Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Samuela Mateje, zastoupeného JUDr. Milošem Kvasňovským, advokátem, sídlem Husinecká 903/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 27 Cdo 818/2025-235, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 5 Cmo 103/2024-100 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2024 č. j. 31 Cm 37/2023-84, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a JUDr. Michala Nováka, sídlem Tyršova 231, Litomyšl, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti Agency worker company s.r.o., sídlem Příkop 838/6, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne následující. Vedlejší účastník jako insolvenční správce v záhlaví označené dlužnice podal ke Krajskému soudu v Plzni žalobu proti stěžovateli. Domáhal se jí určení, že vůči majetkové podstatě dlužnice jsou relativně neúčinná právní jednání, kterými došlo k převodu vlastnického práva ke kmenovým akciím na stěžovatele. Vedlejší účastník dovodil příslušnost krajského soudu z čl. 4 a čl. 62 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"), neboť stěžovatel má bydliště v Česku, a to v obvodu krajského soudu.
3. Stěžovatel poté namítl mezinárodní nepříslušnost krajského soudu. Krajský soud tuto námitku napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel má adresu trvalého pobytu na Slovensku, pro posouzení věci je ale relevantní bydliště, které má v Česku. Zde je přihlášen k pobytu od května 2022, uvedená adresa je také zapsána ve veřejném rejstříku, v minulosti na ni byly úspěšně doručeny soudní písemnosti a stěžovatel ji uvádí v plných mocích udělených svému advokátovi a v procesních podáních (jako adresu pobytu nebo jako adresu pro doručení). Z toho je zřejmé, že bez ohledu na státní příslušnost a formálně evidovaný trvalý pobyt na Slovensku má stěžovatel bydliště v Česku.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil. Uvedl, že pro posouzení věci není relevantní trvalý pobyt stěžovatele, ale jeho bydliště. Stěžovatel má bydliště v Česku, neboť adresa jeho bydliště je zapsána v obchodním rejstříku u čtyř obchodních společností, na této adrese také přebírá poštu. Úmysl trvale žít na adrese nezávisí jen na tvrzení stěžovatele, ale plyne i z faktického stavu, tj. ze skutečnosti, kde se skutečně zdržuje a kde je možné ho zastihnout, případně kde přebírá poštu. Tuto adresu uvádí i na procesních podáních.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatel sice tvrdil, že jeho dovolání je přípustné pro řešení otázek, které Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, na žádné z těchto předestřených otázek nicméně napadené rozhodnutí nespočívalo. Vrchní soud totiž nedovodil, že stěžovatel měl bydliště ve vícero členských státech, dovodil pouze to, že stěžovatel má bydliště v Česku. Dovolání stěžovatele tedy není přípustné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že se civilní soudy dopustily řady pochybení. Civilní soudy nesprávně a v rozporu s judikaturou aplikovaly nařízení Brusel I bis, stěžovatel totiž nemá bydliště v Česku (nemá vůli se zde zdržovat, adresa slouží pouze pro doručování), proto měly být příslušné slovenské soudy, stěžovatel má bydliště jen na Slovensku. Pokud by stěžovatel měl bydliště zároveň v Česku i na Slovensku, měla by přednost příslušnost slovenských soudů. Civilní soudy pochybily tím, že nezjišťovaly, zda má stěžovatel bydliště též na Slovensku. Nejvyšší soud byl povinen předložit předběžnou otázku (nešlo o acte clair) a odmítnutím dovolání se dopustil odepření spravedlnosti. Výsledkem aplikace nařízení Brusel I bis nemá být vznik příslušnosti více států, zvlášť když je dána příslušnost domovského státu stěžovatele. Napadená usnesení jsou vnitřně rozporná, nedostatečně odůvodněná (civilní soudy se nevypořádaly s klíčovými námitkami stěžovatele), svévolná a přepjatě formalistická. Výklad zvolený civilními soudy není ústavně souladný a dosahuje intenzity neústavnosti, neboť jím došlo k zásahu do práva na zákonného soudce.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Aplikace unijního práva jako bezprostředně použitelného práva je především v kompetenci obecných soudů [srov. např. nález ze dne 27. 3. 2008
sp. zn. Pl. ÚS 56/05
(N 60/48 SbNU 873), bod 48; či nález ze dne 16. 12. 2020
sp. zn. I. ÚS 945/20
, bod 44]. Ústavní soud není další přezkumnou instancí; v jeho kompetenci je pouze posoudit, zda obecné soudy své závěry ohledně pravidel mezinárodní příslušnosti podle nařízení Brusel I bis adekvátně odůvodnily a zda jejich rozhodnutí nevykazují prvky svévole. V posuzované věci napadená usnesení žádnou z takových vad nevykazují.
9. V prvé řadě je třeba uvést, že není porušením práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález ze dne 12. 2. 2009
sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68]. V posuzované věci civilní soudy takový ucelený argumentační systém vyložily, neboť srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, proč je dána příslušnost českých soudů.
10. Civilní soudy v souladu s ústavními požadavky odůvodnily, proč má stěžovatel bydliště v Česku a proč je dána příslušnost českých soudů. Otázka, zda má stěžovatel bydliště v Česku, se podle čl. 62 nařízení Brusel I bis posuzuje podle českého práva. Podle právní úpravy a ustálené judikatury přitom k založení příslušnosti českých soudů v tomto ohledu postačuje toliko zjištění, že má stěžovatel bydliště na českém území. Stěžovatel zde má bydliště, protože jeho adresa v obvodu krajského soudu je zapsána ve veřejných rejstřících, stěžovatel ji uvádí na procesních úkonech, opakovaně zde přebíral poštu a je zde možné ho zastihnout. Jde tedy o místo, kde stěžovatel bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Je proto dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Posouzení podmínky, zda má úmysl se zde trvale zdržovat, nezávisí jen na tvrzení stěžovatele, ale i na faktickém stavu (srov. body 19 až 25 usnesení vrchního soudu a bod 13 usnesení krajského soudu).
11. Nejvyšší soud se nedopustil ani odepření spravedlnosti a argumenty stěžovatele se v tomto ohledu míjí s průběhem řízení. Dovolání nemohlo být přípustné, protože stěžovatelem vytyčené otázky byly hypotetické a usnesení nižších soudů na nich nestála. Otázka, zda čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis umožňuje příslušnost soudů vícero členských států (a otázky na ni navazující), nemá pro posuzovanou věc význam, protože civilní soudy založily svá rozhodnutí jen na tom, že stěžovatel má bydliště v Česku (srov. bod 6 usnesení Nejvyššího soudu). Na tom není nic neústavního. Ze stejného důvodu nebyl Nejvyšší soud povinen předložit předběžnou otázku, neboť stěžovatelem vytyčené otázky zjevně nemají žádný vztah k předmětu řízení.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu