Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ilony Miklové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 11. června 2024 č. j. 16 Kss 2/2024-167, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a předsedy Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka požaduje ústavní stížností zrušit v záhlaví označené rozhodnutí. Tvrdí, že toto rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 21 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu kárného soudu plyne následující. Stěžovatelka byla napadeným rozhodnutím odvolána z funkce soudkyně Okresního soudu v Uherském Hradišti. Opakovaně totiž překračovala zákonnou lhůtu k vyhotovení a odeslání soudních rozhodnutí a působila nedůvodné průtahy v soudních řízeních. Zaviněně tak porušila povinnosti soudce a ohrozila důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, čímž naplnila skutkovou podstatu kárného provinění soudce [§ 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
3. Již v minulosti kárný soud uznal stěžovatelku vinnou za stejné prohřešky a uložil jí kárné opatření - snížení platu o 10 % na 12 měsíců. Stěžovatelka však stále vyhotovovala písemná rozhodnutí pozdě a opakovaně působila nedůvodné průtahy (ve zhruba čtyřech desítkách věcí, z nichž některé věci neskončily ani po sedmi letech). Vedlejší účastník jako kárný navrhovatel se tedy opět obrátil na kárný soud, tentokrát navrhl nejpřísnější kárné opatření - odvolání z funkce soudce.
4. Kárný soud návrhu vyhověl. Na bezmála 35 stranách podrobně vysvětlil, proč musel přikročit k odvolání stěžovatelky z funkce soudkyně. Odmítl stěžovatelčinu obranu, podle které již jednou udělená výtka znemožňuje postihnout jiná pochybení, která nastala v období předcházející výtce. Podstatné je, jaký konkrétní skutek kárný navrhovatel soudci vytkl. Časový rámec zaviněné nečinnosti vymezuje kárný navrhovatel (nyní od 22. 4. 2022 do 7. 3. 2024). Je bez významu, zda v jeho průběhu kárný navrhovatel soudci uložil výtku; na určení počátku průtahového období to nemá žádný vliv. Důležité je jen to, aby výtkou a následným kárným opatřením nebyla porušena zásada ne bis in idem. První výtka z července 2022 se týkala průtahů do dubna 2022, zatímco druhá výtka z listopadu 2023 se týkala pozdního vypravení rozsudku. Pokud stěžovatelka argumentuje, že rozhodné období se odvíjí od data shora uvedených výtek, mýlí se. Kárný soud krok po kroku vyhodnotil všechny věci, v nichž se stěžovatelka dopustila kárného provinění. Ve všech případech dal kárný senát návrhu za pravdu. Stěžovatelka měla pravidelně největší počet nevyřízených věcí. Totéž platí pro počet nejstarších věcí. Jakkoli se stěžovatelce daří vysoký počet nevyřízených věcí snižovat, stále se jí nedaří vyřídit věci nejstarší. V těchto věcech byla stěžovatelka absolutně nečinná, v některých z nich dokonce ani po několika letech neučinila žádný úkon. Stěžovatelka nese odpovědnost za organizaci své práce. Neobstojí stěžovatelčina obhajoba, že za její chaotickou organizaci práce může výpadek osvědčené rejstříkové vedoucí, případně práce jiných zaměstnanců soudu.
5. Kárný soud uzavřel, že stěžovatelka spáchala kárné provinění. Vyhotovení písemného rozhodnutí v zákonné lhůtě je důležitou povinností soudce. Nesplnění této povinnosti nelze omlouvat stářím věci, její složitostí či dokonce nutností připravit si vlastní obhajobu v kárném řízení. Kárný soud dále upozornil, že ani po uložení prvního kárného opatření nenastalo žádné zlepšení. Naopak, problémy se v těchto věcech ještě prohloubily. Stěžovatelka se nesnažila o hlubší sebereflexi, svá pochybení různě omlouvala a naděje na nápravu není příliš vysoká, proto nezbylo než ji odvolat z funkce.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s odvoláním z funkce soudkyně. V ústavní stížnosti namítá, že současný systém kárného řízení je neústavní, nemá totiž žádný opravný prostředek. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu a zejména na disenty k těmto nálezům. Dále namítá, že kárný soud rozhoduje nejednotně: někdy uloží mírnější kárné opatření, jindy zase opatření nejpřísnější, i když jde o kárná provinění stejné povahy. Konečně namítá, že kárný soud opomněl navržené důkazy a nevypořádal se se všemi námitkami.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné (§ 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud úvodem předesílá, že rozhodování o kárných proviněních, resp. disciplinárních deliktech soudců není rozhodováním o trestním obvinění (ve věcech odvolání soudců z funkce srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 2. 2021 Xhoxhaj proti Albánii, č. 15227/19, § 243 až § 245). Smyslem kárného řízení je nejen ochrana soudců před svévolným odvoláním, ale také ochrana důvěry veřejnosti ve výkon soudní moci [srov. rozhodnutí kárného senátu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 13 Kss 6/2014-138, část IV. c), nebo nález ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07
(N 14/48 SbNU 145), body 23 a 36].
9. Námitka neústavnosti jednoinstančního systému kárného řízení není opodstatněná. Princip dvojinstančnosti řízení není obecně principem ústavního významu. S výjimkou trestních věcí vyloučení možnosti se odvolat není v rozporu ani s ústavním pořádkem, ani s lidskoprávními mezinárodními závazky [srov. samotnou stěžovatelkou cit. nález ze dne 29. 10. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09
(N 205/58 SbNU 827), body 44 až 55 - Ústavní soud je přitom vázán nálezem, nikoli odlišnými stanovisky k tomuto nálezu; srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 2. 2011 Lalmahomed proti Nizozemsku, č. 26036/08, § 34].
10. Stěžovatelka dále kritizuje kárný soud, že rozhoduje nejednotně. Odkazuje na jiná rozhodnutí kárného soudu, ve kterých kárně obvinění soudci dostali za stejné prohřešky mnohem mírnější kárné opatření (snížení platu či důtku). Ústavní soud upozorňuje, že nynější věc vybočuje v jedné podstatné okolnosti: stěžovatelka byla již jednou postihnuta rozhodnutím kárného soudu, a to za typově stejné kárné provinění. Ačkoli jí kárný soud snížil plat, nevedlo to k nápravě. Stěžovatelka stále vyhotovovala rozhodnutí po uplynutí zákonné lhůty a dále působila průtahy.
Ústavní soud sdílí názor kárného soudu, že smyslem a účelem kárného řízení je jednak pojmenovat nedostatky práce soudce, jednak umožnit jejich účinnou nápravu. Pokud ovšem soudce nejeví žádný zájem změnit dosavadní styl práce, nezbývá nic jiného než jej odvolat z funkce (opět nález III. ÚS 1076/07 , body 35 a 36). Shodně postupoval kárný soud též v jiných věcech, kde se rovněž předchozí sankce míjela účinkem [např. rozhodnutí kárného senátu ze dne 5. 6. 2023 č. j. 11 Kss 4/2022-289, Velehrach III, body 306 až 316, nebo ze dne 25.
5. 2016 č. j. 13 Kss 2/2016-69, část V.c)].
11. Stěžovatelka dále namítá, že kárný soud přehlédl některé její argumenty. K tomu Ústavní soud uvádí, že soudy nemusí vždy adresně odpovídat na každý argument. Odůvodnění mohou pojmout tak, že proti argumentaci účastníka řízení postaví vlastní, ucelenou a uspořádanou právní argumentaci, která obstojí jako celek a současně vyvrátí všechny námitky účastníka řízení [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Není ani pravda, že by kárný soud zamlčel některé stěžovatelčiny argumenty. Je tomu přesně naopak: námitku ohledně stanoviska soudcovské rady či zaujatosti vedlejšího účastníka vypořádal v bodech 34, 35 a 54. Kárný soud se rovněž zabýval poměry na soudním pracovišti, dokonce si předvolal jako svědkyni vedoucí opatrovnického a civilního oddělení (body 40 až 44). Argumenty kárného soudu jsou ve svém souhrnu natolik přesvědčivé, že není pochyb o profesním selhání stěžovatelky.
12. Konečně stěžovatelka kritizuje, že kárný soud opomněl některé důkazní návrhy. K tomu Ústavní soud sděluje, že soudy nemusí vždy vyhovět všem návrhům na provedení důkazů. Samozřejmě tak nemohou činit bez dalšího, musí uvést, proč návrhu nevyhoví [z nové judikatury např. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 , body 31 a 32 včetně tam citované judikatury]. Není však třeba, aby se soud vyjádřil zvlášť vždy ke každému důkaznímu návrhu. Přípustné je i paušální odmítnutí skupiny důkazních návrhů, pokud navrhované důkazy nemají s projednávanou věcí nic společného, jsou zjevně bez významu apod. [shodně nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14
(N 54/76 SbNU 747), bod 21; v navazující judikatuře nález III. ÚS 1318/23 , bod 31]. V této věci stěžovatelka skutečně navrhla velké množství důkazů, většina z nich však byla buď bez významu, nebo nemohla mít žádnou vypovídací hodnotu (např. výslech stěžovatelčiny praktické lékařky, dotaz na orgán sociálního zabezpečení atd.). Není tedy ústavně zpochybnitelné, pokud se kárný soud nevypořádal zvlášť s každým jednotlivým návrhem na provedení důkazu, ale důkazy, které neprovedl, jen stručně odmítl (srov. např. body 34 nebo 57 napadeného rozhodnutí).
13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu