Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Ecksteina, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2023 č. j. 30 Cdo 2892/2023-215, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2023 č. j. 36 Co 165/2021-198 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. února 2021 č. j. 47 C 166/2020-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (pozn. s písařskou chybou v označení druhého z napadených rozsudků) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva na vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s principem rovnosti v právech a práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích doplnění a příloh se podává, že stěžovatel se domáhal finančního zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobená nepřiměřenou délkou v době podání žaloby dosud neskončeného odškodňovacího řízení, jehož předmětem byla náhrada nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") na základě provedeného dokazování a posouzení skutkového stavu napadeným rozsudkem konstatoval, že v odškodňovacím řízení došlo k porušení stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (I. výrok), a protože dospěl k závěru, že není namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se jeví jako přiměřené a dostačující, žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě náklad řízení (III. výrok).
3. Proti II. výroku a souvisejícímu III. výroku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal částečně důvodným, a proto rozsudkem ze dne 2. 12. 2021 č. j. 36 Co 165/2021-158 změnil rozsudek obvodního soudu a přiznal stěžovateli zadostiučinění ve výši 29 500 Kč s příslušenstvím, ve zbylém zamítavém rozsahu ho potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Tento rozsudek Nejvyšší soud, na základě stěžovatelova dovolání, rozsudkem ze dne 20. 12. 2022 č. j. 30 Cdo 1276/2022-181 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V další fázi městský soud napadeným rozsudkem opětovně změnil rozsudek obvodního soudu a stěžovateli přiznal zadostiučinění ve výši 54 000 Kč s úrokem z prodlení, jinak zamítavý výrok potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (II. výrok). Městský soud posoudil kritéria podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tzv. základní částky snížil o 20 % ve snaze zachovat proporcionalitu mezi jednotlivými hledisky, o 20 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení, o dalších 20 % s ohledem na snížený význam řízení a zvýšil ji o 20 % kvůli délce trvání nečinnosti soudu.
4. Stěžovatel také proti druhému rozsudku městského soudu podal dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu a rozhodl, že rozsudek obvodního soudu se mění tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 72 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve zbývající části dovolání zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (III. výrok). Změnou uvedenou v I. výroku Nejvyšší soud stěžovateli přiznal částku odpovídající zadostiučinění bez 20% krácení z důvodu sníženého významu řízení.
5. Stěžovatel namítá, že soudy rozhodují formalisticky a popírají změny ve společnosti, které mají vliv na poskytovanou výši zadostiučinění. Popírají princip valorizace, i když jde o prostředek, kterým se ve společnosti vyrovnává růst cenové hladiny a na dovolacím soudu panuje neochota valorizovat odškodnění poškozených s ohledem na uplynutí dlouhé doby od vyslovení sjednocovacích názorů na výši základní částky odškodnění v kontextu vývoje společnosti. Vyslovený názor o finančním rozpětí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok nemůže být zakonzervován, ale musí být změněn, resp. valorizován, s ohledem na vývoj životní úrovně společnosti.
6. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nerespektuje princip proporcionality. Jeho aplikace není posuzováním skutkových zjištění, ale je právním hodnocením věci, má ústavněprávní rozměr, neboť na tomto principu je založena objektivizace a přezkoumatelnost úvah soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Napadá-li stěžovatel změněné a "odklizené" nákladové výroky rozsudku obvodního soudu a městského soudu, není Ústavní soud k rušení těchto výroků příslušný (není oprávněn rušit rozhodnutí, která byla změněna, případně "odklizena").
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není tudíž povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka a zda řízení jako celek lze pokládat za řádně vedené.
9. Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. např. nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12
(N 86/69 SbNU 373)]. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515)].
10. V posuzované věci obecné soudy ve svých rozhodnutích požadavky kladené Ústavním soudem na transparentní způsob určení výše zadostiučinění, na zohlednění zákonných kritérií, jakož i na řádné zdůvodnění svých závěrů, naplnily.
11. Rozsudky obvodního soudu a městského soudu zřetelně konstatují existenci nepřiměřené délky řízení, přičemž měnícími rozsudky městského soudu a Nejvyššího soudu byla stěžovateli přiznána i náhrada újmy v penězích. Závěry Nejvyššího soudu, který částečně změnil rozsudek městského soudu měnící rozsudek obvodního soudu, nijak nevybočují z požadavků na logické a racionální zdůvodnění soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud zohlednil zákonem stanovená kritéria, tj. jak samotnou délku řízení, tak procesní a skutkovou složitost věci i intenzitu zásahu do života stěžovatele. Uvedené úvahy soudu nelze považovat za jakkoli "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy, tudíž prostor pro ingerenci Ústavního soudu k přehodnocování závěrů obecných soudů tak zde není dán.
12. Jak Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 , skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná.
13. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbývajícím rozsahu odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu