Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti P-transport s.r.o., sídlem Dvořákova 339, Broumov, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 30 Cdo 947/2024-142 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 55 Co 311/2023-115, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka je obchodní společností provozující autobusovou dopravu. Dne 27. 7. 2011 došlo k dopravní nehodě jejího autobusu, při které zemřel šestnáctiletý mladík. Stěžovatelka poskytla pozůstalým náhradu škody podle § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "starý občanský zákoník") a pojišťovna stěžovatelky (Česká pojišťovna a.s.) stěžovatelce posléze toto plnění proplatila na základě § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Pozůstalí kromě náhrady škody žádali i o náhradu nemajetkové újmy podle § 11 a § 13 starého občanského zákoníku. Pojišťovna uvedla, že nemajetkovou újmu hradit nebude, protože k tomu není povinna, na tuto situaci § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. nedopadá. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 14. 12. 2015 přiznal pozůstalým náhradu za psychickou újmu ve výši 1,6 mil. Kč. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 6. 2016 k odvolání stěžovatelky částku upravil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit pozůstalým částku ve výši 998 tis. Kč s příslušenstvím jako náhradu za psychickou újmu.
3. Stěžovatelka 4. 10. 2016 uplatnila u vedlejší účastnice nárok na náhradu škody (ve výši 998 tis. Kč - tj. částku, kterou stěžovatelka vyplatila pozůstalým jako náhradu za psychickou újmu) způsobenou řádným neimplementováním směrnic Evropské unie podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatelka tvrdila, že soudy ve své ustálené rozhodovací praxi špatně vykládaly § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., neboť ten se správně má vztahovat i na nemajetkovou újmu. Na základě této špatné rozhodovací praxe nevyplatila pojišťovna plnění, na které měla stěžovatelka nárok, čímž stěžovatelce vznikla škoda. Vedlejší účastnice žádosti stěžovatelky nevyhověla, protože podle ní se na tuto situaci zákon č. 82/1998 Sb. nevztahuje a k porušení práva EU v této věci beztak nedošlo. Znění § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. v době škodní události odpovídalo jak čl. 3 směrnice 72/166/EHS, tak i čl. 3 směrnice 2009/103/ES. Pojem "škoda na zdraví" obsažený ve směrnicích Soudní dvůr EU vyložil až rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, Katarína Haasová, C-22/12. Do této doby šlo o pojem nejasný, přičemž jeho vnitrostátní implementace odpovídala textu uvedených směrnic. Vedlejší účastnice navíc poukázala na to, že se stěžovatelka mohla proti své pojišťovně úspěšně domáhat svého nároku před soudem, což včas neučinila a došlo tak právě její vinou k promlčení nároku. Škoda nyní uplatňovaná vznikla v důsledku nečinnosti stěžovatelky, nikoli jednáním státu.
4. Stěžovatelka roku 2019 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu proti vedlejší účastnici. Stěžovatelka předtím zároveň podala k obvodnímu soudu i žalobu proti pojišťovně, jíž se domáhala uhrazení částky, kterou vyplatila pozůstalým (tj. již zmíněných 998 tis. Kč). Řízení o náhradě škody proti státu (nyní posuzovaná věc) obvodní soud kvůli souvislosti s řízením proti pojišťovně a závislostí na jeho výsledcích až do jeho skončení usnesením přerušil.
5. Stěžovatelka v řízení proti pojišťovně nárokovala částku vyplacenou pozůstalým, neboť u pojišťovny měla v rozhodné době sjednáno povinné pojištění, čímž jí vznikl nárok na zaplacení pojistného plnění ve výši nemajetkové újmy pozůstalých. Obvodní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2019 žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 22. 4. 2020 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu, že došlo k uplatnění promlčeného nároku, a že námitka promlčení je důvodná. Svou argumentaci opřel o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1704/2016. Tento rozsudek představuje judikaturní odklon ve výkladu zákona č. 168/1999 Sb. Neznamená to však, že by stěžovatelka nemohla v minulosti úspěšně uplatnit svůj nárok vůči pojišťovně, aby za ni plnila. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání a Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 28. 1. 2022 odmítl jako nepřípustné. Neztotožnil se s argumentem stěžovatelky, že je civilními soudy zvoleným (nesprávným) výkladem možné, aby se právo pojištěného vůči pojistiteli promlčelo dříve, než může vzniknout nárok na peněžité plnění poškozeného vůči pojištěnému škůdci. Rovněž se neztotožnil s argumenty ohledně počátku běhu promlčecí lhůty. Proti usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost a Ústavní soud ji usnesením ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 1228/22 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal porušení stěžovatelčiných ústavních práv.
6. Po skončení řízení proti pojišťovně pokračovalo řízení proti vedlejší účastnici v nyní posuzované věci. Výše popsaný skutkový stav byl mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nesporný a ve věci šlo čistě o řešení právních otázek. Zaprvé šlo o otázku, zda byly do právního řádu České republiky řádně implementovány výše uvedené směrnice. Zadruhé, zda stěžovatelka, která měla pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel a které vznikla škoda, mohla požadovat přímo po pojišťovně náhradu vzniklé újmy nad rámec § 444 odst. 3 starého občanského zákoníku [tj. zda byla podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. kryta vzniklá újma v plném rozsahu, tedy i v rozsahu § 11 a § 13 starého občanského zákoníku]. Zatřetí, zda stát odpovídá za vzniklou škodu stěžovatelky (za předpokladu, že směrnice řádně neimplementoval].
7. Obvodní soud konstatoval, že z preambule směrnic vyplývá, že jejich hlavním účelem je chránit zájmy poškozených či pozůstalých osob, nikoli škůdců. Odkázal na rozsudek Soudního dvora C-22/12 Haasová a uvedl, že směrnice musí být vykládány tak, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pokrývá i náhradu nemajetkové újmy. Pojišťovna je tak povinna podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. hradit nemajetkovou újmu podle § 11 a § 13 starého občanského zákoníku, kterou utrpěli pozůstalí. Tato ustanovení i přesto, že v rozhodné době byla judikaturní praxe jiná, nevylučovala možnost úspěšného uplatnění nároku proti pojišťovně, která odmítla vstoupit do řízení před Okresním soudem v Náchodě. Stěžovatelka mohla samostatnou žalobou požadovat po pojišťovně svůj nárok a domoci se tak judikaturní změny, jak ostatně učinil jiný žalobce v jiné věci. Proto v daném případě nemůže jít o nedostatečnou transpozici motorových směrnic do českého právního řádu.
8. Obvodní soud dále odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1704/2016. Tento rozsudek změnil judikaturu tak, že se pod náhradu škody ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. má zahrnovat i nemajetková újma. Rozsudek byl sice nový, ale i tak nelze považovat předchozí soudní praxi za nesprávný úřední postup při implementaci, neboť text směrnic a prováděcích zákonů byl neurčitý a vyžadoval soudní výklad. Až rozsudkem Soudního dvora ze dne 24. 10. 2013 ve věci Haasová došlo k vymezení pojmu "škoda na zdraví" a proto nelze státu přičítat k tíži, že ji do té doby nesl na základě soudní praxe výlučně škůdce. Po vydání rozsudku Soudního dvora se však stěžovatelka mohla po pojišťovně úspěšně domáhat nároku na náhradu nemajetkové újmy, což neučinila.
9. Zároveň nemohlo dojít k vyloučení práva stěžovatelky žádat po pojišťovně nárok na vzniklou škodu z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalobu na plnění z pojištění totiž lze v případě sporu ohledně nároku mezi poškozeným a pojištěným škůdcem podat ještě před rozhodnutím ve věci, neboť nárok pojištěného proti pojišťovně je nárokem samostatným. Promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatelka měla dostatek času [4 roky od pojistné události podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě)] na uplatnění nároku, přičemž pojem "škoda na zdraví" měly civilní soudy povinnost interpretovat v souladu s rozsudkem Soudního dvora.
10. Na závěr obvodní soud konstatoval, že odpovědnost státu by nebyla dána podle zákona č. 82/1998 Sb., ale podle práva unijního. Judikatura Soudního dvora určuje tři podmínky, a to jednoznačně určitelné založení práv jednotlivců, dostatečně závažné porušení směrnice členským státem a existenci příčinné souvislosti mezi porušením směrnice a vznikem škody. V této věci nenastala ani jedna z těchto podmínek. Obvodní soud dále uvedl, že nepoložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku navrženou stěžovatelkou ohledně promlčecích lhůt, neboť otázka promlčení nevyplývá z unijního práva, ale z národní právní úpravy.
11. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil s argumentací obvodního soudu. Zdůraznil, že se stěžovatelka měla svého nároku proti pojišťovně domáhat, že stát nenese odpovědnost za její neaktivitu, a že obvodní soud postupoval správně, když nepředložil předběžnou otázku. Stěžovatelka se mohla svého nároku úspěšně domoci již na základě rozsudku Soudního dvora ze dne 24. 10. 2013 C-22/12 Haasová, kterým Soudní dvůr definitivně a závazně určil význam pojmu "škoda na zdraví".
12. Stěžovatelka podala dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. V podrobném odůvodnění uvedl, že judikatura z povahy věci vzniká až s určitým časovým odstupem a působí zpětně. Při výkladu časových účinků je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tj. potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i řízení budoucí. Z tohoto pravidla mohou za výjimečných situací existovat výjimky, a to tehdy, když převáží intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání adresátů právních norem. Je na těchto adresátech, aby vysvětlili, proč se na ně nemá nový právní názor použít. Nepoužití nového právního názoru se děje na základě hmotněprávních norem, jako je například zákaz zneužití práva. Výjimečnost situace nemůže nastat pouze tím, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu a ani tím, že dotčená strana na judikaturu spoléhala. Tohle vše je totiž znakem judikaturního odklonu, který je zákonem výslovně předvídán. Stěžovatelkou kritizovaný rozsudek (viz bod 8 shora) je rozsudkem velkého senátu, kterým Nejvyšší soud zákonem předvídaným způsobem překonal dosavadní soudní praxi.
13. Nejvyšší soud dále s odkazem na judikaturu uvedl, že rozhodnutí Soudního dvora jsou kvalitativně stejná jako rozhodnutí tuzemských soudů. Stěžovatelka proto mohla nabýt vědomosti o tom, že § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. zahrnuje také náhradu nemajetkové újmy v penězích, již z původního rozsudku Soudního dvora ze dne 24. 10. 2013 C-22/12 Haasová, nikoli - jak stěžovatelka argumentuje - až z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 (který pouze závěry Soudního dvora promítl do rozhodovací praxe dovolacího soudu). Stěžovatelce tak nevznikla škoda kvůli tehdejší soudní praxi, ale kvůli vlastní procesní nečinnosti, neboť svého nároku se mohla domáhat před uplynutím promlčení lhůty.
14. Poté se Nejvyšší soud vypořádal s námitkami ohledně promlčecí lhůty. Odkázal na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, která stanoví, že náhrada nemajetkové újmy v penězích má povahu majetkového nároku. Proto se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě a nevzniká rozhodnutím soudu. Zároveň nemůže nastat promlčení práva pojištěného vůči pojišťovně dříve, než vůbec může vzniknout nárok na peněžité plnění poškozeného vůči pojištěnému škůdci. Pojištěný se může žalobou přímo domáhat svého nároku vůči pojišťovně, čímž dojde ke stavení běhu promlčecích lhůt, a to i v situacích, kdy obecné soudy ještě nerozhodly o povinnosti nahradit nemajetkovou újmu poškozenému. Nakonec uvedl, že stěžovatelkou předestřené předběžné otázky (týkající se pravidel pro promlčení nároků z odpovědnosti provozu motorových vozidel) nemají unijní přesah a nejsou pro řešení dané věci relevantní.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti z větší části opakuje argumenty, které uváděla v řízení před civilními soudy. Stěžovatelka založila svou argumentaci na čtyřech argumentačních liniích, přičemž jednotlivé argumenty opakuje napříč ústavní stížností. Všechny argumentační linie mají společné to, že napadají implementaci unijních směrnic, výklad v minulosti zastávaný civilními soudy a neústavní judikaturní odklon.
16. Zaprvé, zákonodárce špatně implementoval unijní směrnice. Civilní soudy rozhodly v rozporu s výslovným zněním zákona č. 168/1999 Sb. Povinnost pojišťovny byla vázána na vznik újmy a na tom, aby poškozený svůj nárok uplatnil a zároveň ho prokázal. Užití § 8 zákona o pojistné smlouvě je proto vadné a v rozporu s právem EU. Rozhodnutí o peněžitém zadostiučinění za zásah do práva osobnosti má totiž v případě vztahu pojištěného proti pojišťovně konstitutivní charakter, nikoli deklaratorní. Opačný výklad vede k tomu, že nárok vůči pojišťovně se může promlčet dříve, než je vůbec škůdci uložena povinnost plnit poškozenému. Stěžovatelka znovu uvádí tři hypotetické situace (které uváděla i v řízení před civilními soudy), které demonstrují to, že jde o nelogický výklad práva. Fakt, že se jedná o konstitutivní právní skutečnost, byl právní notorietou. Tato výkladová změna způsobila promlčení, které stěžovatelka nezavinila a nemohla ho předvídat.
17. Zadruhé, otázka běhu promlčecích lhůt měla unijní význam, neboť souvisí se smyslem směrnic. Výklad zvolený civilními soudy je v rozporu s cílem směrnic a efektivitou unijního práva. Civilní soudy pochybily, protože nepodaly předběžné otázky k Soudnímu dvoru. Otázky měly předložit proto, aby se zjistilo, zda je nový výklad provedený v přelomovém rozhodnutí Nejvyššího soudu v souladu se směrnicemi.
18. Zatřetí, odůvodnění Nejvyššího soudu vykazuje neústavní deficity a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. A konečně civilní soudy pochybily v tom, že nezohlednily, že stěžovatelka byla v dobré víře v ustálenou rozhodovací praxi českých soudů. Proto se na ni nový právní názor (plynoucí z rozhodnutí velkého senátu) nemá použít, neboť svou situaci nezavinila. Stát způsobil, že nemohla uplatnit svůj nárok a nese za to odpovědnost.
19. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
20. Ústavní soud nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti civilních soudů, neboť není jejich součástí, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodovací činnosti civilních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup obecných soudů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. již nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. To se však v nyní posuzované věci nestalo.
21. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že obecný výklad Nejvyššího soudu ohledně intertemporálních účinků judikaturního odklonu (body 15 a následující napadeného usnesení) není neústavní. Soudní dotváření práva a postupná precizace i změna staré judikatury je přirozeným projevem interakce mezi obecnými slovy zákona a tento zákon vykládající soudní praxí. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že změna judikatury, děje-li se v souladu s právem objektivním, zásadně neodporuje právní jistotě.
Stejně tak neodporuje právní jistotě ani použití nové judikatury na starší právní vztahy. Jen v ojedinělých případech použití nového právního názoru na starší případy vyvolá ústavně nepřijatelné dopady. Vůdčí zásadou v horizontálních právních vztazích i nadále zůstává tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami, což znamená, že nový právní názor má být aplikován na všechna běžící řízení. Výjimky mohou být dány pouze specifiky výjimečných situací, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem.
Je na adresátech, aby soudu podali právě tato specifika, která odůvodní výjimečné nepoužití nového právního názoru [srov. např. nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18
(N 208/97 SbNU 238), body 19 až 27 a tam citovaná judikatura].
22. I judikatura Soudního dvora zakládá stejně jako změny v judikatuře vrcholných vnitrostátních soudů důvody k výjimce ze závaznosti předchozí rozhodovací praxe. To plyne z ústavního principu, že je třeba vykládat vnitrostátní právo v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z členství v Evropské unii [nález ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04
(N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.), body 80 až 82]. Judikatura Soudního dvora je tak kvalitativně stejná jako rozhodnutí vrcholných tuzemských soudů a je pro tuzemské soudy stejným způsobem závazná.
23. Ústavní soud se v minulosti již zabýval ústavností řízení stěžovatelky proti pojišťovně (včetně pro nyní posuzovanou věc relevantního výkladu promlčecích lhůt) a vyhodnotil, že civilní soudy postupovaly v souladu s ústavními požadavky. Nutno podotknout, že stěžovatelka v nyní posuzované věci opakuje námitky, které uplatňovala i v předchozí ústavní stížnosti, a to zejména námitky proti výkladu běhu lhůt. Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka s podáním žaloby proti pojišťovně vyčkávala několik měsíců poté, co již bylo zřejmé, že pojišťovna plnit nebude.
Nedokázala vysvětlit, proč nepodala žalobu dříve, ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Ústavní soud rovněž uvedl, že výklad civilních soudů nebyl v rozporu s ústavními požadavky, neboť lhůty v zákoně č. 168/1999 Sb. se týkají jen plnění pojišťovny (ne samotného nároku), a je legitimní, že jsou nadto ohraničeny obecnou promlčecí lhůtou vyplývající z § 8 zákona o pojistné smlouvě (čtyři roky). Ústavní soud nadto dovodil, že stěžovatelkou citovaná judikatura Soudního dvora se týká jen věcného rozsahu plnění mezi škůdcem a pojišťovnou, nikoli lhůt, a stěžovatelkou tvrzené závěry z ní nevyplývají.
Podle Ústavního soudu není pro soulad s právem EU nutná shodná právní úprava promlčecích lhůt v jednotlivých státech, ale pouze to, aby nároky plynoucí ze směrnic byly reálně uplatnitelné a vymahatelné (srov. usnesení ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 1228/22
, body 9 až 14).
24. Ústavní soud se i v nyní posuzované věci s výše uvedeným ztotožňuje. Posun ve výkladu práva nenastal až rozsudkem velkého senátu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, ale již rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 24. 10. 2013, Haasová, C-22/12. Rozsudek Nejvyššího soudu pouze do vnitrostátní judikatury přejal závěry rozsudku Soudního dvora, které byly v té době pro vnitrostátní soudy čtyři roky závazné. Již v polovině běhu čtyřleté promlčecí lhůty se tak stěžovatelka mohla s úspěchem domáhat proplacení nároku po pojišťovně. Další úvahy o povaze nároku proto v nynější věci nemají význam.
25. Civilní soudy nepochybily ani v tom, že nepředložily Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Ze směrnic vyplývá pouze požadavek efektivnosti, nikoli určité úpravy lhůt. V případě stěžovatelky civilní soudy v souladu s ústavními požadavky neshledaly výjimku z pravidla incidentního retrospektivního působení judikatury, neboť stěžovatelka neuvedla přesvědčivé důvody, proč svá práva včas nebránila. Postup stěžovatelky v nyní posuzované věci přitom působí tak, že se snaží odpovědnost za svou procesní neaktivitu přenést na stát. Civilní soudy přesvědčivě a v souladu s ústavními požadavky odůvodnily, proč nedošlo k porušení práv stěžovatelky a ke vzniku odpovědnosti státu. Přitom se vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky.
26. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu