do vlastnictví žalobce přešla podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ze
zákona nijak nevyplývá, že by do vlastnictví obce automaticky přešla stavba
tvořící funkční celek s pozemkem, který do vlastnictví obce přešel; naopak
podle zákona přecházely do vlastnictví obcí pozemky tvořící jeden funkční celek
se stavbou přecházející po splnění zákonných podmínek do vlastnictví obce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal neúspěšný žalovaný dovolání. Jeho
přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a
jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Uvedl, že
vlastnictví na Československou církev přešlo na základě jednostranného právního
úkonu, když tento subjekt podle žalovaného předtím „zjevně o vlastnictví těchto
nemovitostí projevil zájem a nebylo proto třeba, aby tato církev ještě
nemovitosti výslovně přijala“. Žalovaný tedy měl vlastnické právo k předmětné
nemovitosti pozbýt již v roce 1958, a proto navrhl zrušení rozsudků soudů obou
nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, jednající pověřeným zaměstnancem s
právnickým vzděláním, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě
přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka
posouzena jinak.
Žalovaný v dovolání nijak nevymezil otázku zásadního právního významu,
kterou by mohla dovolací instance v řízení posoudit. Přesto se však Nejvyšší
soud zabýval právním posouzením věci a přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání však přípustným neshledal.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví
obcí dnem účinnosti tohoto zákona (pozn.: 24. 5. 1991) přecházely věci z
vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo
hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v
hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze
též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily
(odst. 1). Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházely dále
věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě Praze
též městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu
hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona
(odst. 2).
Podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS
185/96, musí být pro přechod některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí
podle zákona č. 172/1991 Sb. splněny kumulativně tři podmínky stanovené v § 1
odst. 1 - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České
republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce
obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil.
Judikatura nejvyšší instance, jakož i Ústavního soudu je v otázce
výkladu požadavku hospodaření s nemovitostí jednotná. Právní úpravu obsaženou v
ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že pro nabytí
vlastnictví obce podle prvního odstavce je nutné, aby příslušné věci byly ke
dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví České republiky a aby k nim
měl k datu 23. 11. 1990 právo hospodaření příslušný národní výbor. Požadavek,
aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke
dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva
a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k
nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím
toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání
věci (například výkon zemědělské činnosti), ale též v ostatním právním smyslu
zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy
upravujícími právo hospodaření (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003). V dalším svém rozsudku ze dne 27. 2.
2006, sp. zn. 28 Cdo 1767/2005 Nejvyšší soud odkázal na ustálenou rozhodovací
praxi Ústavního soudu i nejvyšší instance, která vykládá pojem hospodaření v
obdobném významu jako původní pojem „správa“, převzatý do § 6 vyhlášky č.
119/1988 Sb.; v rámci náplně pojmu správa je třeba akcentovat konkrétní využití
věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu a opravy atd. Nelze tu vycházet pouze
z právního titulu, ale je nutno zohlednit i způsob, jakým toto hospodaření
reálně probíhalo (k tomu srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001).
Nejvyšší soud rekapituluje, že jde o určení vlastnictví k nemovité
kulturní památce (a pozemku) nazvané Č. k., jež sloužila Německé evangelické
církvi v Č. (augsburskému vyznání). Tento kostel přešel zpětně podle § 3 odst.
1 zákona č. 131/1948 Sb. k datu 4. 5. 1945, tj. k datu zániku zmíněné církve,
na československý stát.
Stát později dopisem ze dne 16. 4. 1958, vypracovaným ministerstvem
školství a kultury, oznámil Ústřední radě církve československé, že jí převádí
nemovitosti do vlastnictví v souladu s ustanovením § 4 zákona č. 131/1948 Sb. a
podle § 17 vládního nařízení č. 110/1953 Sb. Jmenovaná církev však sdělila dne
14. 4.1959 písemně ministerstvu, že o nemovitosti nemá zájem. Realizace tohoto
„převodu“ pak nebyla po církvi vyžadována a k žádnému hospodaření, ani
faktickému, od té doby ze strany této církve nedošlo. Je přitom pozoruhodné, že
ještě nedávno byl nemovitostí uveden Evangelický kostel augsburského vyzvání
V.; v současnosti je podle všeho zapsána jako vlastník Česká republika, zřejmě
na základě pravomocného rozsudku nynější odvolací instance.
Celá žaloba je pozoruhodná již tím, že není samozřejmostí naléhavý
právní zájem na žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. Tak jako nižší instance,
dovolací soud, i když nikoliv bez rozpaků, tento naléhavý právní zájem
toleruje. Žalující obci lze přiznat právní úsilí vyjasnit vlastnické vztahy na
svém správním území. Toto vyjasnění vlastnických vztahů pak může vyznít i tak,
že žalobce – jako v tomto případě - žádá určit vlastnictví nikoliv ve prospěch
svůj, ale ve prospěch jiné právnické osoby (státu).
Žalovaný ve svém dovolání operuje údaji o „převodu“ pozemku a na něm
stojícího kostela do církevního vlastnictví a postup státu považuje za
individuální správní akt. Dovolací soud však má proti tomuto právnímu posouzení
výhrady a je toho názoru, že má-li jít o správní akt, pak ten není v žádném
případě prostý vad. Co je však nejpodstatnější, tento akt práva ze dne 16. 4.
1958 mohl sice mít formální platnost, ale zůstal nenaplněn; od fakticity, resp.
důsledků tohoto jednání nelze odhlížet. Údajné převedení nemovitostí na církev
evidentně nebylo reálné, převod nebyl naplněn, nebyl ani dovrčen v katastru či
evidenci nemovitostí a nelze učinit závěr o jakémkoliv církevním vlastnictví v
mezidobí. Je tu nutno vycházet i z obecné právní zásady in possibilium nulla
obligatio.
Byl to naopak stát, kdo Červený kostel podrobil režimu národní kulturní
památky, naposledy podle zákona č. 20/1987 Sb. Byl to ostatně již dříve stát,
který realizoval též dozor nad církvemi podle zákona č. 218/1949 Sb. A byl to
též stát, kdo prostřednictvím příslušného ONV vyžadoval po Městském národním
výboru ve Varnsdorfu aktivitu stran údržby a oprav Červeného kostela;
korespondence k tomuto dění je vyčerpávajícím způsobem shrnuta v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně podle všeho je kostel kulturní památkou
dosud, ačkoliv ve spise lze nalézt i tvrzení o jeho havarijním stavu.
Stát se tedy stal kontinuálním účastníkem všech právních vztahů k
předmětným nemovitostem za celé období, jež bylo nižšími instancemi posuzováno
jako rozhodné. Již z tohoto pohledu se jeví jako spravedlivé, že tyto soudy, a
z hlediska Nejvyššího soudu zejména soud odvolací, svými určovacími výroky
rozhodly ve prospěch vlastnictví státu.
V ostatních podrobnostech dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu.
Odvolací soud rozhodl správně a v souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího soudu. Dovolání proto není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř. přípustné a dovolací soud je v souladu s ustanovením § 243
odst. 5 věty první a § 218 o. s. ř. odmítl.
Oproti žalovanému byl žalobce v řízení úspěšný a podle § 243b odst. 5 a
návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení
úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. V rámci dovolacího řízení však
žalobce neučinil žádný právní úkon (nepodal vyjádření k dovolání), jehož
náhrada by mu měla být přiznána, a proto bylo o nákladech tohoto řízení
rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně, dne 9. ledna 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu