Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Viet Anh Nguyenem, advokátem, sídlem Myslíkova 284/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. září 2023 č. j. 4 Azs 125/2022-36, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2022 č. j. 53 Az 1/2022-30 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. prosince 2021 č. j. OAM-76/ZA-ZA11-LE24-2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V závěru ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud "napadeným rozhodnutím přiznal odkladný účinek".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") rozhodlo napadeným rozhodnutím, že opakovaná žádost stěžovatele podle zákona č. 325/1995 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná.
3. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel správní žalobu, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění krajský soud upozornil zejména na to, že při posuzování první žádosti stěžovatele o poskytnutí mezinárodní ochrany byla uplatněna tzv. vylučující klauzule podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, jejímž smyslem je vyloučit poskytnutí mezinárodní ochrany (ve formě doplňkové ochrany) těm osobám, které jí nejsou hodny, neboť se dopustily natolik vážných činů, že si mezinárodní ochranu nezaslouží. Aby stěžovatelova opakovaná žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany mohla být úspěšná, musel by předestřít tvrzení, které by se týkalo otázky, že vůči němu ani v prvním řízení neměla být vylučující klauzule uplatněna nebo že již důvody jejího uplatnění pominuly. Stěžovatel neuvedl ani relevantní skutečnosti, pro něž by mu mohl být poskytnut azyl, vůči němuž se vylučující klauzule neuplatňovala.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud nejprve konstatoval, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatele, a tedy není přijatelná, a dodal, že krajský soud všechny jeho námitky vypořádal, závěr o zákonnosti rozhodnutí ministerstva o zastavení řízení o opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podrobně odůvodnil, přičemž zohlednil i vývoj válečného konfliktu na Ukrajině a jeho význam pro stěžovatelovu věc.
Závěr krajského soudu, že u stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení azylu a poskytnutí doplňkové ochrany není možné pro existenci závažných důvodů podřaditelných pod vylučující klauzuli, lze přijmout. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zrekapituloval, že stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, zločinu znásilnění ve stadiu pokusu, přečinu omezování osobní svobody a přečinu krádeže. Důvody použití vylučující klauzule na stěžovatelovu věc podle Nejvyššího správního soudu stále trvají.
Pro poskytnutí doplňkové ochrany tedy nepostačuje samotná změna bezpečnostní situace na Ukrajině. Stěžovatel by musel tvrdit důvody, které by použití vylučující klauzule mohly zvrátit. V kontextu válečného konfliktu na Ukrajině nemůže obstát stěžovatelovo tvrzení o jeho možném pronásledování i proto, že stěžovatel by musel své obavy z pronásledování spojovat s tzv. původci pronásledování ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu, nikoliv obecně s vojenskými aktivitami ruské armády na ukrajinském území.
Podle Nejvyššího správního soudu lze uzavřít, že krajský soud stěžovatelův případ vyřešil v souladu s relevantní judikaturou, od níž není důvod se odchýlit. Stěžovatelovým tvrzením o pronásledování z důvodu jeho víry se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť takovou argumentaci stěžovatel vznesl až v řízení o kasační stížnosti, a nikoliv v řízení o žalobě, aniž mu ve vznesení podobných námitek cokoli bránilo. Protože se takovou námitkou nemohl zabývat krajský soud, nemohl jí řešit ani Nejvyšší správní soud.
5. Stěžovatel uvádí, že již v řízení před správními soudy odkazoval na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012 č. j. 3 Azs 6/2011-96, v němž byla posouzena přípustnost opakovaných žádostí o poskytnutí mezinárodní ochrany. Existence ozbrojeného konfliktu je pak podle stěžovatele důvodem pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení před krajským soudem se na ukrajinském území rozpoutal válečný konflikt, měl krajský soud rozhodnutí ministerstva zrušit, neboť rozhodné skutečnosti pro udělení mezinárodní ochrany se změnily; stěžovatel v této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 3220/21 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Správní soudy podle stěžovatele pochybily, když se existencí válečného konfliktu na Ukrajině nezabývaly, a nadto Nejvyšší správní soud v rozhodnutí uvedl, že touto problematikou se ani zabývat v řízení o kasační stížnosti stěžovatele nemůže, protože existenci válečného konfliktu stěžovatel nenamítal v řízení před krajským soudem; k tomu však stěžovatel uvádí, že k vyhrocení konfliktu na Ukrajině došlo až po podání správní žaloby.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle uvedeného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
8. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06
(N 132/46 SbNU 237)]. Z těchto důvodů se při posuzování ústavní stížnosti zaměřil Ústavní soud na otázku, zda výklad práva podaný správními orgány i soudy je ústavně souladný.
9. Výklad a použití předpisů podústavního práva, lze hodnotit jako neústavní, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jsou-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl žádné relevantní ústavněprávní námitky, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených práv. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy svá rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnily. V jejich rozhodnutí nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv, neboť soudy postupovaly v souladu se zákonem i judikaturou, přičemž předestřené závěry, včetně nepřijatelnosti kasační stížnosti, podrobně odůvodnily.
11. Ústavní soud shledal, že stěžovatelova stížnostní argumentace nereflektuje podstatu napadených rozhodnutí, která se s jejich odůvodněním míjejí. Správní soudy zohlednily, že došlo k výraznému zhoršení bezpečnostní situace na Ukrajině a že tato okolnost by mohla být zvažována jako významná pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli. Avšak stěžovatel si pro své závažné trestné činy nezasluhuje, aby mu byla ochrana i přes změnu bezpečnostní situace na Ukrajině poskytnuta. Neobstojí proto stěžovatelův blanketní odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 3220/21 nebo rozsudek Nevyššího správního soudu č. j. 3 Azs 6/2011-96. Není ani opodstatněné jeho tvrzení, že se Nejvyšší správní soud změnou bezpečnostní situace na Ukrajině odmítl zabývat jen proto, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v řízení o správní žalobě, ač válka na Ukrajině vypukla právě až po podání správní žaloby. Nejvyšší správní soud uvedl, že se nemohl zabývat stěžovatelovým tvrzením o obavě z jeho pronásledování také z důvodů jeho víry, neboť takový argument stěžovatel uplatnil až v řízení o kasační stížnosti, když mu nic nebránilo v tom, aby tuto námitku nechal posoudit krajským soudem.
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení samostatně nerozhodoval o žádosti o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu