Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů S. L. a D. L., zastoupených Mgr. Vítem Feberem, advokátem, sídlem Ostravská 586/4, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 20 Cdo 1737/2023-979, výroku I usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. února 2023 č. j. 40 Co 439/2022-934 a části výroku usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2022 č. j. 51 EXE 6350/2013-816, ve znění usnesení ze dne 6. září 2022 č. j. 51 EXE 6350/2013-840, v rozsahu týkajícím se vymáhané pohledávky ve výši 1 300 000 Kč, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Lyncis Beta s. r. o., sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, popř. jejich označených výroků, resp. částí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených výrokových částí soudních rozhodnutí.
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelů (povinných) na zastavení exekuce vedené na jejich majetek pro vymožení částky ve výši 1 300 000 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,3 % za každý den prodlení ve prospěch vedlejší účastnice řízení (oprávněné). Exekučním titulem byl notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 3. 12. 2012 sp. zn. N 536/2012, NZ 472/2012 (dále jen "notářský zápis"), sepsaný JUDr. Vlastou Audyovou, notářkou, podle něhož P.
B. (dále též "původní věřitel") půjčil stěžovatelům jako solidárním dlužníkům částku 1 300 000 Kč, přičemž oba přijetí této částky potvrdili. V části A notářského zápisu je podrobně rozepsáno postupné přebírání půjčky stěžovateli. Dále stěžovatelé dluh ve výši 1 300 000 Kč vůči původnímu věřiteli uznali a zavázali se peníze vrátit původnímu věřiteli do 1. 2. 2013. Pro případ nesplnění dluhu byla sjednána smluvní pokuta. V části B notářského zápisu jeho účastníci uzavřeli dohodu o přímé vykonatelnosti.
Důvodem pro zastavení exekuce mělo být tvrzení stěžovatelů, že notářský zápis byl sepsán pod nátlakem, nedošlo k předání peněz a mělo jít pouze o fiktivní úkon sloužící k ochraně jejich majetku před dalšími případnými věřiteli. V průběhu řízení stěžovatelé změnili svá skutková tvrzení (po rozhodnutí v trestní věci obviněných J. D. a původního věřitele P. B. vedené u okresního soudu pod sp. zn. 6 T 124/2017), když uvedli, že původní věřitel peníze prvnímu stěžovateli skutečně půjčil, a to v pěti případech během roku 2012.
Podle stěžovatelů však nešlo o jednu (celkovou) smlouvu o půjčce, ale o pět dílčích smluv o půjčce, které však nebyly předmětem notářského zápisu. Tyto dluhy proto nebyly vykonatelné a byly již promlčeny. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že stěžovatelé nejednali pod nátlakem, a nešlo tak o neplatný právní úkon (právní jednání). Bylo dále prokázáno, že první stěžovatel přijal v pěti částkách před sepisem notářského zápisu celkem 1 300 000 Kč. Splatnost půjčky byla stanovena ve vztahu k celé částce 1 300 000 Kč, nikoliv ve vztahu k dílčím částkám.
Mezi předáváním peněz a sepisem notářského zápisu existovala časová souvislost. Existence jediné půjčky vyplynula i z dalšího notářského zápisu (ze dne 3. 12. 2012 sp. zn. N 537, NZ 473/2012), jímž bylo zřízeno zástavní právo na nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelů k zajištění této pohledávky ve výši 1 300 000 Kč, a dále i z návrhu na povolení oddlužení. Okresní soud proto uzavřel, že dluh stěžovatelů je v notářském zápise sp. zn. N 536/2012, NZ 472/2012 popsán dostatečně určitým způsobem jako zápis konkrétního právního jednání o jediné půjčce, k níž skutečně došlo v celkové výši 1 300 000 Kč, a kterou lze s ohledem na svolení k přímé vykonatelnosti notářského zápisu exekučně realizovat.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu v rozsahu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na zastavení exekuce co do vymáhané pohledávky 1 300 000 Kč (výrok I). Usnesení okresního soudu v rozsahu vymáhání pohledávky představující smluvní pokutu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Co se týče výroku I, krajský soud po provedeném dílčím dokazování zamítl návrh stěžovatelů na další provádění důkazů z důvodu jejich nadbytečnosti, neboť jejich tvrzení, k jejichž ověření byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním průběhu řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena. Podle krajského soudu je zcela nepochybné, že notářský zápis obsahuje hmotněprávní nárok původního věřitele na částku 1 300 000 Kč a je způsobilým exekučním titulem, když obsahuje smlouvu o půjčce, uznání závazku oběma stěžovateli jako solidárními dlužníky i vyslovení souhlasu s přímou vykonatelností při současném prokázání existence do něho vtěleného závazku. Krajský soud uzavřel, že k naplnění úhrnného reálného kontraktu došlo, a jednotlivé částky, jež činí v úhrnu 1 300 000 Kč, byly stěžovatelům skutečně předány.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud se postupně vyjádřil k jednotlivým stěžovateli nastoleným otázkám a žádnou z nich neshledal způsobilou založit přípustnost dovolání. Odmítl tak námitku opomenutých důkazů (podle Nejvyššího soudu nešlo o opomenuté důkazy, byly-li označeny za nadbytečné v situaci, kdy tvrzení stěžovatelů byla ověřena nebo vyvrácena bez důvodných pochybností), námitku směřující proti hodnocení důkazů, námitku absolutní neplatnosti uznání dluhu z důvodu absence příslibu zaplacení dluhu, jakož i námitku neexistence reálné povahy smlouvy o půjčce. U zbývajících otázek pak stěžovatelé vyšli z vlastní verze skutkového stavu, resp. položili takové otázky, na nichž rozhodnutí krajského soudu nezáviselo.
5. Stěžovatelé namítají porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Obecným soudům vytýkají extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Libovůle se obecné soudy dopustily jak při posouzení vzniku půjčky, tak i při hodnocení předání peněz v pěti částkách. Vyslovují přesvědčení, že půjčka sjednaná v notářském zápisu nebyla uzavřena, jelikož nedošlo k reálnému předání předmětu půjčky, když předání pěti částek několik měsíců před sepsáním notářského zápisu nebylo předmětem půjčky jediné, nýbrž pěti samostatných dílčích půjček. Z toho dovozují závěr o nevykonatelnosti notářského zápisu.
6. Deformaci zásady volného hodnocení důkazů spatřují v tom, že z výpovědí P. B. (původního věřitele) a jeho otce (J. B.) nevyplývá vznik a poskytnutí jediné půjčky z titulu smlouvy o půjčce ze dne 3. 12. 2012, jejíž vykonatelnost je ujednána ve formě notářského zápisu, ale právě jen poskytnutí pěti jednotlivých půjček, které ovšem obsahem notářského zápisu nejsou. Obecné soudy nezohlednily všechny okolnosti při posuzování věrohodnosti výpovědi původního věřitele, zejména skutečnost, že ručí za dobytnost v exekučním řízení vymáhaných pohledávek. Stěžovatelé se následně vyjadřují k jednotlivým výpovědím původního věřitele učiněným jak v tomto řízení (v pozici svědka), tak i v trestním řízení, v němž vystupoval jako obviněný (trestní věc vedená okresním soudem pod sp. zn. 6 T 124/2017). Podle stěžovatelů je poslední výpověď původního věřitele (ze dne 3. 6. 2022) rozporná s jeho předešlými výpověďmi a nelze ji považovat za věrohodnou. Z provedených důkazů mělo vyplynout skutkové zjištění, že původní dohoda zněla na půjčení pouze částky ve výši 250 000 Kč a pokud byly dále půjčovány peníze, tak pouze prvnímu stěžovateli, nikoliv druhé stěžovatelce. Obecné soudy však učinily závěr, že pět dílčích plnění mělo být zálohami na později sjednanou smlouvu o půjčce. V této části shrnují, že závazky z období března až prosince 2012 (jednotlivé dílčí půjčky) a závazek obsažený v notářském zápisu si neodpovídají, a to co do předmětu, zhodnocení (při sjednávání dílčích půjček byl dohodnut úrok ve výši 200 000 Kč, který se však nikterak neobjevuje v notářském zápisu), rozsahem účastníků a formou zajištění.
7. Stěžovatelé rovněž zpochybňují závěr o nevěrohodnosti, resp. neprůkaznosti výpovědí některých svědků (zejména J. D. a M. K.) vypovídajících ve prospěch stěžovatelů, který podle nich nelze odůvodnit pouze odkazem na jejich trestněprávní minulost a pravomocné odsouzení. Takové odůvodnění je podle stěžovatelů nedostatečné a rozporné s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a tedy nepřezkoumatelné.
8. Po právní stránce stěžovatelé namítají nerespektování kogentní normy obecnými soudy, konkrétně § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Vyslovují přesvědčení, že uznání dluhu obsažené v notářském zápisu je absolutně neplatným právním úkonem (jednáním), neboť v něm není uveden příslib zaplacení dluhu. Oponují tvrzení Nejvyššího soudu, že tuto námitku vznesli stěžovatelé až v dovolacím řízení. Uvádějí, že předtím se jí soudy nižších stupňů nezabývaly, ale i měl-li by Nejvyšší soud pravdu, absolutní neplatnost je třeba zkoumat z úřední povinnosti, takže je nerozhodné, kdy na nedostatek právního úkonu (jednání) účastník řízení poukáže. Domnívají se, že příslib zaplacení dluhu musí být obsažen v konkrétním odstavci a nemůže tuto podmínku zhojit skutečnost, že se stěžovatelé v dalším textu zavazují dluh uhradit, jelikož jde o závazek týkající se jiného právního jednání - půjčky.
9. Stěžovatelé konečně namítají, že krajský soud zamítl návrhy na opětovné provedení důkazů pro nadbytečnost, ačkoliv jimi chtěli prokazovat tvrzení, že splnění pohledávky z půjčky bylo přezajištěno. Jejich provedením si měl krajský soud učinit vlastní skutkové závěry a nevycházet tak pouze ze skutkových zjištění okresního soudu, která byla podle stěžovatelů nesprávná a v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
10. K návrhu na odklad vykonatelnosti uvedli, že provedení výkonu ústavní stížností napadených usnesení může nenapravitelně zapříčinit změny v majetkové sféře stěžovatelů a současně druhá stěžovatelka přijde o veškerý svůj nemovitý majetek, a tedy i o střechu nad hlavou. Na druhé straně u vedlejší účastnice řízení za předpokladu neoprávněnosti námitek stěžovatelů v této ústavní stížnosti se odklad vykonatelnosti může projevit pouze tak, že k vymožení pohledávek dojde jen o něco později.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
14. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitkách proti zjištěnému skutkovému stavu (námitka extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními) a v nesouhlasu s právním posouzením uznání dluhu (námitka nerespektování kogentní normy § 558 obč. zák.).
15. Zpochybňují-li stěžovatelé v nyní posuzované věci postup obecných soudů v procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, čehož si jsou stěžovatelé zjevně vědomi, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy zásady dané procesními předpisy pro dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) nebo ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelů - podle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.
16. Ústavní soud dále upřesňuje, že k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obvykle dospívá v případech, v nichž je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu v těchto případech přitom nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
17. V nyní posuzované věci však výše popsané vady, které by (zcela výjimečně) Ústavní soud opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Ústavní soud zde nemá za to, že by snad skutková zjištění byla v rozporu s provedenými důkazy. Naopak je přesvědčen, že se tímto způsobem stěžovatelé pouze snaží prostřednictvím ústavní stížnosti revidovat pro ně nepříznivý výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
18. Stěžovatelé v prvé řadě tvrdí, s poukazem na rozpory ve výpovědích svědka P. B. (původního věřitele), že nebyl prokázán vznik a poskytnutí jediné půjčky z titulu smlouvy o půjčce zachycené v notářském zápisu ze dne 3. 12. 2012, jakožto reálného kontraktu, nýbrž z provedených důkazů vyplynulo poskytnutí pěti jednotlivých půjček, které však předmětem notářského zápisu nejsou. K tomu Ústavní soud podotýká, že i kdyby snad existovaly rozpory ve výpovědích původního věřitele, které však obecné soudy dostatečně objasnily, tak na výsledném závěru o uzavření smlouvy o půjčce i uznání dluhu stěžovateli by se nic nezměnilo. K výše nastolené otázce, zda i tímto způsobem (tzn. poskytnutím jednotlivých dílčích půjček) bude naplněna reálná forma smlouvy o půjčce, se vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení s tím, že takové ujednání neodporuje zákonu, a na postup při předávání jednotlivých částek lze použít § 498 obč. zák., upravující poskytnutí zálohy před uzavřením smlouvy. Přestože jednotlivé dílčí půjčky nebyly účastníky smlouvy o půjčce zjevně označovány jako "zálohy", nelze za situace, kdy jejich předání tvořící v souhrnu částku 1 300 000 Kč bylo v řízení jednoznačně prokázáno (mj. i vyjádřením stěžovatelů), přičemž současně nebylo zjištěno, že by šlo o úkony fiktivní a že by byl notářský zápis s vtělenou smlouvou o půjčce a uznáním dluhu sepsán pod nátlakem a v tísni (prokázáno zejména výpovědí původního věřitele, vyjádřením samotných stěžovatelů i skutkovými závěry vyjádřenými ve výrokové části v trestní věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 6 T 124/2017), dovozovat, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti lze odkázat na podrobné a pečlivé zdůvodnění okresního soudu, který vysvětlil, jak které důkazy hodnotil, jaký jim přisoudil význam a jak je na ně třeba nahlížet v celkovém kontextu. K možnosti převzetí poznatků z trestního řízení pro civilní řízení se vyjádřil i krajský soud (viz bod 23 usnesení). Přihlédl-li okresní soud k výsledkům trestního řízení, ale vedle toho provedl sám řadu dalších důkazů, na základě kterých si v celkovém kontextu učinil obrázek o skutkovém stavu, nelze v jeho postupu spatřovat pochybení.
19. Zpochybňovali-li stěžovatelé věrohodnost některých svědků (např. výpověď původního věřitele s ohledem na jeho rozporná tvrzení), resp. nesouhlasili-li se závěry obecných soudů o jejich nevěrohodnosti (zejména u svědků J. D. a M. K.), pak je třeba připomenout, že hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností včetně věrohodnosti svědka jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
20. K stěžovateli tvrzené rozpornosti výpovědí původního věřitele okresní soud konstatoval (viz bod 117 usnesení), že svědek P. B. (původní věřitel) se ve svých výpovědích vyjadřoval toliko k otázce, zda byly peněžité prostředky stěžovatelům předány, nikoliv však k otázce, jestli byla uzavřena jedna nebo pět samostatných půjček. Svědek P. B. přitom uvedl, že v pěti případech půjčil prvnímu stěžovateli hotovost čítající dohromady 1 300 000 Kč. Ani z jeho poslední výpovědi, v níž toliko uvedl, že měl k dispozici určitou sumu finančních prostředků, z nichž mohlo být čerpáno, nemohlo být tedy dovozeno nic jiného, než co tvrdil v předchozích letech. Vysvětlil-li okresní soud rozpory ve výpovědích tohoto svědka, nelze v jeho postupu spatřovat pochybení, které by mělo za následek porušení práva na soudní ochranu.
21. Co se týče posouzení (ne)věrohodnosti svědků J. D. a M. K., pak okresní soud opřel svůj závěr o skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo (viz bod 113 usnesení). U svědka J. D. zohlednil, že v průběhu řízení podal různá čestná prohlášení, která si vzájemně odporovala, a vymýšlel různé konstrukce sledu událostí. U svědka M. K. sice odůvodnil jeho nevěrohodnost jenom tím, že byl pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu, nicméně tento svědek se měl vyjádřit pouze k tomu, kdy seznámil J. D. s prvním stěžovatelem. I pokud by Ústavní soud shledal v tomto postupu nějaké pochybení, nešlo by s ohledem na ostatní v řízení provedené důkazy a učiněná skutková zjištění o tak závažnou vadu, která by mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadených rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].
22. Stěžovatelé dále namítali nerespektování § 558 obč. zák. obecnými soudy, neboť v notářském zápise není jednoznačně vyjádřen příslib zaplacení dluhu, resp. tento příslib není uveden v tom stejném odstavci, v němž stěžovatelé svůj dluh uznávají. Ani zde nelze dát stěžovatelům zapravdu. Zjistil-li okresní soud (viz bod 14 usnesení), že v notářském zápise je uvedeno, že stěžovatelé svůj dluh uznávají a následně se zavazují vrátit jej původnímu věřiteli do 1. 2. 2013 na jeho účet, pak nelze pochybovat o tom, že by tento příslib v notářském zápise absentoval a že by tedy kogentní norma nebyla respektována. Není přitom významné, zda je příslib vtělen přímo do odstavce, jímž se dluh uznává, nebo zda je uveden v následujícím textu, není-li pochyb o tom, že se tento text k uznávanému dluhu vztahuje. I k této námitce se ostatně vyjádřil Nejvyšší soud, přičemž neshledal v tomto právním posouzení jakýkoliv rozpor s jeho dosavadní rozhodovací praxí.
23. Namítali-li stěžovatelé, že krajský soud neměl spoléhat na důkazy provedené okresním soudem, ale na základě jejich opětovného provedení měl učinit vlastní skutkové závěry, pak přehlíží, že je to primárně okresní soud, jako soud nalézací, který zjišťuje skutkový stav. Převzal-li krajský soud po přezkoumání obsahu spisu skutková zjištění okresního soudu, aniž by z nich vyvodil jiné skutkové závěry, nelze v jeho postupu, kdy odmítl provedení stěžovateli navrhovaných důkazů pro nadbytečnost, spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
24. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
25. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť o ústavní stížnosti rozhodl s tak malým časovým odstupem, že takové rozhodnutí je nadbytečným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu