USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce P-transport s. r. o., sídlem v Broumově, Dvořákova 339, zastoupeného Mgr. Lukášem Smutným, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 120/2019, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 55 Co 311/2023-115, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci, která mu podle jeho tvrzení vznikla vadnou transpozicí směrnic Evropské unie týkajících se pojištění motorových vozidel; tvrzená vadná transpozice podle žalobce vedla k nemožnosti domoci se toho, aby za něj náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené zásahem do osobnostních práv pozůstalých, kterou žalobce (jeho pracovník) způsobil při dopravní nehodě, uhradila pojišťovna provozovatele motorového vozidla. Žalobce byl totiž na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2016, č. j. 19 Co 57/2016-199, povinen uhradit 997 659,10 Kč s příslušenstvím poškozeným pozůstalým z dopravní nehody jím provozovaného autobusu ze dne 27. 7. 2011 jako škodu a také nemajetkovou újmu spojenou s úmrtím nezletilého dítěte. Škodící vozidlo žalobce bylo pojištěno u České pojišťovny a.s., po které se žalobce domáhal uhrazení výše uvedené částky, tento nárok byl však v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 63/2018 zamítnut, a to z důvodu jeho promlčení. Postup nalézacího soudu ve zmiňovaném řízení a závěr o promlčení byl následně potvrzen jak odvolacím soudem, tak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3388/2020, proti kterému podanou ústavní stížnost Ústavní soud svým usnesením ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 1228/22, odmítnul. Žalobce následně v nynějším řízení uváděl, že mu dřívější česká soudní praxe a zákonná úprava účinná do 31. 12. 2013 neumožňovala domáhat se regresního nároku nebo pojistného nároku z titulu nemajetkové újmy (v podobě zásahu do osobnostních práv) po pojistiteli v rámci pojištění odpovědnosti z provozu vozidel. Jelikož pojišťovna odmítla přistoupit do výše zmíněného řízení jako vedlejší účastník s odkazem na zákonné znění a konstantní judikaturu, musel újmu osob blízkých nahradit žalobce sám. Tato praxe však byla podle žalobce v rozporu se směrnicí Rady 72/166/EHS ze dne 24. 4. 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (dále též „první směrnice“) a směrnicí Rady 90/232/EHS ze dne 14. 5. 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (dále „třetí směrnice“), ze kterých vyplývala povinnost státu implementovat tyto směrnice do vnitrostátního právního řádu tak, aby byla kryta povinným ručením i odpovědnost za vznik nemajetkové újmy. Podle žalobce byl tento nedostatek odstraněn až přijetím nového občanského zákoníku.
4. Odvolací soud se v nynějším řízení ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně a zdůraznil, že jak zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), ve znění do 31. 12. 2013, tak zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), účinný od 1. 1. 2014, umožňovaly podat žalobu na náhradu vzniklé majetkové i nemajetkové újmy vůči pojistiteli. Ačkoliv až rozsudek (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, změnil dosavadní rozhodovací praxi tohoto soudu tak, že pod náhradu škody na zdraví nebo usmrcení podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), za pomocí eurokonformního výkladu explicitně podřadil také náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 11 a § 13 obč. zák., tato změna výkladu nezměnila skutečnost, že ani před vydáním tohoto rozhodnutí žalobci nic nebránilo podat vůči pojistiteli žalobu včas, tedy ještě před uplynutím promlčecí doby.
Nebylo tak možné přisvědčit závěrům žalobce o tom, že k jeho neúspěchu v předchozím řízení a ke vzniku tvrzené škody vedla vadná transpozice evropských směrnic. V době od vzniku škodné události do vydání rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SD EU“) ze dne 24. 10. 2013, ve věci C-22/12, Haasová, nebylo podle soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkázal, jasně vymezeno, co je míněno pojmem „škoda na zdraví“ (právě závěry rozsudku ve věci Haasová byly převzaty ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, pozn. Nejvyššího soudu).
Po vydání tohoto rozhodnutí a vyjasnění pojmu „škoda na zdraví“ SD EU se žalobce naopak mohl důvodně domáhat nároku na náhradu škody po pojistiteli, což však (včas) neučinil.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce [dále též „dovolatel“] prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na třech právních otázkách, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, a to konkrétně: 1) zda „je pro posouzení splnění povinnosti správné transpozice směrnice EU rozhodný ustálený výklad zákona, který tuto směrnici provedl v určité době, kdy mohl adresát právní normy uplatnit své právo či je rozhodný pozdější výklad, který původní výklad revokuje?“; 2) zda „má změna dříve ustáleného a konstantního výkladu právní normy vliv na práva adresátů právní normy, kteří byli postiženi předcházejícím konstantním výkladem právní normy, na náhradu škody vůči státu za nesprávnou implementaci směrnice EU?“; a nakonec 3) zda „je stát odpovědný za ustálený a konstantní výklad právní normy, který se ukáže, že byl v rozporu se směrnicí EU, kterou právní norma interpretuje?“
6. Dovolatel má za to, že vzhledem k první otázce je nutné uzavřít, že pro posouzení správnosti a úplnosti implementace směrnice EU je rozhodné nejen znění zákona, ale i ustálený výklad provedený vrcholnými vnitrostátními soudy, neboť podle dovolatele z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že adresátu normy nesmí být kladeno k tíži, pokud vychází z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu. K druhé otázce dovolatel uvádí, že změna ustáleného výkladu nepochybně nemůže mít žádnou roli na práva adresáta právní normy, která mu vznikla v důsledku předcházejícího výkladu. Jelikož stát jedním rozhodnutím (výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, pozn. Nejvyššího sodu) „změnil nejen otázku tohoto nároku a odpovědnosti pojišťovny, ale i charakter konstitutivnosti nároku zadostiučinění v penězích za zásah do práv ochrany osobnosti, čímž znemožnil dovolateli úspěšně uplatnit daný nárok u soudu“, nelze tuto změnu klást dovolateli k tíži. Ke třetí otázce potom dovolatel uvádí, že stát je odpovědný za škodu, kterou způsobil vadnou implementací.
7. Nad rámec výše uvedených úvah z textu dovolání také vyplývá (ačkoliv to dovolatel jako předpoklad jeho přípustnosti explicitně neuvádí), že podle dovolatele má být právní otázka běhu promlčecí lhůty práva na plnění z pojištění týkající se nemajetkové lhůty, vyřešená dovolacím soudem v jeho rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, posouzena jinak (dovolatel konkrétně uvedl, že: „dosavadní výsledky judikatury NSČR, které spočívají toliko na jednom rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, jsou neakceptovatelné, v rozporu se smyslem odškodňovacích směrnic a podstatou institutu povinného ručení, kdy umožňují promlčení nároku vůči pojišťovně ze strany pojištěného dříve, než je tomuto vůbec uložena povinnost k náhradě poškozeným“). Podle dovolatele je nárok na náhradu nemajetkové újmy konstituován až právní mocí rozsudku, jenž o tomto nároku rozhodl, nikoliv již samotnou škodní událostí (v nynějším případě dnem smrti fyzické osoby). V takovém případě podle dovolatele nebyl uplatněný nárok promlčen a původní žaloba proti pojišťovně byla včasná. V tomto kontextu dovolatel navrhnul předložit tři níže specifikované otázky SD EU v rámci řízení o předběžné otázce podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále „SFEU“).
8. K dovolání se vyjádřila také žalovaná, která zdůraznila, že překonání dosavadního judikaturního přístupu výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 proběhlo zákonem předvídaným postupem, a to předložením věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále také „velký senát“). Dovolatelovy námitky ohledně překvapivosti či neustálenosti tohoto rozhodnutí tak nemohou založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud rozhodl plně v mantinelech vytyčených tímto rozhodnutím. K samotné otázce souladu motorových směrnic a vnitrostátní úpravy žalovaná argumentovala tím, že otázky počátku běhu promlčecí doby na pojistné plnění nespadají do působnosti žádné z unijních směrnic uváděných dovolatelem, tyto otázky jsou tak ponechány k řešení výlučně vnitrostátní úpravě členských států. V nynějším případě měl dovolatel možnost domáhat se svého nároku včas, jak ostatně učinil jiný žalobce ve skutkově souměřitelném případu, který vyústil ve zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V tom rozsahu, ve kterém je napaden výrok II napadeného rozhodnutí, bylo dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení; z téhož důvodu není dovolání objektivně přípustné ani proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů nalézacího řízení
13. Ani zbylá dovolací argumentace nemohla přípustnost dovolání založit, neboť svým postupem se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
14. K námitce stran použití „nové“ judikatury, založené podle dovolatele toliko jedním vybočujícím rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 je obecně nutno poznamenat následující.
15. Judikatura vyšších soudů, jež slouží ke sjednocení výkladu právních předpisů, z povahy věci vzniká až s určitým časovým odstupem a působí zpětně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2065/2017, a v něm citovanou judikaturu). Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimky mohou být dány pouze specifiky výjimečných situací, která založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Bude na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečné nepoužití nového právního názoru odůvodní. Nepoužití nového právního názoru se však děje nikoliv prostřednictvím nějakých soudcovsky utvořených intertemporálních norem, ale využitím některé normy hmotněprávní, jako je např. zákaz zneužití práva (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 611/2020, nebo ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1209/2022, nebo ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře např. Kühn, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191–197).
16. Uvedená konstantní judikatura dovolacího soudu úzce koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu – výjimky z výše uvedeného principu incidentní retrospektivy mohou být dány, jak bylo výše uvedeno, pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Zmíněná výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu, jež je zákonem výslovně předpokládán (srov. kupř. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a nemohou zmíněnou výjimečnost samy o sobě založit. V případě soukromoprávního vztahu zásadně zaslouží ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance, povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, se přitom přistupuje opatrně a způsobem, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování, jenž je důležitým atributem právního státu, a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, publikovaný pod č. 208/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V nynějším řízení tak není bez významu, že dovolatelem zpochybňovaný rozsudek Nejvyššího soudu je rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který (v otázce náhrady nemajetkové újmy) překonal dosavadní judikatorní praxi zákonem předvídaným způsobem.
17. Ve smyslu výše zmíněných závěrů je tak právní názor vyjádřený ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 aplikovatelný i v (nynější věci předcházejícím) řízení o nároku dovolatele vůči pojistiteli (kde procesní neúspěch dovolatele vedl k zahájení nynějšího kompenzačního řízení).
18. V poměrech nynější věci je však nutné upozornit také na vztah mezi tuzemským právem a právem Evropské unie, který není ani v přítomné věci bez významu. Vzhledem k těsnému sepjetí těchto dvou systémů, jejich vzájemné interakci a specifickému postavení SD EU totiž tím více nelze ani zčásti přisvědčit dovolatelově argumentaci opírající se o dobrou víru ve stabilní rozhodovací praxi dovolacího soudu.
19. Platí, že soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného (viz zejména rozsudek SD EU ze dne 5. 10. 2004, ve spojených věcech C-397/01 až C-403/0, Pfeiffer a další, bod 113). Tato povinnost výkladu se týká všech předpisů vnitrostátního práva přijatých jak před směrnicí, o niž se jedná, tak po ní (srov. zejména rozsudek ze dne 13. 11. 1990, ve věci C-106/89, Marleasing, bod 8, a výše uvedený rozsudek Pfeiffer a další, bod 115).
20. Ze zásady nepřímého účinku vyplývá i povinnost vnitrostátních soudů změnit ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice (srov. rozsudky SD EU ze dne 15. 6. 2023, ve věci C-287/22, Getin Noble Bank, bod 57, ze dne 9. 9. 2021, ve věci C-107/19, Dopravní podnik hl. m. Prahy, bod 47, nebo ze dne 19. 4. 2016, ve věci C-441/14, DI, bod 33). Vnitrostátní soud nemůže platně dospět k závěru, že dotčené vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem pouze z toho důvodu, že toto ustanovení bylo předtím konstantně vykládáno v rozporu s unijním právem, a to i soudem v posledním stupni (srov. výše zmíněný rozsudek SD EU ve věcech Getin Noble Bank a DI). Okamžité aplikaci unijního práva dle SD EU (rozsudek SDEU ze dne 9. 3. 1978, ve věci 106/77, Simmenthal, body 25 a 26) pak nesmí bránit ani žádná dřívější praxe či právní předpisy, které v případě existence rozporů ve vnitrostátní judikatuře vyžadují nejdříve věc postoupit orgánu sjednocujícímu rozhodovací praxi (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3726/2016, a ze dne 18.10.2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016).
21. Z daného tak vyplývá, že rozhodovací praxe SD EU se v poměrech vnitrostátních soudních řízení projevuje přímo, a to v tom smyslu, že národní soudy všech stupňů jsou povinny se ve svém rozhodování řídit výkladem unijního práva poskytnutým SD EU, aniž by jeho závěry musely být předtím převzaty vrcholnými vnitrostátními soudy sjednocujícími judikaturu do jejich vlastního rozhodování. Zde lze podpůrně odkázat také na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19, ve kterém soud ochrany ústavnosti vyložil ustanovení § 237 o.
s. ř. ústavně konformním způsobem tak, že toto ustanovení vyžaduje, aby za přípustné bylo považováno i dovolání, směřující proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil nejen od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak lze gramatickým výkladem dovodit z ustanovení § 237 o. s. ř. samotného), ale také od rozhodovací praxe SD EU. V rozhodování soudů v záležitostech spadajících do evropského práva (a tedy i vnitrostátních předpisů transponujících unijní směrnice) tak nemá rozhodovací praxe vnitrostátních vrcholných soudů privilegované postavení oproti rozhodovací činností SD EU a institut dovolání může sloužit i k nápravě těch situací, kdy obecný soud pominul, že k určité otázce, na jejímž řešení případ závisí, existuje výklad podaný SD EU.
Jinými slovy řečeno, existuje-li k určité otázce relevantní a pro národní soudy závazná judikatura SD EU, je třeba z takové judikatury vycházet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023). Informovanost o rozhodovací činnosti SD EU, jakož i argumentace jejími závěry (pokud jsou jim ku prospěchu) v průběhu soudního řízení, je tak i v zájmu samotných účastníků takového řízení, neboť v tom případě se musí obecný soud se závěry takové rozhodovací praxe řádně argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní.
Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nebo také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2017, a ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). Zjednodušeně řečeno, jelikož v soudním rozhodování zásadně není kvalitativního rozdílu mezi argumentační závazností (přiléhavých) rozhodnutí SD EU a vnitrostátních vysokých soudů, není takový rozdíl v tom, jak s touto judikaturou nakládají (či nakládat mají) účastníci řízení.
22. V poměrech nynější věci tak výše uvedené nutně vede k závěru, že dovolatel mohl vědomost o tom, že ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zahrnuje také náhradu nemajetkové újmy v penězích, nabýt již z původního rozsudku SD EU ze dne 24. 10. 2013, ve věci C-22/12, Haasová, nikoliv – jak dovolatel argumentuje – až z opakovaně zmiňovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, které judikatorní závěry SD EU promítlo do rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Ačkoliv je tak třeba dovolateli vzhledem k jím formulovaným dovolacím otázkám v obecné rovině přisvědčit, že pro posouzení splnění povinnosti náležité implementace směrnice státem může být rozhodný také způsob, kterým je vnitrostátní předpis, který směrnici jinak formálně správně transponoval, v aplikační praxi vykládán (k tomu srov. např. rozsudek SD EU ze dne 23. 4. 2009, ve spojených věcech C-378/07 až C-380/07, Kiriaki Angelidaki a další, bod 194, nebo ze dne 11. 7. 2002, ve věci C-62/00, Marks & Spencer, bod 27), nemůže tento závěr dovolateli přinést úspěch v nynějším řízení, neboť jím tvrzená škoda nevycházela z jím dovozované nesprávné aplikační praxe tuzemských soudů, ale z jeho vlastního rozhodnutí nedomáhat se svého nároku u soudu včas. A to za situace, kdy mohl na základě rozsudku SD EU ve věci Haasová důvodně předpokládat svůj úspěch v takovém sporu.
24. Na tom nemůže nic změnit ani to, že rozsudek ve věci Haasová byl vydán až po škodné události (ovšem stále ještě před uplynutím promlčecí lhůty). Ostatně, zásadu incidentní retrospektivy svých rozhodnutí formuloval také SD EU, podle kterého platí, že výklad pravidla unijního práva, který SD EU podává při výkonu své pravomoci, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, v případě potřeby objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto pravidla tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy vstoupilo v platnost (viz rozsudky SD EU ze dne 7. 8. 2018, ve věci C-300/17, Hochtief AG, bod 55, ze dne 20. 12. 2017, ve věci C-492/16, Incyte Corporation, bod 41, nebo ze dne 13. 1. 2004, ve věci C-453/00, Kühne & Heitz, C-453/00, bod 21). Z toho vyplývá, že takto vykládané pravidlo může a musí být uplatňováno na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním rozsudku rozhodujícího o žádosti o výklad, pokud jsou splněny podmínky umožňující předložit příslušným soudům spor ohledně použití uvedeného pravidla (srov. rozsudek SD EU ze dne 16. 9. 2020, ve věci C-339/19, Romenergo a Aris Capital, bod 47, nebo ze dne 14. 4. 2015, ve věci C-76/14, Manea, bod 53).
25. Je tak třeba uzavřít, že jelikož tvrzená škoda dovolateli vznikla v souvislosti s jeho vlastním rozhodnutím nedomáhat se nároku po pojišťovně soudní cestou, napadené rozhodnutí na dovolatelem předestřených otázkách týkajících se nesprávné implementace prostřednictvím ustáleného výkladu nestojí a tyto otázky tak nemůžou přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovolání založit.
26. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud obecně poznamenává, že pokud by se prosadily dovolatelovy závěry, podle kterých se o porušení unijního práva způsobilé založit odpovědnost státu vůči jednotlivci jedná bez dalšího tehdy, kdy ustálená judikatura tuzemských soudů nereflektuje recentní rozhodnutí SD EU, byl by stát postaven před neřešitelnou situaci. Na jedné straně by sice prostřednictvím ustálené judikatury porušoval unijní právo, přičemž nezávislost soudní moci by mu znemožňovala toto porušení odstranit, zároveň by však z důvodu zásady projednací, omezující soudy na rozhodování jen těch případů, které účastníci sporů zahájí, neměly ani soudy samotné prostředek, kterým toto porušení odstranit. Až do chvíle, kdy by konkrétní projednávaná věc v budoucnu umožnila (vrcholným) soudům stávající judikaturu překonat, by tak mohly samovolně vznikat nároky vůči státu založené „judikaturním porušením“. Takovou konstrukci je třeba odmítnout.
27. Co se týče druhé linie dovolání spočívající v dovolatelem tvrzeně protiprávní úpravy běhu promlčecích lhůt podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jejíž podstatou bylo, že tento zákon podle dovolatele umožňuje, aby se právo na regres vůči pojišťovně mohlo škůdci promlčet dříve než právo poškozeného na náhradu újmy, ani zde Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil.
28. Co se týče vnitrostátní konstrukce promlčecích lhůt v nynějším případě, Nejvyšší soud se (vůči dovolateli opětovně) zcela ztotožňuje s úvahami vyjádřenými ve výše zmiňovaném rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, v nichž se vypořádal s obdobnými námitkami dovolatele v tam projednávané věci mimo jiné s odkazem na závěr o majetkové povaze nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák., který se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době a nevzniká konstitutivně až rozhodnutím soudu (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, uveřejněný pod číslem 4/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a uzavřel, že vznik povinnosti pojistitele plnit poškozenému (za pojištěného) náhradu nemajetkové újmy v penězích, se váže na zásah do osobnostních práv fyzické osoby, a nikoliv až na pravomocné rozhodnutí, které povinnost (pojištěného škůdce k náhradě nemajetkové újmy poškozenému) pouze deklaruje. Shodný závěr o nikoliv konstitutivní povaze rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost k zaplacení peněžité náhrady podle dříve účinného § 13 odst. 2 obč. zák., učinil též Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, a je i nadále bez výhrad přijímán v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 232/2018, či rozsudek ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021).
29. Nepřípadné jsou proto (opakované) námitky dovolatele týkající se možnosti promlčení práva pojištěného vůči pojistiteli dříve, než vůbec může vzniknout (dospět) nárok na peněžité plnění poškozeného vůči pojištěnému škůdci. Lze k tomu doplnit, že neuplatní-li poškozený nárok na plnění odpovídající povinnosti náhrady nemajetkové újmy v penězích přímo vůči pojistiteli škůdce podle § 9 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a bude uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy po pojištěném škůdci, může se pojištěný škůdce domáhat žalobou po pojistiteli, aby za něj uhradil takto požadované plnění (jako pojistné plnění) přímo poškozenému (srov. kromě již zmiňovaného rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017, uveřejněný pod č. 114/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pojištěný škůdce tedy má možnost uplatnit své právo vůči pojistiteli dříve, než bude rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozenému v případném soudním řízení.
30. Nad rámec obecných tvrzení o „absurditě, zcestnosti a nesmyslnosti“ tuzemské úpravy předložil dovolatel na stránkách 11 a 12 dovolání tři hypotetické situace, které podle něj ilustrují neudržitelnost konstrukce promlčecích lhůt ve smyslu rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1704/2016.
31. K první námitce, podle které v nynějším případě „de facto dojde k povinnosti hradit odškodnění, pročež rozhodnutí o peněžitém odškodnění za zásah do osobnostních práv má konstitutivní charakter, až po uplynutí 1+3 let“, a tedy pojištěnému vznikne povinnost hradit až po uplynutí promlčecí doby vůči pojišťovně, je nutno upozornit, že ve smyslu dovolatelem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, není nosná teze této jeho námitky pravdivá. V každém případě nic nezbavuje původce škody možnosti podat žalobu vůči pojišťovně již v reakci na uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ze strany poškozeného.
32. Ke druhé námitce, jejíž podstatou je, že v případech složitých dopravních nehod může dojít k určení viníka nehody (ať už z důvodu většího počtu účastníků či závislosti závěru o tom, kdo nehodu způsobil, na zpracování znaleckých posudků apod.) až po nějakém čase, je nutné poznamenat, že i u judikatorních závěrů uváděných dovolatelem se stále uplatní obecné navázání počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty na okamžik znalosti poškozeného o osobě škůdce a o vzniku škody.
33. Co se týče poslední námitky, jejíž podstatou je, že by podle dovolatele v případě ztížení a zhoršení zdravotního stavu, nastanuvšího klidně i s delším časovým odstupem od nehody, pojišťovna náhradu takového zhoršení nekryla, je nutné poznamenat, že v takovém případě nepředstavuje pojistnou událost nehoda, ale právě toto recentní zhoršení zdravotního stavu.
34. Na výše uvedených závěrech už nemohla ničeho změnit ani námitka formulovaná v oddílu dovolání nadepsaném „nařízení vs. směrnice“. Zde dovolatel soudům vytýkal, že jejich závěr formulovaný v bodě 43 rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého žalovaný stát za škodu neodpovídá, neboť se směrnice mohla aplikovat přímo [pročež v tomto soudy odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010], je nesprávný, jelikož ono citované rozhodnutí se týkalo implementace nařízení, zatímco v nynější věci jde o implementaci směrnice, která je svou povahou od nařízení zcela odlišná. Citovaná pasáž je však ze strany soudu prvního stupně toliko podpůrným argumentem, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil primárně na závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením unijního práva a vzniklou škodou, jelikož dovolatel si v původním řízení sám způsobil promlčení nároku. Pakliže se dovolateli tento závěr nepodařilo zpochybnit, není tato argumentace (byť je možné dovolateli přisvědčit, že odvolací soud byl v některých svých závěrech této části odůvodnění formulačně poněkud neobratný) způsobilá založit přípustnost dovolání.
35. Co se nakonec týče argumentu, že i po rozhodnutí SD EU ve věci Haasová Ústavní soud svým nálezem ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1900/2013, „setrval na dosavadním výkladu a vyloučil odpovědnost pojišťovny za odškodnění zásahu do ochrany osobnosti aplikované dle ust. § 11 a 13 obč. zák.“, poukazuje zde Nejvyšší soud na to, že v něm Ústavní soud explicitně uvádí, že sám není povolán přezkoumávat věcnou správnost či "běžnou" zákonnost napadených soudních rozhodnutí; z jeho závěru o neporušení stěžovatelových základních práv tak nelze dovozovat závěry o aprobaci či naopak odmítnutí podaného výkladu podústavního předpisu.
36. Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 SFEU obrátit se na SD EU v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie, nakonec zkoumal, zda taková povinnost vznikla také v projednávané věci. Dovolatel zde totiž předestřel celkem tři otázky výkladu evropského práva, a to: 1) zda je v souladu s unijním právem taková vnitrostátní právní úprava, která umožňuje promlčení nároku z pojistné události pojištěného vůči pojišťovně dříve, než je tento nárok přiznán pravomocným rozhodnutím soudu; 2) zda je cílem směrnic založit akcesorický vztah pojištění odpovědnosti z provozu vozidel ve vztahu pojištěného vůči pojišťovně v závislosti na plnění pojištěného vůči poškozenému; a 3) zda evropské směrnice předpokládají počátek běhu promlčení nároku pojištěného vůči pojišťovně ke dni vzniku pojistné události či ke dni, kdy je uložena pojištěnému povinnost plnit poškozenému či kdy tento poškozenému plnil.
37. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na SD EU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek SD EU ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, v němž SD EU formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže: a) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu; b) existuje ustálená judikatura SD EU k dané otázce nebo rozsudek SD EU týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé); c) jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair).
38. Vyjma případů uvedených výše také národní soudy členských států, které rozhodují v posledním stupni nemusí předkládat předběžnou otázku SD EU, jsou-li dány důvody nepřípustnosti, které souvisejí s řízením před vnitrostátním soudem, za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (srov. rozsudky SDEU ze dnů 14. 12. 1995, ve spojených věcech C-430/93 a C-431/93, van Schijndel a van Veen, bod 17, ze dne 15. 3. 2017, ve věci C-3/16, Aquino, bod 56, nebo ze dne 6. 10. 2021, ve věci C-561/19, Consorzio Italian Management e Catania Multiservizi, bod 61).
39. V posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledal potřebu obrátit se k SD EU, jelikož dovolatelem předestřené předběžné otázky nejsou podle dovolacího soudu pro vyřešení věci relevantní. Nejvyšší soud připomíná [jak bylo ostatně dovolateli vysvětleno již v usnesení ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3388/2020, ve kterém Nejvyšší soud rozhodl o nepoložení shodných otázek, jaké dovolatel opětovně formuluje i v nynějším řízení], že smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropské unie, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Předložení předběžné otázky tedy předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropské unie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2711/2005). Stanovení pravidel pro promlčení nároků z odpovědnosti z provozu motorových vozidel zjevně nespadá do působnosti žádné ze směrnic, na které dovolatel odkazoval, ani do působnosti později přijaté směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. 9. 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění či směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2118 ze dne 24. 11. 2021, kterou se mění směrnice 2009/103/ES.
40. Ba naopak, obecně platí, že je věcí vnitrostátního právního řádu každého členského státu, aby (při absenci unijní regulace) určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Evropské unie, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Evropské unie (srov. např. rozsudek SD EU ze dne 19. 11. 1991 ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, Francovich a Bonifaci proti Italské republice, body 42-43, a ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du p?cheur SA, Factortame Ltd a další, bod 67, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012), přičemž tento závěr se vztahuje i na konstrukce promlčecích lhůt (srov. rozsudek SD EU ze dne 8. 9. 2011, ve věci C-89/10, Q-Beef a Bosschaert, bod 47, nebo ze dne 19. 5. 2011, ve věci C-452/09, Iaia a další, body 16-17, příp. přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 912/2024). Vzhledem k autonomii práva Evropské unie je potom nerozhodné, zdali tuzemské právo na tyto lhůty nahlíží jako na lhůty procesní či hmotné [srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 912/2024).
41. Tuzemská právní úprava se však se zásadami rovnocennosti a efektivity nejeví býti v rozporu (srov. výše uvedené závěry stran běhu promlčecí lhůty).
42. Z výše uvedeného tak vyplývá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
43. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
44. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu