32 Cdo 3757/2016

32 Cdo 3757/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v

právní věci žalobkyně PALCONET a.s., se sídlem v Praze 1, Tržiště 372/1, PSČ

118 00, identifikační číslo osoby 25877836, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem,

advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované YOUR SYSTEM,

spol. s r.o., se sídlem v Praze 4 - Chodově, Türkova 2319/5b, PSČ 149 00,

identifikační číslo osoby 00174939, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou,

advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, o zaplacení 13 085 796 Kč s

příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 90/2011, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č.

j. 12 Cmo 438/2013-283, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 438/2013-283,

se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013, č. j. 59 Cm 90/2011-168, tak, že

zamítl žalobu o zaplacení 13 085 796 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil

žalobkyni zaplatit žalované 1 692 780,94 Kč na náhradu nákladů řízení před

soudy všech stupňů. Odvolací soud (poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 32 Cdo 3885/2014-270, na základě dovolání žalobkyně zrušil jeho

předchozí rozsudek ze dne 7. 5. 2014, č. j. 12 Cmo 438/2013-229, a věc mu

vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení) tak rozhodl o nároku na

zaplacení kupní ceny zboží dodaného žalované společností DOVOZ.CZ s.r.o. (dále

jen „DOVOZ“), která tuto pohledávku z kupní smlouvy postoupila žalobkyni. Nejvyšší soud uzavřel, že postoupení pohledávky je platné a že žalobkyně je

tudíž ve věci aktivně legitimována, když na postupníka může přejít pohledávka z

bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky

kvalifikovali jinak. Odvolacímu soudu přitom vytkl, že opomněl zkoumat, zda

postoupená pohledávka nevznikla z jiného právního důvodu. Odvolací soud tak v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu

posuzoval, zda společnosti DOVOZ vznikla vůči žalované pohledávka z titulu

bezdůvodného obohacení. Důkazy, jimiž opakoval dokazování a které jsou popsány

v odůvodnění rozhodnutí, vzal za prokázané, že předmětné zboží v době, kdy mělo

být předáno společností DOVOZ žalované, bylo ve vlastnictví společnosti Dell

Computer s. r. o. (dále jen „Dell“); žalovaná se proto nemohla na úkor

společnosti DOVOZ nijak obohatit. Kromě toho bylo v trestním řízení výslechem

obviněného R. D. zjištěno, že popsané obchody probíhaly pouze fiktivně za

účelem (podvodného) získání finančních prostředků jmenovaného. Podle odvolacího

soudu tak z uvedeného vyplývá, že ani z tohoto důvodu se nemohla žalovaná na

úkor společnosti DOVOZ bezdůvodně obohatit o cenu zboží, které fakticky

neodebrala. Za právně bezvýznamnou považoval odvolací soud námitku odvolatelky (žalobkyně)

o vzniku majetkového prospěchu žalované předmětným obchodem v daňové oblasti,

když uzavřel, že ani v takovém případě by jí nevznikl majetkový prospěch na

úkor společnosti DOVOZ, nýbrž na úkor státu. Podle odvolacího soudu by nevznikl

majetkový prospěch na straně žalované na úkor žalobkyně ani tehdy, kdy by

žalovaná získala plnění na pohledávku z titulu smlouvy, na základě které by

žalovaná dodala předmětné zboží třetí osobě, neboť v takové situaci by se

žalovaná případně obohatila právě na úkor této osoby. Odvolací soud

nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že společnost DOVOZ byla v dobré víře, že

zboží, které prodala žalované, nabyla od vlastníka a nevěděla, že jde o zboží

zapůjčené od společnosti Dell. Případná dobrá víra společnosti DOVOZ je podle

odvolacího soudu bez jakéhokoli vlivu na závěr o existenci či neexistenci

bezdůvodného obohacení na straně žalované.

Podle odvolacího soudu nebylo v řízení prokázáno, že společnost DOVOZ měla vůči

žalované existující pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, kterou by mohla

postoupit smlouvou ze dne 17. 6. 2011 žalobkyni. Uzavřel, že žalobkyně není ve

věci aktivně legitimována. Proto změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně

tak, že zamítl žalobu, a vzhledem k tomuto právnímu závěru již nepovažoval za

potřebné doplňovat dokazování navržené žalobkyní ke zjištění výše bezdůvodného

obohacení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně podrobným dovoláním. Jeho

přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jehož

znění cituje, a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.

Podle dovolatelky odvolací soud porušil procesně právní normy a rozhodl v

rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo

749/2005, a také v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jestliže o jejím

návrhu na provedení pro ni stěžejního důkazu výslechem R. D. nerozhodl. Podle

právních závěrů citované judikatury procesnímu právu účastníka navrhnout

provedení důkazu odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech

rozhodnout, ale také vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp.

proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal; pokud tak soud neučiní,

zatíží své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení procesních předpisů a

současně postupuje v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Nerozhodne-li

soud o návrzích na provedení dokazování, má to za následek nepřezkoumatelnost a

protiústavnost daného rozhodnutí. Podle dovolatelky napadané rozhodnutí

postrádá ve vztahu k navrženým důkazům řádné odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 2

o. s. ř. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na jediném

důkazu, a to na obsahu protokolu o výslechu obviněného R. D. v trestním řízení,

když touto částí trestního spisu opakoval dokazování, aniž však k objasnění

sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka, který

navrhovala a zároveň namítala, že obviněný může v trestním řízení vypovídat

nepravdivě. Tvrdí, že jí tak bylo zabráněno prokázat nevěrohodnost výpovědi

jmenovaného v trestním řízení. Dovolatelka v tomto směru poukazuje zejména na

rozhodnutí ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, v němž Nejvyšší soud

uzavřel, že popírá-li účastník občanského soudního řízení pravdivost obsahu

výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový

závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu,

aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby

jako svědka podle § 126 o. s. ř. Podle odůvodnění uváděného rozhodnutí je

vzhledem k zásadě přímosti a popsaným skutečnostem, které nelze zachytit v

protokolu, nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka, který byl navržen a

lze jej objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o výpovědi vyhotoveném v

jiném řízení. Jestliže účastník řízení pravdivost obsahu protokolu o výpovědi

popírá, musí mít rovněž reálnou možnost svá tvrzení prokázat, což jí nebylo

umožněno. Vedle tvrzených pochybení odvolacího soudu dovolatelka poukazuje v posuzované

věci i na existenci hmotněprávní otázky, za kterou označuje otázku právního

posouzení dobré víry společnosti DOVOZ jako nezbytného předpokladu pro nabytí

vlastnického práva od nevlastníka, společnosti WAY2BIZ. Odvolacímu soudu

vytýká, že se touto otázkou nezabýval, a tvrdí, že společnost DOVOZ nabyla

předmětné zboží v dobré víře, a tudíž se stala jeho vlastníkem. Pokud pak

posléze společnost DOVOZ dodala zboží žalované, která neuhradila jeho kupní

cenu, nelze než dospět k závěru o existenci bezdůvodného obohacení na straně

žalované. Podle názoru dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že společnost DOVOZ

nevěděla ani nemohla vědět, že společnost WAY2BIZ není vlastníkem prodávaného

zboží a že není oprávněna se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak,

že vyhoví žalobě v plném rozsahu, příp. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a

věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II

přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního

řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Dovolací soud především nepovažuje za opodstatněnou kritiku dovolatelky, že se

odvolací soud k její námitce otázkou dobré víry společnosti DOVOZ při nabytí

vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu § 446 obchodního zákoníku (zákona

č. 513/1991 Sb., účinného do 31. 12. 2013) nezabýval, když k jejímu řešen se

odvolací soud vyjadřuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V něm mimo jiné

uvedl, že nemohl přisvědčit námitce žalobkyně, že společnost DOVOZ byla při

předmětné transakci v dobré víře, že zboží, které prodala žalované, nabyla od

vlastníka a nevěděla, že jde o zboží zapůjčené od společnosti Dell, což mělo

vyplývat z výpovědi obviněného D. v trestním řízení. Podle odvolacího soudu

skutečnost, že společnost věděla o fiktivních obchodech s předmětným zbožím,

vyplývá z výpovědi obviněného D., podle níž se společnost DOVOZ měla na

fiktivních obchodech podílet v dohodě a ve spolupráci s R. D. Společnost DOVOZ

věděla, že jde o totéž zboží, „prodávané“ dvakrát po sobě v krátkém časovém

intervalu (několika dní) dvěma odlišným společnostem. Dovolatelkou formulovaná otázka dobré víry společnosti DOVOZ při nabytí

vlastnického práva od nevlastníka není způsobilá otevřít přípustnost dovolání

podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka staví kritiku závěru odvolacího soudu o

nedostatku dobré víry na jiné skutkové verzi, než z jaké vyšel odvolací soud,

na jiné skutkové verzi pak buduje svůj odlišný právní názor a ten pak

konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu, vycházejícím z jiného

skutkového základu. Tím ovšem ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního

posouzení (správnost volby příslušné právní normy a správnost její interpretace

a aplikace), nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni

nepříznivé právní posouzení založil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, jež je – stejně jako všechna uváděná

rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Dovolatelka tak patrně

přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy

nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §

241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění

skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici

způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit

přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).

Kromě shora uvedeného však nelze nepřehlédnout, že otázka dobré víry

společnosti DOVOZ při nabytí vlastnického práva od nevlastníka nebyla pro

dovoláním napadené rozhodnutí rozhodující, neboť jak se podává z jeho

odůvodnění, odvolací soud svůj závěr o neexistenci bezdůvodného obohacení na

straně žalované založil nejen na tom, že společnost DOVOZ nebyla vlastníkem

předmětného zboží, ale i na tom, že žalovaná zboží neodebrala. Dovolací soud však shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. v otázce

hodnocení důkazu listinou zachycující výpověď svědka v jiném řízení v situaci,

kdy účastník řízení pravdivost této výpovědi popírá, pokud odvolací soud k

námitce žalobkyně, že obviněný při výslechu v trestním řízení nemusel mluvit

pravdu, uvedl, že „nepovažuje tuto možnost za pravděpodobnou, vzhledem k tomu,

že při uvedené výpovědi vypovídal jmenovaný o svém protiprávním jednání zcela

ve svůj neprospěch, tedy lze mít za to, že vypovídal pravdu“, neboť při jejím

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,

jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci

zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Není pochyb o tom, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně

významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá –

v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před

soudem, neboť je to soud, který ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Nicméně pokud soud takovému

návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.),

z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které

aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené

důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudcích Nejvyššího

soudu ze 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28

Cdo 2712/2008, v usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo

3090/2009, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS

61/94, ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, uveřejněné pod čísly

10/1994, 100/1999, 251/2009 a 255/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu). Odvolací soud však ve světle shora uvedených závěrů nepostupoval, jestliže

návrhu na provedení důkazu výslechem svědka R. D. nevyhověl v situaci, kdy

dovolatelka věrohodnost jeho výpovědí v jiném (trestním) řízení zpochybňovala. Tím však postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V

rozsudku ze dne 6. 3. 2007, sp. zn.

21 Cdo 731/2006, Nejvyšší soud formuloval a

odůvodnil právní závěr, že za situace, kdy účastník občanského soudního řízení

popírá pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže

soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na

tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz

výslechem této osoby jako svědka podle § 126 o. s. ř. Vzhledem k zásadě

přímosti je nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka (§ 126 o. s. ř.),

který byl navržen a lze jej objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o

výpovědi vyhotoveném v jiném řízení, neboť – kromě toho, že se účastníci

občanského soudního řízení nemohou aktivně podílet na výslechu této osoby –

soud nemůže posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto důkazu (jeho obsahu) s

přihlédnutím ke skutečnostem nezachytitelným v protokolu, které významně

dokreslují celkový názor o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených

(prokazovaných) skutečností. Takový důkaz listinou, který nabízí pouze písemně

zachycenou výpověď osoby ke skutečnostem významným pro právní posouzení věci

samé, nelze z hlediska jeho schopnosti prokázat sporné skutečnosti s co

nejvyšší mírou jistoty (pravděpodobnosti) považovat za vhodný a dostačující. V

případě, že účastník řízení pravdivost obsahu protokolu o výpovědi popírá, musí

mít rovněž reálnou možnost svá tvrzení prokázat. Této možnosti se však

žalobkyni ze strany odvolacího soudu nedostalo. Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí nemůže obstát a že dovolací

důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl

naplněn. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud též přihlíží k vadám uvedeným v

§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §

242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Dovolací soud z obsahu spisu zjistil, že

odvolací soud řízení vadou zatížil, jestliže o návrhu dovolatelky na provedení

důkazu výslechem R. D. nerozhodl a ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí

neuvedl, proč navrhovaný důkaz neprovedl (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). Měla-

li proto dovolatelka výhrady k takovému postupu soudu, je tato její kritika

zcela opodstatněná. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1

věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci

samé (včetně závislého výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi) a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část

první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 12 2016

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda

senátu