Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Zdeňka Kühna a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Select Automotive s.r.o., sídlem K Novému dvoru 66, Praha 4 - Lhotka, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2022 č. j. 9 Afs 60/2020-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2020 č. j. 3 Af 32/2017-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a došlo k porušení na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, dále čl. 4 odst. 1 Listiny a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 4 (dále též "správce daně"), platebním výměrem ze dne 17. 5. 2016 namísto uplatňovaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále "DPH") podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH") za zdaňovací období měsíc listopad 2012, vyměřil stěžovatelce za toto zdaňovací období daň ve výši 28 884 Kč. Správce daně totiž stěžovatelce neuznal nárok na odpočet daně ve výši 1 104 117 Kč za nákup vozidla Ferrari F12 Berlinetta.
3. Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) se ztotožnilo se závěry správce daně, že stěžovatelka mohla vědět, že se účastní transakce zatížená podvodem, a napadený platební výměr svým rozhodnutím ze dne 27. 7. 2017 potvrdilo.
4. Stěžovatelka se poté obrátila na správní soudy. Městský soud v Praze přisvědčil závěru, že se stěžovatelka svým plněním účastnila řetězce, který byl zasažen podvodem na DPH, o kterém věděla (vědět měla a mohla). Městský soud především přisvědčil správci daně, že zjištěné okolnosti prokazují vědomost stěžovatelky o účasti na řádně identifikovaném podvodu a potvrdil, že jednání stěžovatelky nebylo nikterak obezřetné. K zahájení daňové kontroly, a tudíž i k přerušení prekluzivní lhůty pro stanovení daně, došlo dne 24. 2. 2014, nikoli dne 4. 2. 2013. Daň tak byla vyměřena včas. Výzva k odstranění pochybností byla vydána dne 21. 1. 2013 a daňová kontrola byla zahájena dne 24. 2. 2014. Uzavření postupu k odstranění pochybností až po 13 měsících sice nebylo obvyklé, neodůvodněné či nepřiměřené průtahy (a tudíž nezákonnost) však městský soud v posuzované věci neshledal.
5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Soudní dvůr Evropské unie (dále "SDEU") v rámci ustálené judikatury týkající se nároku na odpočet DPH dovodil, že vnitrostátní správní orgány a soudy musí odmítnout přiznat nárok na odpočet daně, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že k uplatnění tohoto nároku došlo podvodně nebo zneužívajícím způsobem. To platí nejen v případě, kdy se daňového podvodu dopustí sama osoba povinná k dani, ale i když osoba povinná k dani věděla nebo měla a mohla vědět, že se plněním uplatňovaným ke vzniku daného nároku podílela na podvodu na DPH, který byl spáchán v rámci dodavatelského řetězce.
To se stalo právě v případě stěžovatelky. Zároveň podle judikatury platí, že zpochybní-li daňový subjekt (třeba i nikoli nepatrnou část) dílčích skutkových zjištění správců daně o existenci řetězce zasaženého podvodem na DPH nebo o své vědomé účasti v něm, není potřeba se každým jednotlivým argumentem detailně zabývat. Městský soud proti dílčím námitkám (v souladu s judikaturou SDEU i správních soudů) vystavěl jasný, srozumitelný a ucelený soubor zjištěných a prokázaných skutkových okolností, z nichž jednotlivě i v jejich spojitosti rozumně plyne, že řetězec byl zasažen podvodem na DPH a daňový subjekt (stěžovatelka) se jej vědomě účastnil.
Nejvyšší správní soud neshledal žádné procesní pochybení správce daně, a to ani při postupu k odstranění pochybností. Nepřisvědčil, že došlo k uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Z pohledu stěžovatelky nepřiměřené trvání postupu k odstranění pochybností nebylo vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na své dosavadní argumentaci uplatněné před správními soudy. Podstatu její argumentace lze stručně shrnout zejména tak, že stěžovatelce nárok na odpočet DPH vznikl. Správní soudy rozhodly v rozporu se svou ustálenou judikaturou. Pokud chtěly dospět k odlišnému závěru, měly tak učinit cestou rozšířeného senátu. Protože se tak nestalo, došlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce.
7. Ústavně nesouladný výklad předpisů podústavního práva shledává stěžovatelka zejména v tom, že soudy interpretovaly § 87 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, čistě formalisticky a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu. Opačný postup by umožnil ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka namítala uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně z důvodu zahájení daňové kontroly již při místním šetření dne 4. 2. 2013, a nikoliv až dne 24. 2. 2014. Soudy tak měly přihlédnout k námitce prekluze. Samotný postup k odstranění pochybností trval nepřiměřeně dlouho, a proto byl nezákonný. Nedostatečná rozhodnutí vedlejšího účastníka správní soudy bez dalšího pokryly jako zákonné. Podle stěžovatelky žádná ze soudem uvedených skutečností nezakládá pochybnosti o legitimitě obchodní transakce, jíž se účastnila. Napadená rozhodnutí soudů považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelná.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
15. Jak plyne z výše uvedeného, právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01
(N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, bylo by možné ji kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další]. To se však v posuzovaném případě nestalo.
16. Podle stěžovatelky se Nejvyšší správní soud v její věci odchýlil od vlastní judikatury rozšířeného senátu jako sjednocujícího tělesa, aniž by k tomu využil řádných mechanismů k možnému odchýlení. Tím mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 32/2015 nevyplývá, že ze samotné délky postupu k odstranění pochybností lze dovozovat jeho nezákonnost. V rozsudku sp. zn. 1 Afs 87/2016 pak soud shledal vadnost postupu k odstranění pochybností spočívajícího v pochybení správce daně, pokud na základě žalobcem předložených důkazních návrhů neshledal důvody k pokračování v dokazování a nezahájil v rozsahu těchto důvodů daňovou kontrolu, tedy opět nejde o relevantní případ, od kterého by bylo na místě se odlišit.
V rozsudku ze dne 31. 5. 2017, č. j. 4 Afs 14/2017-36, se pak Nejvyšší správní soud zabýval (odlišnou) otázkou zákonnosti výzvy finančního úřadu k vydání účetnictví a provádění místního šetření. V rozsudku ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 Afs 365/2017-41, pak soud v obecné rovině uzavřel, že hodnocení důkazů nemůže účelově probíhat tak, že některé důkazy (právě ve prospěch daňového subjektu) správce daně pomine či upozadí a upřednostní pouze důkazy jdoucí subjektu k tíži. Námitka nezákonného soudce je tak zjevně nedůvodná.
17. Závěry napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud dostačujícím způsobem vyjádřil a odůvodnil, proč závěry, ke kterým dospěl v napadeném rozsudku, nejsou v rozporu se stěžovatelkou citovanými rozhodnutími. Nejvyšší správní soud tedy neměl povinnost předložit věc rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s. a právo stěžovatelky na zákonného soudce porušeno nebylo. Obsah ústavní stížnosti tedy představuje pouhou polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Ústavní soud napadená rozhodnutí nemůže opětovně podrobit běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16 ]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny.
18. Ústavnímu soudu také nepřísluší skutkové závěry obecných soudů přehodnocovat. I podle Ústavního soudu je ze soudy provedené rekapitulace obsahu daňového spisu zřejmé, že na místním šetření dne 4. 2. 2013 stěžovatelka předložením požadovaných dokladů jen vyhověla bezprostředně předcházející výzvě k odstranění pochybností, a námitka stěžovatelky týkající se okamžiku zahájení daňové kontroly (a navazující prekluze pro vyměření) tak nemohla být důvodná.
19. Správní soudy se nedopustily opomenutí námitky. K tomu Ústavní soud odkazuje zejm. na bod 33 a násl. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Na závěru správních soudů, že při posuzování délky postupu k odstranění pochybností je vždy nutné rozhodovat každý případ údajných průtahů v postupu k odstranění pochybností na základě konkrétních skutkových okolností a je zapotřebí vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, Ústavní soud neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Obecné soudy sice měly vzájemně odlišný názor na délku postupu k odstranění pochybností (její zákonnost). Závěry Nejvyššího správního soudu, že nadměrná délka postupu nepředstavovala nezákonnost, však požaduje Ústavní soud za věcně správné a rozsáhle odůvodněné. Nejvyšší správní soud zejména vyzdvihl, že stěžovatelka žádné konkrétní zkrácení svých procesních práv netvrdila a skutková zjištění správců daně z důvodu procesních vad ani nezpochybňovala.
20. Protože Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu