Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Markétou Brunovou, Sokolovská 24, Praha 8, Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. 54 T 6/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 7 To 65/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. 11 Tdo 1398/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis, na jehož základě dospěl k závěru, že pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, nezbývá mu, než odkázat na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Ze soudního spisu vyplývá, že obecné soudy provedly poměrně obsáhlé dokazování a jednotlivými okolnostmi případu se natolik podrobně zabývaly, aby bylo lze učinit spolehlivě závěr o vině stěžovatele. Z ústavněprávního hlediska je za podstatnou považovat především tu skutečnost, že soudy své závěry řádně odůvodnily a je zcela patrno, jakými úvahami byly při své rozhodovací činnosti vedeny a které skutečnosti považovaly v tomto konkrétním případě za rozhodující. Poukazuje-li stěžovatel v souvislosti s tzv. utajenými svědky na přiléhavou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, nutno konstatovat, že dva svědkové, kteří byli v řízení vyslýchání v režimu utajení, představují pouze jeden z mnoha článků uceleného řetězce dokazování.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy považovaly za stěžejní především výpověď svědka M. K. Dokazování bylo ze strany obecných soudů vedeno tak, aby bylo ověřeno, zda se výpověď jmenovaného zakládá na pravdě či nikoliv. Nelze tedy říci, že by stěžovatel byl odsouzen výlučně či v rozhodné míře na výpovědi anonymních svědků. Obecné soudy provedly v souvislosti s hodnocením důkazů též hodnověrnou úvahu o motivech jednání pachatele, přičemž se věnovaly i verzi případu přednesené stěžovatelem, nic méně tato nebyla považována za věrohodnou, důvody jsou pak z odůvodnění zcela zřejmé, srov. str.
13 a 14 rozsudku krajského soudu. Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že v průběhu hlavního líčení byly všechny dotazy na svědka S. zodpovězeny tak, že se nemůže vyjádřit, neboť by tím prozradil svou identitu, nelze mu dát za pravdu. Odpovídat na některé otázky tento svědek odmítl toliko v přípravném řízení, přičemž se vždy jednalo o otázky směřující k jeho možné identifikaci (srov. č.l. 429 a násl. a č.l. 623 a násl. dotčeného soudního spisu). Brojí-li stěžovatel proti časovým nesrovnalostem v odposlechu, je třeba přihlédnout k okolnostem případu (svědek nemohl vědět, zda a jakým způsobem byl po opuštění vozidla sledován a opatření si zbraně jiným způsobem než od stěžovatele v průběhu sporných necelých 24 minut je tak zcela nevěrohodné) a výpovědi svědka N., na kterou upozorňuje sám stěžovatel.
Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud závěry, k nimž dospěly obecné soudy, za zcela ústavně konformní a proto předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu