28 Cdo 336/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobkyně: J. B., zast. JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem se sídlem ve
Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalovanému: hlavní město Praha,
se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 00064581, zast. JUDr. Janem
Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení 379.430 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 165/2008,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna
2011, č. j. 17 Co 114/2010-107, ve znění opravného usnesení ze dne 16.
listopadu 2011, č.j. 17 Co 114/2010-112, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 17 Co
114/2010-107, se v dovoláním dotčené části ve výroku I, v níž byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2009, č. j. 23 C
165/2008-52, ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 214.440 Kč
spolu se specifikovanými úroky z prodlení z této částky za dobu od 4. 3. 2008
do zaplacení, jakož i v závislých výrocích II a III ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“)
změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2009, č. j. 23 C
165/2008-52 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. ledna 2011, č. j. 23 C
165/2008-101) v odvoláním napadeném rozsahu pouze tak, že zamítl žalobu v části
o zaplacení 41.808 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, zatímco ohledně
zbývajících 214.440 Kč „s týmiž úroky z prodlení“ rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů, včetně nákladů vzniklých státu (výroky II a III, ve znění opravného
usnesení ze dne 16. listopadu 2011, č.j. 17 Co 114/2010-112). Odvolací soud založil rozhodnutí na závěru, že žalobkyně byla až do 21. 1. 2008
(kdy oba pozemky darovala své dceři D. B.) vlastnicí pozemků parc. č. 1027/1
(zahrada) a 1024/4 (zastavěná plocha a nádvoří) v kat. území Ď., z nichž druhý
je zastavěn stavbou bytového domu ve vlastnictví žalovaného. Přitom odvolací
soud vychází ze zjištění, že pozemky byly původně vlastnictvím prarodičů
žalobkyně J. M. (zemř. 1955) a M. M. (zemř. 1982) a do vlastnictví žalobkyně
přešly po úmrtí zůstavitelky M. M., na základě výsledku řízení o dodatečném
projednání dědictví po této zůstavitelce, jež bylo ukončeno usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 37 D 26/2005, o potvrzení nabytí
dědictví. Na základě tohoto rozhodnutí byla žalobkyně zapsána jako vlastnice
pozemků do katastru nemovitostí. Obranu žalovaného, že vlastnického právo k pozemkům pozbyli předchůdci
žalobkyně již uzavřením kupní smlouvy ze dne 7. 12. 1967, ve znění jejího
dodatku ze dne 7. 2. 1968, kterou předmětné pozemky (tehdy jako vymezenou část
parcely č. 409/33) prodali Státnímu statku v Ďáblicích, n.p., neshledal ani
odvolací soud důvodnou. Jednak měl na zřeteli, že smlouva nebyla registrována
tehdejšímu státním notářstvím a převod vlastnictví nebyl vyznačen v evidenci
nemovitostí, zejména však dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva je pro
neurčitost neplatná. Dodal, že vlastnictví žalovaného nedokládá ani souhlasné
prohlášení žalovaného a Státního statku hl. m. Prahy, s. p., coby právního
nástupce kupujícího, sepsané dne 16. 8. 1999 za účelem zápisu přechodu majetku
státu do vlastnictví žalované obce podle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, jehož předmětem je však pouze stavba bytového domu
na pozemku parc. č. 1027/4. Současně odvolací soud dochází k závěru, že
vlastnictví k pozemkům nenabyl žalovaný, ovšem ani jeho právní předchůdce
vydržením (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Žalovaný proto – podle závěru odvolacího soudu – užíval nejenom pozemek parc. č. 1027/4 (zastavěný stavbou v jeho vlastnictví), ale i pozemek par. č. 1027/1
(jenž se soudním pozemkem a stavbou tvoří jediný funkční celek) ve vlastnictví
žalobkyně bez právního důvodu; jelikož žalobkyni za užívání pozemků
neposkytoval žádnou úplatu, získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch plněním
bez právního důvodu, bezdůvodné obohacení, které je žalobkyni povinen vydat (§
451 odst. 1 a 2, § 458 obč. zák.). Odvolacím soudem přisouzená částka
přestavuje pak peněžitou náhradu za užívání pozemků v době od 22. 5. 2006 do
21. 1. 2008, kdy pozemky žalobkyně převedla do vlastnictví třetí osoby.
Při
určení výše náhrady odvolací soud přihlédl k výměře pozemků a výši prospěchu
žalovaného poměřoval s maximální výší nájemného za pronájem pozemků určených
pro nepodnikatelské účely podle „příslušných cenových výměrů Ministerstva
financí“ (30 Kč/m2 v roce 2006, resp. 85 Kč/m2 v letech 2007 a 2008).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozsudek jím napadá ve
výroku I v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu
ukládajícím žalovanému zaplacení částky 214.440 Kč se specifikovaným úrokem z
prodlení. Co do přípustnosti dovolání žalovaný odkázal na ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za
nesprávný pokládá žalovaný především závěr odvolacího soudu o vlastnictví
účastníků k předmětným pozemkům a tedy i ohledně věcné legitimace žalobkyně k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Předně žalovaný uvádí, že
výsledky dědického řízení pro něj nejsou závazné a žalobkyně se nemohla ani v
tomto řízení stát vlastnicí pozemků, jestliže tyto pozemky zůstavitelka, její
babička M. M., ke dni své smrti nevlastnila, jak ostatně žalobkyně uváděla v
původním dědickém řízení. V jejím současném postupu žalovaný shledává zřejmé
obcházení restitučních předpisů. Poukazuje na to, že pozemky byly kupní
smlouvou z roku 1967 převedeny na stát, a že se stát na základě této smlouvy,
lhostejno zda platné či neplatné, chopil držby pozemků a pozemky po desetiletí
užíval a spravoval. Z judikatury k této otázce žalovaný odkazuje zejm. na
rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. Dodává, že k nabytí pozemků do vlastnictví státu nebylo třeba
registrace smlouvy státním notářstvím. Připomíná, že otázka vlastnictví je
současně řešena v jiném probíhajícím řízení. Navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušen a v tomto rozsahu byla věc
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dne 17. 11. 2012, po uplynutí lhůty k podání dovolání, žalovaný doplnil
dovolání o eventuelní námitky upínající se k závěrům odvolacího soudu o výši
přisouzeného nároku. Žalobkyně pokládá dovolání za nepřípustné. Ve svém vyjádření namítá, že
dovolání je založeno na nových skutečnostech a jiné právní argumentaci, než
kterou žalovaný uplatňoval v předchozích fázích řízení. Přitom žalobkyně odmítá
argument o obcházení restitučních předpisů, které – dle jejího názoru – na
posuzovanou věc nedopadají, jestliže vlastnické právo nabyla na základě
výsledků dědického řízení, zahájeného z úřední povinnosti. Poukazuje i na
okolnost, že žalovaný dříve její vlastnické právo k pozemkům nezpochybňoval a
žalobu o určení vlastnického práva podal až 27. 12. 2010, tedy po uplynutí doby
delší dvou let od zahájení tohoto řízení. Současně se žalobkyně vyjadřuje i k
žalovaným později uplatněným námitkám o výši přisouzeného nároku. Navrhla, aby
dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013
(srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu řeší dovolatelem označené právní otázky v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a z tohoto důvodu jde o rozhodnutí, které má
po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
otázkách označených dovoláním (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Pro rozhodnutí v nyní posuzované věci, v níž se žalobkyně domáhá poskytnutí
náhrady za bezesmluvní užívání označených pozemků žalovaným (vydání
bezdůvodného obohacení coby majetkového prospěchu získaného plněním bez
právního důvodu; § 451 odst. 1 a 2, § 458 odst. 1 obč. zák.), je zásadní
posouzení otázky, zda žalobkyni svědčí vlastnické právo k pozemkům a zda je
tedy aktivně legitimována k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení
(srov. § 456 obč. zák.).
Vlastnické právo žalobkyně dokládá rozhodnutím o potvrzení nabytí dědictví po
zůstavitelce M. M. (zemř. 1982), vydaným v roce 2007, resp. na jeho podkladě
provedeném zápisu (formou záznamu) vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o
okruh děděním nabytého majetku – ovšem řeší závazně toliko vztahy mezi
účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne
31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 14, ročník 1992). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel
byl vlastníkem věci, není totiž závazné pro třetí osoby, které nebyly
účastníkem tohoto řízení, které se proto mohou domáhat ochrany svého práva u
soudu v občanském soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2,
ročník 2003).
Z obsahu spisu vyplývá, že nikoliv až v dovolacím řízení, nýbrž již v řízení
před soudem prvního stupně žalovaný zpochybňoval i vlastnické právo žalobkyně k
předmětným pozemkům, s poukazem na důkazy dokládaná tvrzení, že pozemky byly
předmětem kupní smlouvy, kterou uzavřeli předchůdci žalobkyně dne 7. 12. 1967,
s dodatkem sepsaným dne 7. 2. 1968 a že tedy ke dni své smrti zůstavitelka
nebyla vlastnicí předmětných pozemků. Na tuto již dříve prezentovanou
argumentaci ostatně reaguje i odvolací soud, uzavírá-li, že označená kupní
smlouva je pro neurčitost smlouvou neplatnou. Již za odvolacího řízení pak
žalovaný iniciuje řízení, v němž se domáhá určení vlastnického práva k pozemkům
(řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 176/2010).
S ohledem na kvalifikovanou obranu žalovaného bylo tedy úkolem odvolacího soudu
posoudit též otázku, zda se žalobkyně může domáhat prosazení (tvrzeného)
vlastnického práva podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy
restitučními. Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11.
9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, Nejvyšší soud vyložil, že „restituční
předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k
obecnému a že z toho důvodu v případech, na něž typově míří předpisy
restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami,
domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku“.
Rozhodovací praxí Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen
i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2.
1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této
majetkové újmy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že
„vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až
okamžikem vydání věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví
státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími
majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak
bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické
právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato
práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální
úpravou k předpisům obecným“.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se
pochopitelně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly.
Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného
právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo
podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti
němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS
561/07). Převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy je z hlediska
posouzení otázky vztahu restitučních předpisů k obecnému předpisu podřaditelné
pod pojem „převzetí věci bez právního důvodu“ (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů; § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) – srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005. (Všechna
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz).
Sluší se rovněž dodat, že zápisy vlastnického práva do evidence nemovitostí
před 1. 1. 1993 měl jen evidenční charakter a že v případě převodu nemovitých
věcí do socialistického vlastnictví nebylo k převodu zapotřebí ani registrace
smlouvy státním notářstvím (srov. § 134 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do
31. 12. 1991).
Při zkoumání otázky vlastnického práva k nemovitostem však odvolací soud
akcentoval především stav evidenční a další obranu žalovaného odmítl argumenty
o neplatnosti smlouvy uzavřené v roce 1967 mezi státem a předchůdci žalobkyně.
Otázku, zda se žalobkyně může domáhat prosazení (tvrzeného) vlastnického práva
podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními, se zřetelem ke
všem okolnostem neřešil a nezabýval se tedy ani skutečnostmi, zda se stát po
uzavření smlouvy prostřednictvím svých orgánů chopil držby pozemků nebo zda
vlastnické právo i po uzavření smlouvy nadále vykonávali předchůdci žalobkyně.
Z obsahu spisu se přitom podává, že otázka, komu svědčí vlastnické právo k
pozemkům (jež může být určující i pro rozhodnutí soudu v tomto sporu o vydání
bezdůvodného obohacení) je soudy řešena i v jiném, současně probíhajícím
řízení, jehož účastníky jsou žalovaný a právní nástupkyně žalobkyně. Později
zahájení řízení o této předběžné otázce, kterou by soud jinak mohl řešit sám,
není pochopitelně důvodem pro obligatorní přerušení řízení (srov. § 109 odst. 1
o. s. ř.), soud však řízení může přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s.
ř., shledá-li takové opatření vhodným, zejména s přihlédnutím k zásadě
hospodárnosti řízení.
S ohledem na výše přijaté závěry se dovolací soud již nezabýval otázkou výše
uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nehledě na to, že o tyto
naposled zmíněné argumenty žalovaný doplnil dovolání až po uplynutí zákonem
stanovené dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a i
proto k těmto dalším důvodům přihlížet nelze (srov. § 241b odst. 3 věty první
o. s. ř.).
Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu, spolu se závislými
výroky nákladovými, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věty
první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném
rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých
účastníkům v tomto dovolacím řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu