Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti S. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Davídkova 654/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009 č. j. 4 Tdo 789/2009-161, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007 č. j. 11 To 178/2006-93 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005 č. j. 49 T 4/2005-36, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005 č. j. 49 T 4/2005-36 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. z. a pokusem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 8 odst. 1 tr.
z. k § 171 odst. 2 písm. b) tr. z. Za tyto trestné činy byl stěžovatel podle § 187 odst. 4 tr. z. za použití § 35 odst. 1 tr. z. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatel i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, k nimž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2007 č. j. 11 To 178/2006-93 odvolání státního zástupce zamítl a ke stěžovatelovu odvolání zrušil napadený rozsudek ve výroku o zařazení stěžovatele pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou a rozhodl o jeho zařazení pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2009 č. j. 4 Tdo 789/2009-161 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř.").
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že jimi neposkytly ochranu jeho základním právům porušeným v souvislosti se skutečností, že stěžovatel po část řízení vedeného proti jeho osobě, a to v době od 18. 6. 2001 do 20. 8. 2001, neměl obhájce, ač ho mít měl, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 a odst. 3 tr. ř. Dne 18. 6. 2001 byla obhájcem JUDr. J. K. ukončena obhajoba stěžovatele a tuto skutečnost jeho obhájce sdělil Policii ČR, Úřadu pro vyšetřování pro ČR, odbor pro vyšetřování organizovaného zločinu, dopisem ze dne 18. 6. 2001. Od tohoto data neměl stěžovatel jako obviněný v přípravném trestním řízení obhájce až do 20. 8. 2001, kdy byla stěžovateli ustanovena obhájkyně JUDr. M.
V. Stěžovatel zdůrazňuje, že na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval, ale všechny jeho námitky byly zcela pominuty a soudy na ně nikterak nereagovaly a nevydaly k nim žádné stanovisko. V době, kdy stěžovatel neměl obhájce, byly do řízení přibráni znalci, přičemž to, že se jimi vypracované znalecké posudky nevztahují přímo na stěžovatele, nemění dle názoru stěžovatele nic na tom, že se jedná o nepřípustné provádění důkazů v době, kdy stěžovatel neměl obhájce. Liknavostí postupu při ustanovování obhájce tak došlo podle názoru stěžovatele k vážnému zásahu do jeho základního práva na obhajobu a proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, pak není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
11. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele, že po část přípravného trestního řízení v době od 18. 6. 2001 do 20. 8. 2001 neměl ustanoveného obhájce, ač ho mít měl. Podle článku 40 odst. 3 Listiny má obviněný v trestním řízení právo, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Obdobně dle článku 6 odst. 3 písm. c) věta první Úmluvy má obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru.
12. Ustanovení obhájce obviněnému soudem je ze své podstaty podpůrným způsobem vzniku formální obhajoby tam, kde si osoba, proti níž se trestní řízení vede, obhájce sama nezvolila, ač jej mít musí (§ 36 a násl. tr. ř.), popř. tam, kde taková osoba soud o ustanovení obhájce sama požádá (viz § 33 odst. odst. 4 tr. ř.). K ustanovení obhájce soudem tedy dochází za předpokladu, že obviněný sám rezignuje na své právo svobodně si zvolit konkrétního advokáta. Ani po ustanovení obhájce přitom obviněný tohoto práva není zbaven a může jej kdykoli realizovat tím, že si na místo obhájce, který mu byl ustanoven soudem, zvolí obhájce jiného (§ 37 odst. 2 tr. ř.).
13. Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, předmětnou námitkou stěžovatele na neustanovení obhájce se ve svých rozhodnutích zabýval jak soud prvního, tak i druhého stupně, a obšírně pak zejména Nejvyšší soud. V odůvodnění rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud podrobně analyzoval všechny okolnosti vztahující se k ustanovování stěžovatelova obhájce v dané etapě přípravného řízení, včetně zpřehlednění důkazů, které byly v předmětné kritické době, v níž stěžovateli nebyl ustanoven obhájce, orgány činnými v trestním řízení prováděny (č.l. 163). Na základě všech těchto zjištění Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelem namítaný procesní nedostatek v žádném ohledu neovlivnil a ani nemohl ovlivnit průběh ani výsledky trestního řízení ve vztahu ke stěžovateli. K tomuto závěru Nejvyššího soudu pak stěžovatel v ústavní stížnosti pouze v obecné rovině vyslovuje přesvědčení, že pokud se znalecké posudky týkaly jeho spoluobviněných, musely se týkat i jeho věci.
14. Ústavní soud považuje stěžovatelovu námitku stran porušení příslušných ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě za závažnou. Z hlediska zasažení do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na obhajobu a soudní ochranu však Ústavní soud připomíná, že je třeba v těchto případech vždy zkoumat, zda porušení procesních předpisů znamenalo zkrácení možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, zda mělo vliv na zákonnost úkonů prováděných v trestním řízení a použitelnost důkazů, a především zda takový postup byl v konkrétním případě způsobilý ovlivnit spravedlnost a objektivitu konečného rozhodnutí soudu ve věci samé.
Z tohoto pohledu také Ústavní soud posoudil stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů a konstatoval, že stěžovatel v tomto směru v ústavní stížnosti žádná konkrétní tvrzení pro takový závěr, který by stěžovatelovy námitky posunul do ústavněprávní roviny, neuvádí. Pokud stěžovatel měl k takovým faktickým námitkám k přípravnému řízení důvod a shledal, že uvedené procesní pochybení znamenalo reálný zásah do jeho subjektivních práv, mohl tyto námitky v konkrétní podobě uplatnit kdykoliv v rámci projednání jeho obžaloby v průběhu trestního řízení před obecnými soudy.
Nic takového však ze spisového materiálu nevyplývá.
15. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu