Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele J. B., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Hanou Riedlovou, Jiráskova 638, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012 č. j. 6 Tdo 1233/2011-136, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. 9 To 6/2011 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2010 č. j. 1 T 3/2010-7702, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
S výše popsaným stavem věci a závěry obecných soudů stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť nevěděl, že by se ze strany druhododavatelů mělo jednat o fiktivně objednané práce, že by faktury, které vystavoval podle pokynů svého otce, měly být smyšlené a obchodní případy v nich zahrnuté ve skutečnosti neexistovaly, a že tímto mělo docházet na straně společnosti ARIS TRADE s. r. o. k protiprávnímu obohacování na úkor společnosti Sklostroj Turnov CZ s. r. o. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jeho role ve společnosti ARIS TRADE s.
r. o. byla toliko formální, pasivní. Veškerou činnost jednatele vykonával vždy a pouze podle pokynů svého otce, kterému zcela věřil, co by osobě blízké. Z toho důvodu mu nelze také přičítat účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu, neboť stěžovatel nemohl jednat v úmyslu obohatit se na úkor poškozené v situaci, kdy nebyl srozuměn s tím, že by aktivity jeho otce ve společnosti, jejímž byl jediným jednatelem, mohly být protiprávní. Vrchní soud dle stěžovatele nesprávně dovodil, že stěžovatel jednal v nepřímém úmyslu, neboť nemohl přesvědčivě spoléhat na to, že jeho postavení nemůže být zneužito a za takové situace byl srozuměn s tím, že může dojít případně i ke způsobení následku významného pro trestní právo.
Podle stěžovatele je u něj zavinění předpokládáno, čímž se nepřípustně obrací důkazní břemeno. Mimo jiné vyzdvihuje stěžovatel i tu skutečnost, že krátce po nabytí zletilosti, konal podle pokynů osoby jemu blízké, která mu byla vzorem, zcela ji respektoval a o jejíž erudovanosti v obchodněprávních vztazích stěžovatel neměl pochyb a konečně ani odměna, kterou za své působení ve společnosti inkasoval, nebyla nijak přemrštěná. Od stěžovatele tak nelze spravedlivě požadovat stejnou míru opatrnosti, jako v běžných obchodních vztazích s osobami, které nejsou v poměru rodinném.
Vrchní soud zcela nepřípustně vyvozuje srozumění s následkem v podobě vzniku trestněprávní odpovědnosti z porušení obecné povinnosti počínat si s péčí řádného hospodáře, čímž zaměňuje nedbalost s úmyslem. Stěžovatel se shora popsaného jednání nemohl dopustit, neboť u něj nelze hovořit o úmyslu směřujícím k účasti v této formě na konkrétním úmyslném trestném činu a taková skutečnost ostatně nevyplývá ani ze skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně. Úmysl stěžovatele, tak jak jej pojímají obecné soudy, nemá oporu v provedeném dokazování.
Svým jednáním sice stěžovatel mohl fakticky umožnit svému otci páchání trestné činnosti, nicméně to ještě neznamená, že stěžovatel věděl, že se jeho otec dopouští trestného činu podvodu. Po stránce subjektivní trestněprávně postižitelná pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu hlavního pachatele spáchat určitý čin a jedná v úmyslu, aby tento jeho známý úmysl hlavního pachatele mohl být uskutečněn. V předmětném případě došlo především ke zneužití formálního postavení stěžovatele. Podle náhledu stěžovatele lze v projednávaném případě dospěl nejvýše k závěru, že jeho míra zavinění odpovídá nedbalosti, která kalkuluje s absencí volní složky.
Závěrem se stěžovatel věnuje otázce náhrady škody, která je pro něj z finančního hlediska celoživotně likvidační. Obecné soudy jsou přitom vždy povinny zkoumat i bez návrhu, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle moderačního ustanovení § 450 občanského zákoníku.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V rámci odůvodnění svých rozhodnutí se obecné soudy, zejména pak Vrchní soud v Praze, zaměřily mimo jiné právě na otázku zavinění stěžovatele, resp. jeho úmyslu spáchat trestný čin, byť nepřímo (srov. str. 80 rozsudku). Ve svých úvahách stran charakteru zavinění vyšly obecné soudy především z okolností případu, přičemž učinily spolehlivý závěr o tom, že hlavním pachatelem byl otec stěžovatele, pan J. B. Dovození nepřímého úmyslu stěžovatele podílet se na trestné činnosti svého otce založily obecné soudy na zjištění jeho faktické činnosti, tj. vyplňování faktur, jejich zadávání do počítače, podepisování účetních dokladů, a to po dobu delší než tři roky.
Tento fakt, kterého si ve svém odůvodnění povšiml i Nejvyšší soud, je třeba zdůraznit. Nejednalo se o nahodilý či ojedinělý případ, ale o delší dobu trvající trestnou činnost. Za tohoto stavu věci nelze považovat závěr vrchního soudu, podle něhož si stěžovatel mohl představit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem alespoň jako možné a s tímto byl případně i srozuměn, za ústavně nekonformní. Argument stěžovatele, že měl pouze formální postavení jednatele a o skutečné činnosti obchodní společnosti nevěděl, nemůže obstát, a to právě s ohledem na délku páchání trestné činnosti a jeho vyspělost.
Nevědomí stěžovatele o páchání trestné činnosti, či jiném postupu contra legem zpochybňuje již ten fakt, že funkci jednatele nevykonával J. B. sám, ale právě prostřednictvím stěžovatele. Uvedená skutečnost musela stěžovatele nutně vést k úvaze o smyslu a účelu vedení obchodní společnosti právě takovýmto způsobem. Vrchní soud se v rámci svého odůvodnění zaměřil právě na argumenty, svědčící minimálně o povědomí stěžovatele o charakteru a povaze činnosti obchodní společnosti. Navíc na str. 82 rozsudku vykreslil činnost obžalovaných po odhalení trestné činnosti, kde byl J.
B. opět tím subjektem, který přinejmenším umožnil nakládání s majetkem společnosti ARIS TRADE s. r. o. Mimo jiné právě toto jeho jednání po odhalení trestné činnosti je tím, které zcela zásadně znevěrohodňuje jeho předchozí tvrzení o nevědomí stran páchání trestné činnosti.
V souvislosti s námitkami vznesenými směrem k adheznímu řízení a celoživotní finanční likvidaci stěžovatele lze poukázat na to, že k náhradě škody byli oba pachatelé zavázání společně a nerozdílně. Krom toho soud může svého moderačního práva využít pouze a jedině v případě, že škoda nebyla způsobena úmyslně.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu