28 Cdo 401/2019-89
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobců a) J. P., narozené XY, bytem XY, a b) V. W., narozeného XY bytem
XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze
1, Opletalova 1284/37, proti žalovanému Arcibiskupství pražské, identifikační
číslo osoby: 004 45 100, se sídlem v Praze 6, Hradčany, Hradčanské náměstí
56/16, zastoupenému JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Týnská 633/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 5 C 226/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018, č. j. 21 Co 102/2018-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018, č. j. 21 Co
102/2018-69, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. prosince 2017,
č. j. 5 C 226/2017-38, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k
dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 22. srpna 2018, č. j. 21 Co 102/2018-69, výrokem pod bodem I,
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního
soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. prosince 2017, č. j. 5 C 226/2017-38, jímž bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý v
rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“); současně bylo rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vzal za správné skutkové závěry soudu prvního stupně, dle nichž
je v katastru nemovitostí k předmětnému pozemku evidován duplicitní zápis
vlastnického práva pro žalobce (pro každého z nich spoluvlastnický podíl o
velikosti 1/2) a žalovaného. Vlastnické právo k předmětnému pozemku žalovaný
pozbyl na základě zákona č. 142/1947 Sb. a tento pozemek byl pak přidělen J. K. (zemřelému 29. 12. 1981), právnímu předchůdci žalobců, přídělovou listinou ze
dne 11. 12. 1952. Duplicitní vlastnické právo k předmětnému pozemku bylo
zapsáno do katastru nemovitostí v roce 2005 na základě předložení přídělové
listiny dne 7. 7. 2004; žalobkyně byla jako spoluvlastnice předmětného pozemku
do katastru nemovitostí zapsána na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ
ze dne 29. 11. 2011, č. j. 20 D 838/2011-88, a žalobce byl jako spoluvlastník
předmětného pozemku do katastru nemovitostí zapsán na základě usnesení
Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 3. 2012, č. j. 32 D 897/2011-110. Odvolací
soud se přitom ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že předmětný
pozemek v rozhodném období nepřešel z vlastnictví žalobců ani jejich právního
předchůdce žádným ze způsobů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť „právnímu předchůdci žalobců byl tento majetek naopak
přidělen přídělovou listinou“ (odvolací soud v uvedeném směru uvádí, že za
„situace, kdy byla předmětná nemovitost právnímu předchůdci přidělena
přídělovou listinou, je zcela zřejmé, že ani on, ani jeho právní nástupci, tedy
nebyli oprávněnými osobami ve smyslu zákona“). Dle odvolacího soudu proto v
posuzované věci nejde ze strany žalobců o obcházení restitučních předpisů a již
samotnou existencí duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru
nemovitostí je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (odkazuje zde
především na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS
3207/10). Za neopodstatněnou, a to z důvodu existence duplicitního zápisu
vlastnického práva, shledal pak odvolací soud argumentaci žalovaného
ustanovením § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., dle něhož nedošlo-li na
základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období ke zrušení evidence
vlastnického práva oprávněné osoby dle zákona č. 428/2012 Sb. v katastru
nemovitostí, platí, že tato osoba je ke dni nabytí účinnosti zákona (1. 1. 2013) vlastníkem takto evidované nemovité věci (jedná-li se o původní církevní
majetek). Jelikož vlastnické právo k předmětnému pozemku žalovaný pozbyl na
základě zákona č. 142/1947 Sb.
a následně jej získal právní předchůdce žalobců,
ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti podané
žaloby a napadený rozsudek jako ve výroku věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále jen „dovolatel“),
jenž spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v
jeho rozhodovací praxi dosud nebyly vyřešeny; jako dovolací důvod ohlašuje, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně namítá, že v řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení
důkazu listinami, kterými chtěl prokázat, že s předmětným pozemkem disponuje
jako vlastník a že jej v rozhodném období převzal (od právního předchůdce
žalobců) stát, avšak soud prvního stupně ani odvolací soud nerozhodly o
provedení tohoto důkazního návrhu, ani v rozhodnutí neodůvodnily, proč důkaz
těmito listinami nebyl proveden, čímž zatížily řízení vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že byl předmětný pozemek
právnímu předchůdci žalobců odňat, se přitom podává již z žalobci nesporované
skutečnosti, že s pozemkem v letech 1991 až 1996 nenakládali. Jelikož žalovaný
vystavěl svou procesní obranu na tvrzení, že právnímu předchůdci žalobců byl
předmětný pozemek odňat, k čemuž chtěl navrhnout i důkazy, měly mu soudy
nižších stupňů poskytnout poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. ve vztahu k
jeho tvrzení o tom, že vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo v
rozhodném období na stát. V projednávané věci jde pak dle dovolatele o
obcházení restitučních předpisů, neboť předmětný pozemek převzal (pravděpodobně
bez právního důvodu) v rozhodném období stát, pročež se měli žalobci domáhat
svého vlastnického práva podle restitučních předpisů, na čemž ničeho nemění ani
pozdější (duplicitní) zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí v
důsledku „rekonstrukce přídělu“. Konečně dovolatel namítá, že sám nabyl
vlastnické právo k předmětnému pozemku ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.,
a to podle ustanovení § 18 odst. 2 tohoto předpisu, byl-li nepřetržitě zapsán v
katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku. Dovolatel proto navrhl
zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (otázka poměru obecných předpisů k předpisům restitučním), při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání je opodstatněné. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) oprávněnou
osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda,
budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na
jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem
uvedeným v § 6 odst. 1. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost
přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v §
13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou
oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní
Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla
předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti,
který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu;
to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo
práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou
se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c)
děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě
před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti,
a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1,
e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na
jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel. Podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám budou
vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v
důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
V posuzované věci soudy nižších stupňů vycházely mimo jiné ze skutkového
zjištění o tom, že vlastnické právo právního předchůdce žalobců bylo do
katastru nemovitostí (duplicitně) zapsáno až v roce 2004 a že vlastnické právo
žalobců bylo do katastru nemovitostí zapsáno teprve v roce 2011, resp. 2012 na
základě rozhodnutí v dědických řízeních. Současně však uzavřely, že předmětný
pozemek nebyl v rozhodném období právnímu předchůdci žalobců (J. K.) státem
odňat (výslovně vylučují i převzetí pozemku státem bez právního důvodu),
přičemž tento (právní) závěr opřely o zjištění, že byl předmětný pozemek J. K. v roce 1952 přidělen (odvolací soud v uvedeném směru uvedl, že za „situace, kdy
byla předmětná nemovitost právnímu předchůdci přidělena přídělovou listinou, je
zcela zřejmé, že ani on, ani jeho právní nástupci, tedy nebyli oprávněnými
osobami ve smyslu zákona“). Jednou z restitučních skutkových podstat podle zákona č. 229/1991 Sb. je i
převzetí nemovitosti bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona), ve
vztahu k níž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje
případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve
vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu
právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod
vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
654/2014, přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25
Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického
práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické
právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel
tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla
odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). Převzetím nemovitosti státem bez právního důvodu se tedy rozumí převzetí její
držby, a to i držby neoprávněné (blíže srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014). Rozhodující pro závěr o tom, zda došlo k převzetí nemovitosti bez právního
důvodu, je proto zjištění, zda byla, či nebyla státem v rozhodném období tato
nemovitost fakticky vzata v držbu. Přitom samotná skutečnost, že byl určitý
pozemek někomu přidělen, nevypovídá ničeho o tom, zda se držby tohoto pozemku
chopil nebo nechopil (následně) v rozhodném období stát; nelze vyloučit, že
takto přidělený pozemek byl později předmětem majetkové křivdy, tedy že byl
přídělci státem odňat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5254/2009).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přitom v případech, kdy byla
nemovitost státem v rozhodném období převzata bez právního důvodu, formulován a
odůvodněn závěr, podle něhož se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné
době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany podle ustanovení občanského
zákoníku ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80
občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení restitučního
právního předpisu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního
kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Výše uvedený závěr nelze ovšem aplikovat mechanicky a formalisticky a za
určitých skutkových okolností, zejména neměl-li účastník k uplatnění práva
podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo
nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a není tak možno uzavřít, že by se
postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, nelze
soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). Ani duplicitní zápis vlastnického práva však
sám o sobě nevylučuje aplikovatelnost závěru o nemožnosti domáhat se ochrany
vlastnického práva žalobou na určení, bylo-li možné dožadovat se vydání věci
podle restitučních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4182/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 247/2010). [V dané souvislosti sluší se ovšem připomenout
odvolacím soudem aprobované zjištění, že k zápisu vlastnického práva k
předmětnému pozemku ve prospěch předchůdce žalobců došlo až v roce 2004, resp. v případě žalobců se tak stalo až v letech 2011 a 2012, na základě rozhodnutí
vydaných v řízení o dědictví.]
K možné argumentaci výsledky řízení o dědictví (odvozují-li žalobci tvrzené
vlastnické právo od práva svého předchůdce, ve spojení s označenými
rozhodnutími o dědictví) lze pak rovněž odkázat na ustálenou judikaturu, dle
níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o
okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky
řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci,
není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001,
uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003). Uvedené závěry uplatní se i
v kontextu kvazirestitučním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn.
28 Cdo 336/2013, či na něj navazující usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014, kdy ústavní stížnost proti němu podaná byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS
1154/15). Z uvedeného pro posuzovanou věc vyplývá, že soudy nižších stupňů svůj právní
závěr o možnosti žalobců domáhat se určení svého vlastnického práva podle
obecných předpisů prozatím založily toliko na okolnostech, které podle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu takový postup bez dalšího neodůvodňují
(konkrétně na skutečnosti, že byl předmětný pozemek právnímu předchůdci žalobců
přidělen v roce 1952); proto je jejich závěr v tomto směru předčasný. Jinak
řečeno, pro závěr, zda se žalobci mohou domáhat určení vlastnického práva
postupem podle obecných předpisů, bude rozhodující zjištění, zda předmětný
pozemek v rozhodném období fakticky převzal stát, anebo zda právní předchůdce
žalobců J. K. ani jeho právní nástupci (žalobci) v rozhodném období nepřestali
vykonávat vlastnická oprávnění k předmětnému pozemku (srov. přiměřeně i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015). Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 3207/10, je nepřípadný, neboť byl vydán v řízení o určovací žalobě
církevní právnické osoby v době před přijetím zákona řešícího restituce
historického církevního majetku, když po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),
ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen
„zákon č. 428/2012 Sb.“), se rozhodovací praxe i v těchto případech přihlásila
k závěru o specialitě restitučních předpisů s tím, že se církevní právnické
osoby nemohou domáhat svých nároků postupem dle předpisů obecných, a to
(zásadně) ani v případech existence duplicitního zápisu vlastnického práva v
katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 3982/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 165/2019). Je-li dovolání přípustné, zabývá se dovolací soud i tím, není-li řízení
postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3, nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V tomto směru
lze dovolateli přisvědčit, že vadou řízení je opomenutí soudu prvního stupně
odůvodnit neprovedení dovolatelem navrženého důkazu, resp. nenapravení tohoto
pochybení odvolacím soudem (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016). Jiné vady řízení však dovolací soud
neshledal. Takovou vadou není ani absence poučení žalovaného dle ustanovení §
118a o. s. ř., neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o
neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení žalovaným (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, a v něm
odkazovaná rozhodnutí).
Námitkou dovolatele, že nabyl vlastnické právo ke dni 1. 1. 2013 dle ustanovení
§ 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., se dovolací soud pro nadbytečnost
nezabýval. [V souzené věci – na podkladě podané žaloby – jde o určení toho, zda
jsou vlastníky nemovité věci žalobci, nikoliv již o současné deklarování
vlastnického práva jiné osoby – žalovaného či státu.]
Z výše uvedeného vyplývá, že vymezený dovolací důvod byl naplněn a napadený
rozsudek není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody rozhodnutí, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věty druhé o. s. ř.). V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu